DUŠE.

DUŠE.
Cisterny věků, jichž dna nedohlédnu, jsem opustila, hmotou vězněná, čekala dlouho, až svá křídla zvednu nad města blankytná a zelená. Džunglemi nocí bloudila jsem chabá, tmou osleplá tápala na dně vod, vězněna v mušli, lesklém štítu kraba, já nepoznala hvězdný chorovod. Jeskyní tajnýchtajných, poklad rud kde dříme, kam nedolehla lodní píšťala, tma byla ve mně, v níž se nedovíme, jak podoba je všechna nestálá. Krátery sopek poznala jsem vroucí, i nezbádané zemské útroby, měst zasypaných krásu nehynoucí a upálené, pyšné osoby. Staletí mnohá dřímala jsem v ledu, mou pýchou byly hnáty mamutí a věděla jsem: říci nedovedu, jak mrtvá jsem a téměř bez hnutí. 44 Prerií šírou hlas mé touhy šuměl, poslušný vítr nes mě v pralesy, ale mé touze nikdo nerozuměl, jen nebetyčné sněžné útesy. Na křídlech orlů spěchala jsem k jihu, když příznivé vanuly passáty, nad jezer tůní, ve vln mrštném zdvihu zrak mířil v dálku směle upjatý. V peřejích burných tančila jsem nahá, veletok jarní když jsem rozvodnila, a nová řece vykázána dráha, kam hnala ji má nezkrocená síla. Na břehu moře vyšlehla jsem chtivě, stín vějířový dala oase, když rodné moře teklo zádumčivě a vybízelo k věčné odvaze. Teď úpím v tobě. Města modrojasná bych uviděla ráda poznovu, kde svobodná je dálka spasná, necítila bych zemských okovů. Překrásná cesta do dálky mě vábí, tvé lano žití přetnout nelze mi, jsi obtížný a dosud málo slabý a nerada jsem s tebou na zemi. Odlož svou masku, osvoboď se prudce, odvahu najdi svojich přemetů, jsem ochotna podat ti obě ruce a vydati se na pouť do světů. 45