Básně 2 (1844)

Svazek druhý, Vincenc Furch

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNĚ
Vincencia Furcha.
Svazek druhý.
V HOLOMOUCI. Tisk a papír Aloysia Škarnicla. 1844.
[I] Vzájemnosti! tys ta hvězda jasná, Jenž nás cestou jistou povedeš, Tys bohyně blahodárná, spasná, Národ náš ty k slávě přivedeš: Protož tebe věčně chceme ctíti, Tebe chváliti a vzývati; Tebe vysoce vždy velebiti, Tobě „Sláva! Sláva!“ zpívati. Jan Kadavý.
[II] Jeho Excellencí, Vysoce Urozenému Pánu, Panu HIERONYMOVI, hraběti z LÜCOVA, Dreilücova a Seedorfu, vicepräsidentovi c. k. generalního účtářského direktorium, veliteli c. rak. Leopoldova řádu, c. k. skutečnému tajnému radovi a komořímu, zástupci protektora při vzájemném, pojišťujícím ústavu duchodů a jistin ve Vídni, zakládajícímu členu jednoty k povzbuzení průmyslu, skutečnému údu zpolečnosti vlastenského museum v Čechách, čestnému údu pomologické jednoty, údu jednoty ku zvelebení hudby a dolnorakouské průmyslní jednoty a. t. d.
[III] S nejhlubší úctou věnuje spisovatel
[IV]
[Věnování]
I já sem se loučit musel Ve mladistvém věku svém S přemnohou těšící hvězdou, S přemnohým kojícím snem. Hvězda klesala po hvězdě, A mne minul sen po snu, – A já lkál, že duše moje V děsnou padnout měla tmu. Však má zlatá harfo plesej! Krásnější mně nastal sen, A jasnější nebes hvězdou, Blaze mi! – jsem ozářen. [V] Ňádra má se odevřela, S hůry do nich klesnul svit, A ku vědomí zřejmému Zniknul mého srdce cit. Zmocnila se láska ve mně K národnosti zkřísené, A rozličné moje touhy V jeden žár jsou spojené. A mně nelze tajit v ňadrách K drahé vlasti lásku svou: Pane vznešený, mé harfy Hra ji jeví před Tebou! VI Obsah VěnováníV Písně. Písně Hostýnské1 Povzbuzující12 Společenská13 Ozvěna15 Potomkům českých Vršovců17 Poznání19 Český musikant20 Nalezená harfa22 Zámky v povětří24 Slavík v nebi26 Ulán28 Touha po domovu30 Bezedno 32 Z hluboka34 Na hřbitově36 Nepokoj38 Nalezené zlaté zámky39 Vypovězená láska41 [VII] Věnec nejkrásnější42 Modré a černé oči44 Života máj46 Obraz neměnný48 Potkání se49 Dívčin žal51 Nejdražší perly53 Lůžko poutníkovo55 Mroucí jinoch57 Upír59 Smutná královna61 Poslední píseň63 Růže na hrobě65 Píseň v bouři66 Den svatého Rufa69 Rozličné básně. Modlitba na Hostýně75 Erb Rožmberský77 Otázka79 U jezera v lese81 Atomy83 Čechové u Baltu86 Návrat90 [VIII]
Písně.
[IX] Písně Hostýnské.
I.
Hostýne, Hostýne, Hostýne, Hostýne,
 Hora památná jsi, Věrným Moravanům Věčně posvátná jsi. Z hluboka hledímehledíme, Horo svatásvatá, k tobě, Budějí se sny v nás O pradávné době. O pradávné době K nám pověsti znějí, Slyšíme hluk války, Duše nám se chvějí. [1] Znějí k nám pověsti O víře neměnné, I modlí se naše Srdce roznícené. 2
II.
S Hostýna, s Hostýna S Hostýna, s Hostýna
 Zvonek, slyš, zaznívá, Rodinu moravskou K modlitbě vyzývá. Syn moravský kleká, Když zvonek uslyší, Hned se v jeho srdci Všechen boj utiší. Moravan se modlí, Ticho vůkol něho, Slyš! zvonek zaznívá S Hostýna svatého. 3
III.
Rád sedám na břehu Rád sedám na břehu
 Matičky Moravy, Když se k bouřce shání Nade mnou mrak tmavý. Tu zírám k Hostýnu, Nad nímž nebe hřímá, Při hřmění a blesku Duše má rozjímá. Nade mnou mrak plove, Bouř ke mně zní z dálky, V blízku ale slyším Pějící Rusalky. Sladký zpěv Rusalek Ke mně zní z Moravy: „Jinochu, Morava Znova se oslaví! 4 O matčině slávě Budeme ti zpívat, Zatím bude bratry Hrom ze sna vyzývat.“ Plove mrak nade mnou, Bouř ke mně zní z dálky, V blízku ale slyším Těšící Rusalky. 5
IV.
Jako Muhamedán, když se modlívá, Jako Muhamedán, když se modlívá,
 Vždy pobožným okem k Mekce se dívá, Vždy moravská rodina K Hostýnu se dívat má, Když se modlívá, Když se modlívá. K Hostýnu a k nebi modrému nad ním Moravan má zírat okem nadšeným, Na kolenou ležící, A vroucně se modlící: Bože, vyslyš nás! Bože, vyslyš nás! Maria Hostýnská, za nás oroduj, Již nás jedenkráte vyslyšel syn tvůj, 6 V tebe my důvěříme, K tobě my se modlíme: Oroduj za nás! Oroduj za nás! 7
V.
