LABYRINT.
Zdroj klamných nadějí už léta nevytékal,
poutníci lásky zpět se vraceli,
hvozd zádumčivý živoucích se lekal,
do hlubin zbloudil peřej nesmělý.
Cestička úzká vrostla do hlubiny
a ztraceny jsou lidské silnice,
hovořit lze jen s měsíčními stíny,
kdy trpívají duše nejvíce.
Pláč elegický rozvracuje nitro,
děs nejistoty dumá o smrti,
než smutné vzejde nade hvozdy jitro,
bouř rozhněvaných větrů snad mě rozdrtí.
Teď přijde chvíle starodávných duchů,
kdy zavru zbožné bible, moudrá lexika,
rozloučit jda se v legendárním vzduchu,
kde dokonala srdce veliká.
Do sklepů sejdu, věrné rozžhnu svíce,
kam bázeň věčna volá k oddechu,
– jsou unaveny moje zřítelnice,
na hrobkách předků hledám útěchu.
61
Zeptám se hrobů: Co se se mnou stane?
– posvátné ticho bude mlčeti.
Jen zbraní zazní lkání polekané,
jak vytí šelem v skrytém doupěti.
A budu klepat... Srdce, zkamenělá
nesmírným tajem, snad mě vyslyší?
– Však nedobytná klenba oněmělá
jen ohlas marný k mrtvu utiší.
Je temná noc a ticho utonulé...
neznámá křldlakřídla kolem šelestí,
je znemožněna všechna lidská vůle
a panují zas staré pověsti.
Rozpjatá křídla všecek obzor halí,
krev tmavá hoří plání absolutna,
houf černých labutí tmou vesluje sem z dálí
a chvíle nastává mi nevýslovně smutná.
Jsem vzdálen všeho pozemského rodu,
víc světského nic nevíže mé tělo,
jsem připraven a téměř na pochodu,
– teď stát se může, co by stát se mělo.
Zašeptám ještě pozdrav minulosti,
než představy mé v prach se rozpadnou,
než ztuhnou nervy, svaly mé a kosti
a v hlubinu než padnu záhadnou.
Ostatky zbudou ubohé mé pýchy,
pláč úsvitů je zlíbá za rosy,
ze hlubin země vstane peřej tichý
a slavík bude zpívat v rákosí.
62