PÍSEŇ TOUHY.
Och, moci probořit se nedohlednem země,
prosáknout nesmírností vod,
dopadnout ke dnu jako v ponor temně,
obsáhnout proměnlivost hmot.
Do horských tůní, bludná na jezera
zavolat výstražně své heslo za večera,
zeptat se stromů na pokání lesů,
vypátrat v slujích prakolébky běsů.
Poslat své dravce orly strhnout věží kříže,
věřících zhasnout svíčičky,
dimensím věčna v odvaze být blíže,
vyžvatlat pravdu jako maličký.
Nedat se spoutat paragrafy sluhů,
nevěřit v ráje, na záhrobní duhu,
pohrozit pěstí nad tovární města,
ukázat, kde je do předpeklí cesta.
Vše znáti pozemské i nadpozemské řeči,
a rychlost míti křídel větrných,
o revoluci duchů největší mít péči,
v reformní vášni zapomenout smích.
32
Povznést se zlehka nad illuse ženství,
prohloubit v sobě nové náboženství,
prohlásit celou zeměkouli vlastí,
nedat se bolem přemoci, ni zmásti.
Protáhnout vítězně až lidství na hranice,
prorazit okno ve věčnosti chrám,
nebát se zkázy, protivenství více,
objevit pravdu, nejsmělejší sám.
Zahořet vzdorně na rozhraní věků,
vrhnout se plavně v bouřnou žití řeku,
na pidimuží nepomyslit štěstí,
vše srdci ovládnout a nechati se nésti.
Být kapitánem v srdcí vlnobití,
rozvinout plachty, lana přitáhnout,
přistáti večer, když se v oknech svítí,
před liduplná molla v posled vplout.
Vstříc s rozpjatými běžet v náruč rameny
a střemhlav vrhnout se v ničivé plameny:
Nést pozdrav rostlin do kamenných říší,
povznést se v dávna předpotopních výší.
Obsáhnout pomyšlení života i smrti,
rozlít se formou, rozvanouti v plyn,
blahem se zachvět, v přechodu až zdrtí
v průchodu Brány efemerní stín.
Zazpívat potom jako anděl sladce,
přichvět se něžně jako dítě k matce,
rozepnout posléz touhy svojí křídla,
bez slova díků v dálná letět zřídla.
33