Hostýne, Hostýne, otče náš, Hostýne, Hostýne, otče náš,
 Co tak smutně na nás se díváš? Nedívej se smutně na rod svůj, Vinu svou již poznává rod tvůj. Vzniká v něm již cit národnosti, Aj, dočkáš se na něm radosti. Zodvírá mu srdce tvůj pohled, Nádějný mu v srdci roste květ. Oko jeho k tobě se dívá, Píseň jeho chválu tvou zpívá. Ráno vychází již nad tebou, I rod pod tebou hýbá sebou. 8 Aj my více hnusně nespíme, Ale všickni již se budíme. Hostýne, Hostýne, otče náš, Věrné syny, věrné dcery máš! 9
VI.
Stál sem na Hostýně svatém, vysokém, Stál sem na Hostýně svatém, vysokém,
 Bylo ticho, mrtvo v kraji hlubokém, Rostl mého srdce hněv, Dmula se mi v prsou krev, To nad Moravou! To nad Moravou! Zapadlo slunce, zhasla jeho zář, Tu se vyjevila bledé luny tvář, Bledá luna nade mnou Vydávala zář jemnou, Smutně zírala, Smutně zírala. A můj zrak se měnil, měnil slzami, Měsíc, jenž nade mnou plynul mračnami, Labutí se mi být zdál, A do zpívání se dal; 10 Zpěv to labutí! Nad mou Moravou! I slyš v tichém lese, v lese vedle mne, V chladnošumném háji slavík zbudil se, Začal zpěv svůj zpívati, A já začal plakati, Ach nad Moravou! Ach nad Moravou!
11
Povzbuzující.
Ovšem rád já zpívám, Zpěv je blaho moje, Ním chci k povinnosti Budit bratry svoje. Volám silným hlasem: MoravanéMoravané, zhůru! Již nad námi slunce Rozděluje chmůru. Rozděluje chmůru, Krásný den nastává, Nuže bratři, zhůru! I nás volá sláva! 12
Společenská.
Bratři, rozveselme se, Vespolek milujme se, My jsme jedna rodina, Na nás hledí otčina. Otčina, Čechie, Bratři, zhůru, ať žije! Máme v ústech jeden zpěv, Máme v žilách jednu krev, V životě cíl jediný, Blaho drahé otčiny. Máme cíl jediný, Blaho drahé otčiny. Nuže, rozveselme se, Vespolek celujme se, 13 Zrodila nás jedna vlasť, Spojila nás jedna slasť. Bratři jsme Čechové, Jedné vlasti synové. Svatá matko Čechie! Tobě srdce mé bije, A v něm věčné lásky cit Probudil nebeský svit. BožeBože, slyš rodinu, Žehnej drahou otčinu! Svatá matko, Čechie, Tobě plémě tvé žije, Jeho blahost jediná: Bůh a král a otčina. BožeBože, slyš rodinu, Žehnej krále, otčinu! 14
Ozvěna.
Vůkol všechno ticho, Kryto rouchem temným, Jenom dcera skály Mluví hlasem jemným. Táže se jí mnoho Duše má truchlící, Odpověď mi dává Ozvěna těšící. Co se nikdy víc nám Blaho nenavrátí? Ozvěna, slyš, jemně Odpovídá: „vrátíVrátí!“ „Ach co se můj národ Nikdy víc nezbudí?nezbudí?“ 15 Ohlas odpovídá Silným hlasem:“hlasem: „zbudíZbudí!“ – „Kým se jiskra zbudí K národu nebohém?“ Ozvěna velebně Odpovídá: „Bohem!“ – Na kolena padám: „Bože, tobě sláva!“ OzvěnaOzvěna, slyšslyš, volá Silným hlasem: „Sláva!“ 16
Potomkům českých Vršovců.*)
Rodino Vršovců! nechť tisíc roků Uplynulo v tichém, věčném odtoku, Aj květoucí ještě jest Tvého rodu ratolest. My tě vítáme! My tě vítáme! Přemyslovci zhasli v milé otčině, Vy ste vytrvali v smutné cizině, Rodino vyhostěná, Zpátky volá smířená Tebe česká vlasť! Tebe česká vlasť! ——— *) Viz: Přemyslovce, str. 179. 17 Na hrobech královských reků stojíme, Za jejich a za Váš mír se modlíme, Všechno záští zhladil čas, Z české otčiny zní hlas, Z Vaší otčiny, K Vám do ciziny! Z Vaší otčiny zní k Vám do ciziny: Vraťte se v kolébku Vaší rodiny, Živa v našem národu Touha po Vašem rodu. Navraťte se k nám! Navraťte se k nám! 18
Poznání.
Já při tom stál na poli, Sedláci kopali, Bílých kostlivců mnoho Na světlo dostali. Kdo jste? – a z které doby? Kdož odpověď nám dá? – Hle kostlivec tam bílý Ve ruce kalich má! – Již víme, z které doby – Ó kalich mluví k nám – Buď z kalicha útěchy Na věky píti vám! – 19
Český musikant.
Táhne český musikant Do ciziny vesele, Ale na hranicích tluče Srdce jemu nesměle. Cítí smutek hluboký, Když se s vlastí loučit má, Je mu, jakby soucit měla, Jakoby s ním plakala. Je mu, jakby se vinul Z náručí své rodičky, Pláče a pod bradu klade Na loučení husličky. 20 MusikanteMusikante, smutně hráš S vlastí na rozloučenou, Pán bůh s tebou v dálku táhne, Zahraj zase veselou. Aj kročil přes hranice – Ještě zpátky jeden hled – Druhý zhůru nad oblaky, Třetí v odevřený svět. A zas český musikant Hraje notu veselou – Navrať se k nám šťastně zase, Pán bůh žehnej cestu tvou! 21
Nalezená harfa.
