Atomy.
Částka ze mne v růžích páchne, teče v moři,
V háji zelená se, a tam v sluncích hoří!
Anast. Grün.
Ležel sem na mechu tichém, zeleném,
Husté stromy šumem nade mnou se chvěly,
Tajení v nich ptáci písně jarní pěli,
Pocit rozkošný se budil v srdci mém.
Modrý potůček se vinul pode mnou,
Bez ustání šeptal stinným plyna lesem,
Celá prostora se ozývala plesem,
Poslouchal sem hudbu sladce tajemnou.
A najednou divným pudem přemožen,
Skoro mimovolně, natrhal sem mechu,
A jej v potok hodil; mech uchvácen v spěchu
Rozpadal se v chladnou rakev položen.
83
Tu mi bylo, jakoby šum hájový,
Jakby ptáků písně na mne žalovaly,
Jakby se mne les a ptáci smutně ptali:
„Proč tys krátký zničil život mechový?“ –
Ale tu blesk jasný projel duši mou,
Jakoby to rajská plála svíce ve mně,
Příroda, jenž se mi dříve kryla temně,
Najednou mi dílnu odevřela svou.
A tu měla duše moje vidění:
Myriady prvků z mechu rozpadlého,
Vyprostěny opetopět svazku počasného,
Vznášely se v slunka měnném záření!
Rozpadaje se v prach jednotlivý květ
Od země se k nebi ve kotoučích vlní,
Prostoru hle svými atomami plní!
Jediný květ celý nový tvoří svět.
84
Blaze tobě, květe! jenž si v samotě
Jednotlivý život v lesním vedl tichu,
V milionech květů snad a živočichů
V nastávajícím se vtajíš životě!
Snad že tebe cíl tam čeká jasnější,
Nežli zde nás může potkati na zemi –
Nuže tajnými se vznášej perutěmi,
Vznášej se až k hvězdě nejvzdálenější!
Blaze, blaze putuj, mechu proměnný,
Nuže po veškerém rozděluj se světu –
Osud tvůj však nastává i mému květu –
I já rozdělím se vírem zchvácený!! –
85