ARABESKA.
Smutečně šumí cedry mého Libanonu.
Křídová města mých snů
jsou vybělena žárem touhy
a visuté zahrady radostí usychají.
Hluboko zabloudily prameny citů mých,
Jordán mé dávné lásky vyschnul,
Genezaretské jezero mého srdce otrávil solný žal
a moje myšlenky se daly na pochod.
Poklady drahých snů jsem naložil na velbloudy hodin
a nastupoval jsem cestu Arabií života.
Šafránová poušť blouznila přeludy fatamorgany
o štíhlých minaretech východních měst
a nesmírné hloubce očí vyvolené sultány,
o šepotné lázni vodotrysknvodotrysku a vůni zahrad,
o vůni nardy a krvavých retů,
o bolné touze měsíčních nocí
a o polibcích větru a retů a hudby a nocí.
Přišel jsem do města. Bazary byly vykradeny,
chalifa dobrotivého zabili eunuchové,
filigránské vížky minaretů polámal dravý samum,
muezíni spí věčný sen pod mešitami
a zahrady zachovaly dosud stopy krveprolití.
59
V jediné přístavní kavárně našel jsem lidi.
Na kvetoucích kobercích
seděli bývalí králové a emirové,
čibuky voněly hašišem a tabákem,
hedvábné šaty byly posledními zbytky bohatství
a bělovlasý Saadi, líbezný básník rozkoše a nocínocí,
recitoval své poslední verše
o bývalé slávě zbořeného města.
Měsíční světlo bloudilo klikatými uličkami,
táhlý řev lvů se třásl hrozivou nocí
a blízké moře se chystalo k bouři.
Vyšel jsem na břeh.
Hvězdy shasínaly, vítr se vzmáhal,
nepokoj srdce mého byl stále větší
a vlny už postřikovaly mé nohy.
Všechno jsem oplakal, všechno jsem ztratil.
Království mé je opuštěno,
minarety mi zulámal vítr,
moji emirové bloudí zbořeništi,
slavíci mých zahrad mě opustili,
mešity mé jsou zpustošeny
a nikdy více neuslyším muezíny volat k modlitbám.
Všechny mé koráby spí na dně moře.
Myšlenky mé jsou smutnější
než průvod krásných žen,
vedených na popravu.
Své srdce hodil jsem na pospas vlnám...
60