Naleznul sem poklad V hradě starém pustém, Naleznul sem harfu V hradním sadě hustém. Tam zapomenutá Dlouhé věky stála; Která ruka na ni Naposledy hrála? Naleznul sem harfu Pěvce neznámého, Ale ona ještě Hraje zpěvy jeho. 22 Hraje zpěvy jeho, Pěvce dumčivého, Nejdražší je poklad Živobytí mého. 23
Zámky v povětří.
Zámky, zámky zlatolesklé, Pyšné zámky nad mým zrakem, Nyní srdce moje teskné, Že jste hustým kryté mrakem. K vám jednou já zíral zhůru, Doufal sem, že vás dosáhnu, Však ste zmizly oku mému, Posud marně po vás práhnu. Zlaté hrady, klamné zjevy Z čarokraje nadzemského, Vámi jasně zářilo se Ráno živobytí mého. 24 Zámky, zámky vy v povětří, Zlatem nádherně se skvoucí, Zjevte se nade mnou zase, Brány své mi odevroucí! 25
Slavík v nebi.
Všechny barvy nebe má, Zchází mu jen zelená. Slavík v nebi zpívat chtěl, Až do nebe vyletěl. Zde se všechno krásně rdí, Zde se všechno zlatem skví. Slavík letem zemdlený Hledá stromek zelený. Luhy růžové má ráj, Nemá však zelený háj. Smutně slavíček zpívá, Ráj se želem ozývá. 26 Neblaží slavíčka ráj, Že nemá zelený háj. Nebe má svých žalostí, Země má svých radostí. 27
Ulán.
Sedí Ulán, sedí Na vraném koníčku, Milá mu podává Smutně korouhvičku. Polo-černou, polo- Žlutou korouhvičku, Na loučení zpívá Smutnou mu písničku. „Uláne, uláne, Krásný tulipáne, Pro tebe mé hoře Více neustane!“ Čerstvý větr vane, Nahlas děva pláče, 28 Ale vraník bujný Nedočkavě skáče. Vraník skáče, řinčí Šavlička po boku, Má ulán, tulipán, Slzu, rosu v oku. Naposledy ruku Milence podává: „S Bohem! – česť mě volá Od tebe a sláva!sláva!“ A již letí vraník, I řinčí šavlička, Z dálky na loučení Věje korouhvička. 29
Touha po domovu. (Dle A.Uyssa. Nápěv od Emila Titla.)
Po domovu toužím zase! Chtěl bych ony kraje zříti, Kdež mi v dávno zašlém čase První květlo vonné kvítí. Kde sem v matčiném náručí Ještě neznal světa hněvy, Neznal, co mě nyní mučí, Jenom zpíval sladké zpěvy. Kdež sem beze vší starosti S druhy svými jen se bavil, Kdežto sem s novou radostí Každé nové ráno slavil. 30 Kdežto sem o jasné čelo Sobě vinul pestré kvítí, Kdež mé srdce ještě smělo Volně a radostně bíti. Chtěl bych v matčiném náručí Zpívat jako v dávném čase, Zapomněl bych, co mě mučí – Po domovu toužím zase. 31
Bezedno.
Bezedno, bezedno, Co zíváš pode mnou, Bezedno, dívám se Ve tvou propasť temnou. Jakobych měl křídla, Jakobych byl ptákem, Neohroženým já V tebe hledím zrakem. Ruce rozepínám Ve podobě kříže, Tak na kraji čekám, Až mě strhne tíže. 32 Ruce rozepínám, Jakby křídla byly, Tak já očekávám Svou osudnou chvíli. 33
Z hluboka.
Na dnu srdce hlubokého Duše moje sedá ráda, Tamo svoje zádumčivé Touhy plné písně skládá. I tam na dnu perly sbírá, Z nich si skvostný čelák vije, Tím však ozdobená šperkem Přece ještě touží, nyje. Nad ní mocné moře hlučí, Vlna vlnu vzhůru žene, Ejhle vlny radují se, Jarním sluncem pozlacené. 34 Jenom duše moje sedá Na dnu srdce hlubokého, Roztoužená zpívá písně O slunci jara jiného. 35
Na hřbitově.
Ve hřbitově květném, jarně zeleném, Seděl sem na hrobě, píseň zpíval sem, Co se v ňadrách budívá, Když zem z jara okřívá, Zpěvem jevil sem, Zpěvem jevil sem. Kostnice pode mnou hle odevřená, Mnohá kosť a lebka do ní vložená – Z kostnice já lebku vzal, Věnec jí na čelo dal, A k ní zpíval sem, A k ní zpíval sem: „Nebylas již dlouho, lebko, věnčena, Po dlouhém tě čase věnčí ruka má, 36 Lebko, věnčím tebe zas, Jarní navrátil se čas, Lebko, zpívám ti, Věnec dávám ti!“ A tu slyším sladší hudbu tajemnou, A hle tajná ruka věnčí hlavu mou, Žasne sladkostí můj sluch, Jakoby se lebky duch Vznášel nade mnou, Věnčil hlavu mou! 37
Nepokoj.
