PODZIMNÍ PÍSEŇ.
Po dnech, jež hýřily světlem a barvami,
po záplavách, jež rozlity bývaly nebeskem smavým
a v přívalné slávě jež topily luka, nivy a sady,
po slavnostech, jež odbýval měsíc v tišinách lesních
a slavíci na březích jezer, když my jsme spali,
i po těch, jichž taneční hudba ozvěnou smutnou
zalehla až k nám do stodol a stájí, kde jsme dřímali
a vytrženi zabloudilým refrainem,
jsme naslouchali v teskném roztoužení
jak opuštěné dvorce zborcené,
jichž rozbitými okny za zimy se hudba odrazí,
a kdy jsme snili o nemožných dálkách,
dojati k slzám lichotností zvuků,
ztišeni ve snách v pohádkové kraje,
procitlí posléz přešlápnutím koně:
ubohé děti v špíně na slámě
vedle svých matek v rozhalených šatech,
– ó probuzení v strašnou naši pravdu!
Po dnech, jež všechno nám slíbily a pranic nedaly,
přišlypřišli jsou dnové obnovené bídy a nekonečného zoufalství.
Úsměvné dívky šly v kvetoucím máji naším krajem,
zpívaly o lásce a lidském štěstí,
50
tančily po lukách, jásaly po lesích, zpívaly u vod.
Ale u našich chalup se ani jedna nezastavila,
ani jednu píseň nám po práci nezazpívala,
a když jsme kráčeli s kosami k polím,
tichnula kolem nás bzukotná země,
oněmly písně u mělkých potůčků,
přestaly zpívat v dubinách víly.
Prokletí spělo za naší stopou,
prokletí kráčí za naší prací,
prokletí zračí se v našich zapadlých očích.
Přišli jsme na zemi jako vyhnanci,
všude jsme odstrčeni jako vyvrhelové
a vede se nám jako zločincům.
V úpalu slunce táhli jsme pluhy,
v zaplání ohňů sekali jsme luka,
v požárech leta kosili jsme nivy.
Ve všech vesnicích nás volali ku práci,
všechna pole se napila našeho potu,
ale teď na zimu jsme nepotřebně osiřeli,
bez písní zůstali jsme chudí a opuštění,
bez dobytka, bez obilí a potřebných zásob.
Ruce naše jsou plny tvrdých mozolů,
tváře naše osmahly žárem leta,
ženy naše uslábly po letních porodech,
na jejich žilnaté ruce kdy čekaly úrodné prsy země
a na vyschlé prsy našich žen
droboučká ústa jejich robátek –
v chalupách nášichnašich je pusto, sklepy naše jsou prázdny,
nastanou smutné večery a žalování větrů,
a my, kteří nemáme ani na olej,
nyní, když panské stodoly jsme naplnili,
obilí všechno vymlátili, dobytek v stájích vykrmili,
neznáme než sten své poroby a skomírání touhy
51
a nezbývá nám před příchodem zimních vánic,
než třeskutý mráz uzamkne prameny země
a sypký sníh než zasype cesty,
nechceme-li umřít hlady ve své vlasti,
jež o všechno nás okradla
a nikdy na nás s láskou nepomyslila,
než vydati se na cestu na jih
za ptactvem stěhovavým
a za zpěvu pochmurných dělnických písní
putovati až k moři.
Bratří, ještě jsou netknuté lány sladké země,
ještě jsou bezlidné krajiny v divých pralesích
a ruce naše jsou jako ze železa:
Opusťte Evropu!
Zanechte jí její chytrou buržoasii,
ať se dál těší svým nebeským klérem
a pekelným vojskem,
svými vypočítavými intelligenty
a pořádkumilovnými ministry – – –
V přístavních městech,
kde z tisíce lodí nesčetné zvedají se stožáry,
napjaté plachty nedočkavě se dmou,
legiony našich soudruhů čekají na mollech
a z připravených korábů
vstříc nesmírnému moři
přes šířku zálivů,
přes klenbu oblohy,
přes odvážlivost síly
hřmí píseň práce.
Velebné moře rozpíná svou náruč!
52