Nechci jen u nohou děvy Zpívati milostné zpěvy, Nechci jenom jedině Živ být lásce k dívčině. Duše má činnosti žádá, Vznáší se do výšky ráda, Jímá ji let orlový, Jímá ji zvuk hromový! 38
Nalezené zlaté zámky.
Zmizely mé zlaté zámky, Zanechaly hoře ve mně, Zíral sem nadarmo vzhůru, Nebe kryto bylo temně. Ztracené své zlaté hrady Darmo na nebi sem hledal, Abych je naleznul zase, Pokoje sem sobě nedal. I odvrátil sem konečně Zrak od nebeského stropu, Též sem na zelené zemi Darmo skvělou hledal stopu. 39 An však tebe sem naleznul, Jasná děvo, plná vnady, Zjevily se mi v tvých očích Ztracené mé zlaté hrady. 40
Vypovězená láska.
Chtěl sem jednou svojí lásce výhost dat, Nebo mě již zlobil mého srdce zmat: „S BohemBohem, lásko, s Bohem jdi, Věčný výhost dávám ti; S Bohem, lásko má! S Bohem, lásko má!“ Na cestu se moje láska chystala, Ach přesmutně lkála, hořce plakala, Plakalo mé srdce s ní, Až sem sladce šeptal k ní: „Zůstaň, lásko má! Zůstaň, lásko má!“ 41
Věnec nejkrásnější.
Který je na zemi Věnec nejkrásnější? – Z růží myslím věnec, Ten je nejvnadnější. Růže krásné kvítí, Nejkrašší však není, Mnohý výše věnec Liliový cení. Lilě sněhobílá Ovšem krásné kvítí, Však chci jiným ještě Kvítím věnčen býti. 42 Blahý, komu dáno Ten zacítit věnec, Komu však nepřáno, Ten je opuštěnec. Ten je opuštěnec, Nechť má věnce jiné: Kdyžto loktama jej Milá neobvine. 43
Modré a černé oči.
Modré oči, Černé oči, Které jste hezčejší? Modré oči, Černé oči, Které jste mocnější? Modré oči, Jemné oči, Ve vás tajná prosba, Černé oči, Bouřné oči, Ve vás tajná hrozba. Pomněnky jste U potoka, 44 Tiché, modré oči, Žhavé uhlí, Jiskříte se, Bouřné černé oči. Kdože by vás Nemiloval, Když vy ho prosíte? Kdože by vám Odporoval, Když vy mu hrozíte? 45
Života máj.
Máj života kvete jenom jedenkrát, Máji mému já již musel „s Bohem!“ dát, Ach to smutné loučení, Náděje když víc není, Že se vrátí máj, Že se vrátí máj. Máj života mého byl to krásný máj, V srdci mém tlukoucím zelenal se háj, Zpěv přesladký v háji zněl, Lásky slavík v houšti pěl, Byl to sladký zpěv, Byl to sladký zpěv. Uvadlo již kvítí mého života, Slavík v srdci mém již víc neklokotá, 46 A má láska někdejší, Nejsladší slasť vezdejší, Májový můj sen! – Byl překrátký jen. 47
Obraz neměnný.
Růže u jezera stojí – V tiché vodě zrcadlí se, Dole obraz její skví se, A však kdyžto jezerem Bouře zmítá – rozplyne Růžin obraz v něm. Ty si byla růže moje, K srdci mému klonila ses, Obrazem v ně vložila ses – I mým srdcem jezerem Zmítala bouř – obraz tvůj Vytrval však v něm! 48
Potkání se.
Nade mnou, nade mnou Obláčky se ženou, Obláčky se ženou Nade mnou, nade mnou. Zardělé obláčky, Pozlacené sluncem, Sotva potkají se, Hned objímají se. Hned objímají se, I hned líbají se, Spolu se radují, Spolu dále plují. 49 Co však jinoch zkusí, Kdyžto děvu potká, Ozdobenou věncem, Politou ruměncem? Ach co jinoch zkusí? Lásku neudusí, Lásku neudusí, Mimo jít však musí! 50
Dívčin žal.
Jarní slunce zkřísilo Mnohé čarokrásné kvítí, A však žádné z nich necítí Blaho krásy své. Po sadě se prochází Zpívající panna smutná: „Jen ke mně jsi ty ukrutná, Matko přírodo!“ Květiny jsou bez citu, Krása blažit nemůže je, Krása odepřena mně je, Ale dán mi cit. 51 V ňádra má je vložena Jiskra touhy – znám já lásku, Blaho však jejího svazku Nezná srdce mé. Svazkem tvorů krása je, Krásy tolik ach vůkol mne, A zde živý mučí bol mne: Že jsem bez krásy. Po sadě se prochází Zpívající panna smutná, „Jen ke mně jsi ty ukrutná, Matko přírodo!“ – 52
Nejdražší perly.
Která perla že skvostnější? Nalezená v chladném moři, Čili krásným děvy okem Vyplakaná v slasti, v hoři? Která perla skvostnější? V chladném moři nalezená, Čili první lásky citem V děvy oku vynucená? Čili kteráž světločistá Modré oko děvy rosí, Žárlivého když milence Zas o udobření prosí? 53 V nápoji nechť perlu drahou Kleopatra rozpustila, Dražší perly usta moje Z očí tvých, kochanko! pila. 54
Lůžko poutníkovo.
V lese poutník zabloudil, Večer mine, Temní se již víc a víc Křoví stinné; Kde, poutníku, Lůžko tvé? Tisíc hvězd již na nebi Svítí jemně, Bez jednoho světélka Však je země; Kde, poutníku, Lůžko tvé? Ejhle vyskočilo tam V lese světlo, 55 Jak by s nebe hvězdného Bylo slétlo; KdeKde, poutníku, Lůžko tvé? Poutník dále pospíchá, Radost cítí, Již již plamen blíž a blíž Před ním svítí; Kde, poutníku, Lůžko tvé? Stůj o stůj! ach pod ním zem Již se boří – Světélko nad poutníkem V bahně hoří!! – ZdeZde, poutníku, Lůžko tvé! 56
Mroucí jinoch.
Na břehu Moravy Mladý vojín leží, Jeho růžová krev Do Moravy běží. Do Moravy běží, Barví toky její, Z Moravy, slyš, k němu Libé zvuky znějí: „Jinochu blednoucíblednoucí, K sobě tě voláme, Věnec nevadnoucí Pro tebe chystáme. Odevrou se tobě Zámky střibrojasné, 57 V radosti tvůj život Věčně neuhasne! Pojď k nám do hlubiny, Na tebe čekáme, Jinochu blednoucí, Zpěvem tě voláme.voláme.“ S břehu do Moravy Zírá jinoch mroucí, Na jejím dnu vidí Zámek se lesknoucí. Zámek odvírá se, Krásné Víly kynou, Bledého mládence Již k svým ňádrům vinou. 58
Upír.
Obejmula děva Bledého upíra, Ach ji hrůza jímá, Když mu v oči zírá: „O jak jsi ty chladný, Bledý jako stěna!“ – „To měsíce činí Zář bledá studená.studená.“ „Ach ve tvém náručí Mráz mě tajně jímá, A na mne hledíš jak Očima mrtvýma.“ – 59 „Přivinu tětě, milá, Do náručí pevněj, Dokážu ti lásku Nekonečnou zjevněj.“zjevněj. Budou se mi brzo Bledá usta rdíti, Brzo srdce moje Teplou krev zacítí!“ I rtoma ostrýma Srdce jí zodvírá – – „Ha poznávám pozdě Strašného upíra!!upíra!!“ – – 60
Smutná královna.
Hle na trůně zlatém sedí Stříbrovlasý, starý král, Vedle něho choť květoucí – Pěvec stojí opodál. Sahá jinoch v struny zvučné, Jeho píseň sladce zní, Tiše králová poslouchá – Jak se chvěje srdce v ní! Jsou to sladké, milé zvuky, Lásky slasť opěvá jun: Co je beze lásky život? Beze lásky co sám trůn? 61 Neposlouchá král na píseň, Nevře jeho chladná krev, Královna však vzdychá, šeptá, Šeptem zvučí její zpěv: „Koruna mi dána zlatá, Nedán věnec růžový, A o sladkém blahu lásky Srdce mé se nedoví!“ – 62
Poslední píseň.
Mnohý slavný čin hrdinský Cizí pěvec opěval, Na loučení zpívat píseň Nejposlednější se jal. Tu Milada slečna prosí: „Posud mužům zpíval si, Poslední zpěv mně zazpívej, Posud na mne nedbal si!“ – I hle zpěvec v harfu sahá, K Miladě zrak pozdvihá, Divný zpěv a hudba sladká Po síni se rozlíhá. 63 „Co to zpíváš, cizý zpěvče, Nová mi je píseň tvá, Na ni nezapomene víc, Ni na tebe duše má!“ Píseň dávno dokončena, Zpěvec již se odebral, Ach posledním sladkým zpěvem Slečně mír na věky vzal. 64
Růže na hrobě.
Květe na hrobečku růže, Bílá růže, tiše-vonná, Rozkvítá zde a odkvítá – Svatou dívce službu koná. Sladký od ní zápach vane, Všechny její listky pnou se, Jako mocné touhy plné Její něžné ňádra dmou se. Však je tužby cit neplní, Marně chladný Zefír věje, Marně slunce pablesk svítí, Marně slavík v houšti pěje. Na hrobečku bílá růže Rozvíjí se a odkvítá – Listky k tělu panny klade: Duši duše tamo! vítá. – 65
Píseň v bouři.
Přes Krkonošské hory Valí se těsná mhla, Hle oblohu nebeskou Zakrývá noční tma. Tu zasvítí se nebe, Blesk jede, hlučí hrom; Nad hlubokou propastí Stojí hořící strom. Kdož tam se pode skalou Před bouří ukrývá? Odtamtud divý dvouzpěv Slyš! v bouři zaznívá. Zpěv strašně se ozývá, I spolu jemně zas, 66 To starce harfeníka I jeho dcery hlas. CeštíČeští to hudebníci Táhnou do ciziny, Když bouře mlčí – zvučí Jich zpěv do krajiny: (Dvouzpěv.) Starec. „Nechť nebe i země se třese, Nechť kácí se skála i les, Mé srdce tím radostně dme se, Mé srdce tím zacítí ples! Jsemť Čech, vychován v zemi reků, Mne nestraší hrozící bouř, Nechť tělo i popelem klesne, Obětní se povznese kouř!“ – Dcera. „O matko, panno čistá, Klesám na kolena, 67 Vůkol mne příroda je Svých vazeb zprostěna. O matko, volám k tobě, Obstírá hrůza nás, RačRač, matko nejsvětější, Orodovat za nás!“ – – I hle dělí se mračno, Jeví se nebe zas, I táhne bouře dále, Doznívá hromu hlas. I dvouzpěv strašnojemný Pod skalou konec vzal – Čech na cestu se chystá, I s dcerou táhne dál. – 68
Den svatého Rufa.
I.
(R. 1278.)
Na den svatého Rufa, Na poli Moravském Krev česká tekla proudem, Až zrůžověla zem. Tam české pluky stály, Otakar vede voj; Ó slavný, zlatý králi, To poslední tvůj boj! Král Otakar vítězný, Jenž jméno české nes Až k moři baltickému – U své Moravy kles. 69 Morava hučí temně, I pláče všechen lid, Tak jakby v zemi zhynul Poslední slunce svit. II.
(R. 1346.)
Na den svatého Rufa, Tam v zemi francouzké U Kresčaku Jan slepý Své Čechy v bitvu zve. „Boj ztracen! vyvedem tě!!tě!!“ – – Však volá slepý král: „To nebude, by z boje Král Český utíkal! Můj kůň přivažte k sobě! – V nejhustší jeďme seč, 70 By dosáh vraha jistě Slepého krále meč!“ – Jedou v nejhustší bitvu! Mečem máchat se jal, Klesá komonstvo věrné, Naposled slepý král. III.
(R. 1526.)
Na den svatého Rufa Tam v zemi uherské, U Moháče ku bitvě Dvoje se vojsko hne. Je mračnem kryté nebe, A Turkem krytá zem, Zem, nebe, ozývá se Pokřiku ohlasem. – 71 I tam křesťanský tábor – Snadno přehledný voj, Nečeká nových houfů I započíná boj. Ach klesá voj křesťanský, Ač slavně bojoval – I zhynul mladý Ludvík, Uhrů a Čechů král. 72
Rozličné básně.
[73]
Modlitba na Hostýně.
Na Hostýně svatém kaplička se zdvíhá, V ní se zpěv pobožných poutníků rozlíhá. Nad Hostýnem klene modrá se obloha, V odevřeném chrámu slaví duše Boha. V kapličce poutníci v prsa svá se bijí, Z knihy čtou modlitby k panence Marii. Před kapličkou klečí věrný jun slovanský, Nad ním chrám se klene modrý, velikánský. 75 Jinochovo srdce mocně se odvírá, V knihu modlitební oko jeho zírá. Oko září se mu od tajného svita: Jinoch v Kralodvorském Rukopisu čítá! – 76
Erb Rožmberský.
Česká země, zahrada jsi, Krásným kvítím zdobená jsi, A však zvadly tvoje růže, Růže přenádherné krásy. Růže české, světoznámé, Růže české, vy jste zvadly! Páni z Růže – vy sokové Českých králů, – vy jste zchladli!! Nyní jen na starých hradech V rumu dávno již ležících Vidíš květ kamenných růží,*) Chladných, věku vzdorujících. ——— *) Erb pánů Rožmberských nad branami jejich hradů vytesaný. 77 A hle růže vytesané Zeleným již kryté mechem – – Vida ty mechové růže Každý slzí, kdo je Čechem! 78
Otázka. (Dle Betty Paoli.)
Když já vidívám, an svět proměnný Věčně v pošetilství ponořený – Tu se potajmo do srdce mého Krade bolu cit nevýslovného. A já horké slzy lít bych chtěla V to jezero z krve i ze žela, A já očistit bych chtěla zemi Planoucími citů svých ohněmi. Chtěla bych se modliti na hrobách Velikánů, jenž v minulých dobách Zasvětivše svoje žití celé, Lidské právo zastávali směle. 79 A můj smutný duch by se jich tázal: Jaký klamný cíl se vám okázal, Pro nějž ste vy skrze život celý Bojovali jenom a trpěli. Zdali vaše símě se probírá? Nechť vám odpoví hlas Všehomíra! Proč ste bojovali a trpěli, Když účinku vaše oběti neměly? 80
U jezera v lese.
Co žádáš? – „Zapomenutí!“ – Byron.
Jezero ni sebou nehnoucí, Tiše přede mnou se rozprostírá – Ó kochá se v tom obrazu míra Bouřný duch můj, mžikem tichnoucí. Krásnými sny duše má se baví: Ejhle makovice stojejí Vůkol na břehu, i klonějí Do jezera pestré svoje hlavy. Tichnou lesa stromy vysoké, Mlčí okolo mne nebe, země, Slyš! – tu najednou zní sladce ke mně Divná píseň z vody hluboké: 81 „Před tvým zrakem zde se rozprostírá, Čeho dávno žádal si duch tvůj, Upokojí tebe nápoj můj, Když se žalem srdce tvoje svírá. Jedna skvělá krůpěj z vod mojích, Jedno zrno z barevného máku, Sladký dodá spánek tvému zraku, Že všech strastí zapomeneš svých!“ – Moje duše – hořkých citů plna – Kdože bolu nezná tajného? – Z jezera pít chtěla tichého – Mák jí kyne – kyne modrá vlna. Duše mé to slastný klam se jal: Červený mák hle na břehu kvete – Jezero hle! – však to není Lethe – A v svém srdci starý cítím žal. 82
Atomy.
Částka ze mne v růžích páchne, teče v moři, V háji zelená se, a tam v sluncích hoří! Anast. Grün.
Ležel sem na mechu tichém, zeleném, Husté stromy šumem nade mnou se chvěly, Tajení v nich ptáci písně jarní pěli, Pocit rozkošný se budil v srdci mém. Modrý potůček se vinul pode mnou, Bez ustání šeptal stinným plyna lesem, Celá prostora se ozývala plesem, Poslouchal sem hudbu sladce tajemnou. A najednou divným pudem přemožen, Skoro mimovolně, natrhal sem mechu, A jej v potok hodil; mech uchvácen v spěchu Rozpadal se v chladnou rakev položen. 83 Tu mi bylo, jakoby šum hájový, Jakby ptáků písně na mne žalovaly, Jakby se mne les a ptáci smutně ptali: „Proč tys krátký zničil život mechový?“ – Ale tu blesk jasný projel duši mou, Jakoby to rajská plála svíce ve mně, Příroda, jenž se mi dříve kryla temně, Najednou mi dílnu odevřela svou. A tu měla duše moje vidění: Myriady prvků z mechu rozpadlého, Vyprostěny opetopět svazku počasného, Vznášely se v slunka měnném záření! Rozpadaje se v prach jednotlivý květ Od země se k nebi ve kotoučích vlní, Prostoru hle svými atomami plní! Jediný květ celý nový tvoří svět. 84 Blaze tobě, květe! jenž si v samotě Jednotlivý život v lesním vedl tichu, V milionech květů snad a živočichů V nastávajícím se vtajíš životě! Snad že tebe cíl tam čeká jasnější, Nežli zde nás může potkati na zemi – Nuže tajnými se vznášej perutěmi, Vznášej se až k hvězdě nejvzdálenější! Blaze, blaze putuj, mechu proměnný, Nuže po veškerém rozděluj se světu – Osud tvůj však nastává i mému květu – I já rozdělím se vírem zchvácený!! – 85
Čechové u Baltu.
I. I.
 Otakar železný zas boj nový chystá, Vůdce on vítězný, při něm sláva jistá, Každý vojín prsa křížem si znamená, V sever táhne mládež roznícená. Otakar rekovný smělé vede voje Naproti pohanům do krutého boje, Do Sambie mhlavé, k moři baltickému, Nižádný vrah posud neodolal jemu. Staví na bojišti kříž a modly kácí, K Bohu křesťanskému Prušan se obrací, Vede král své Čechy, lítají prápory – Již lev bílý hlídá v siné moře s hory! 86 Hle tiché, velebné moře, obraz míra, Nepřehledně se před vojskem odevírá, Zelenavé vlnky na břeh vystupují, Otakara temným šumem pozdravují. Prápor český věje nad pomorským krajem, Klesají Čechové na kolena vzájem: „Hospodine, pomiluj ny!“ – slavně pěli, – Po prvníkrát moře baltické uzřeli. II. II.
 Zhasly hvězdy, zhasly rodu Přemyslova, Zkazila poslední plod ruka vrahova, Jiný se vyskytnul rod na stolci českém, Jak bludice počal rudým svítit leskem. Bludice nestálá – jezdí semotamo Bohatyrský Jan, aj bylo pod ním známo Na sedáních, v bitvách, po Evropě celé České rytířstvo cti žádostivé, smělé. 87 Svět jej obdivuje, vrah se koří jemu, I vítězně táhne až k moři sinému, Balt jej pozdravuje, vítá šumem tajným, Šeptá o shledání k synům cizokrajným! Zde ustal lev český u vítězném běhu, Hle červenobílý prápor věje s břehu: Hle voj zastavil se – v tiché moře zírá, Ježto se velebně před ním odevírá. I hle kleká Jan a rázem jak na heslo, Celé vojsko české na kolena kleslo: „Hospodine, pomiluj ny!“ slavně pěli. – Po druhékrát moře baltické uzřeli. III. III.
 Slavně Jan pad v bitvě, zesnul Karel drahý, S ním v kochané vlasti pominul věk blahý, Mistr Hus upálen zahynul v Kostnici, Celý národ český povstal hanbu mstící. 88 Pomsta nesmírnou v něm sílu probudila, Že celé Německo hrůza ohromila, Kněz kalich vyzdvíhá! za ním voj nadšený – Veškeren odpůrník hyne poražený. Východ již a západ před nimi se třese, Voj k poledni, jiný v sever hrůzu nese, Marný všechen odpor, u vítězném běhu Vede Prokop voj až k baltickému břehu. Hle před nimi tiše u velebné kráse Nepřehledné moře rozeprostírá se, Dojat jemným citem hrozný Taborita Oslzeným okem siné moře vítá. Kněz kalich vyzdvíhá, vojíni klekají, Zem opět viděnou Čechové líbají! – „Hospodine, pomiluj ny!“ – slavně pěli. – Po třetíkrát moře baltické uzřeli. 89
Návrat. (Dle Karla Seidla.)
Krvavě zapadá slunce! Přede Andrákovým domem Pode lipami stinnými, Hle při hlučném hodu sedí Chrabrých kolo bohatýrů, Jarých, slavochtivých junů, Šedých kmetů oslavených; Nejstarší však mezi všemi, Nejoslavenější v boji Střibrovlasý Andrák sám! Ejhle vstává otec Andrák, I hle krvavo-červené 90 Slunce polévá mu tváře, On však mluvit počíná: „Velekrásná, blahá doba, Z večera při medovině V družném spolku přátelů svých Připomínat sobě činů Pominulých, bohoslavných. Krásnější však, nevýslovně Sladší blaho býti musí: Seděti při hodování S bohami nesmrtelnými, A s duchami hrdin dávných. Ó jak toužím po výsosti! Však má síla zlomená je, Mně slabému nelze více Táhnout v bitvu, tam naleznout Blahé smrti, jenžto vede 91 K stolu s vysokými bohy, K hodům věčně radostným!“ Zde utichnul šedý vojín, Nebo Žreci*) po obětech Přicházeli v kolo slavné, Radostně je vítal Andrák, Na to v řeči vece dál: „Vždyť vám zjevno, bohatýři, Že jest k stolu blahých rekův Jenom vítán, kdožto zbraní Válečnou doražen skoná, Že však vyloučen na věky, Neúčasten božských hodův, Kohož slabého zastihne ——— *) Kněži u Obodritů. 92 Stáří mdlé na líném lůžku. Tohož pamětliv já dávno V boji s křesťany sem hledal Dožádanou smrtní ránu; Strašnější se na to sice Prchlým stalo nepřátelům Jméno mé, však míjely mne Vždy jich šípy a jich meče. Protož nežli mne dostihne Seslablého smrť hanebná K želu věčnému – zde sem vás Shromáždil dnes ku slavnosti, Aby svědkami jste byli Mého návratu dle našich Otců obyčeje a dle Jejich mravu, mnoho sice Haněného v mhlavé době, Kde se nový vtip zákonu Rouhá starosvatému.“ – 93 Beze hnutí, s rozličnými City však a myšlénkami, Poslouchali hrdinové Na řeč slavného Andráka, Jenž naplniv medovinou Největší roh mluvil dál: „Přátelé udatní, pijte Medovinu plným tahem Na radostné ushledání Tam při hodu blahých rekův! Chválit, slavit činy vaše, Radostně vás očekávat Napřed se tam odbírám!odbírám!“ – Vzdálen, an roh s medovinou Němě od úst k ústům chodí, Stojí tesknoucí jun krásný V dveřích dřevěného domu, 94 Nezkušený v slavné bitvě, Posud nesměl vstoupit v kolo, Tiše musel v dálce čekat, Tino, mládec jemných lící, Nejpozdnější syn Andrákův, Jenžto kmeta opatrovat, Doma pozůstal, an zatím Čtyři jeho starších bratrů V dalekém polabském kraji, Kdežto po smrti Jindřicha Krále znova zuří válka, Mužně bojovali proti Křesťanům; jej nyní volá Otec k sobě kynutím. Hrdokrásně, jako zlatem, V záři slunečných pablesků, Povstalý kmet skví se hrdě, Nebo dnes nejdražší zbrojí Ještě jednou – naposledy 95 Oděn jestjest, ač s obtížností; A promluví k synovi: Tino, synu mého srdce, Přines mi tam z komnaty můj Nejkrašší znak vítězový, Onen ohňomeč, kořist mou Po zabitém Sasovůdci: Ten mi do mohyly dejte, By nahoře bohatýři Svědectví hned uviděli Mých vojenských činů, a mne Otec radostně přivítal! – Tato zbraň všakvšak, drahý Tino, Kterouž teď odpásám slavně, Budiž tvá po krátké lhůtě, Jak já veď i ty ji čestně, Vždy buď roven chrabrým bratrům: I vzdálené žehnám je! 96 Váhavě a chvějící se Mládec blíží se ke skutku. A i kdyby možná bylo Odporovat v kole rekův: Ó vždyť pro hlubokou žalost Nebyl ani řeči mocen. – Podepřen o nahý meč svůj Zatím zírá ke západu Němě kmet – pak vyvolá: Posle s nebes, slunce zlaté, Věštkyně mocnosti bohův, Nechej s tebou spat mě jíti! Pak radostně zbudivši se Na světlá mě vezmi křídla, A mě povznes v sídlo otcův! Vzhůru v síň bohatýrskou! „Tino, drahé dítědítě, rychle! Zdráhavě se blížíš ke mně, 97 RychleRychle, nežli slunce klesne, Vezmi válečný meč, a jak Z lítosti a lásky já sem Učinil i jednou svému Stářím seslablému otci: I ty synu můj, dokaž mi Poslední svůj skutek lásky: – Ránu smrtnou daruj mi!“ – Rychle odhaliv svá ňádra Nahý meč podává synu, Ten však bolem omráčený Nechopí se zbraně, vzdychá, Chvěje se, a klesna k zemi Slabě volá: „nikdy! nikdy!“ Jak umírající požár, Jenžto sotva doutnající Vichrem znova probuzený 98 Ještě jednou se rozhárá: Nápodobně divokými Jiskrami se svítí oko Starcovo, a zuřivostí Udušeným zajikavým Hlasem chroptá jako hrom: „Babo zženštilý synáčku, Chcešli otce šedivého I o nebe ošiditi? Kletba tobě, nezdařilče, Kletba i tvé matce v hrobě, Jenž za pozdnějších dnů tajně Ctila ukřížovaného, A i tebe oklamala. Kletba tobě, trojí kletba! – A vy, svědkové té bídy, Přátelé, osvoboďte mne, Nežli mne dorazí zlosť: 99 Jeden z vás – již slunce klesá – Beze prodlení mně budiž Povolen k poslední službě! Vždyť bych s životem se rád chtěl I v čas čerstvokvětný loučit: Nebo Slovan odrodil se, Otců mravy zhlazeny jsou, V hanbě rod náš zapadá!“ – Beze hnutíhnutí, ač i s city Odpornými zápas veda, Němě váhá rekovský zbor, Nikdo odmlouvati nesmí V přítomnosti svatých kněžů: Nejvyšší však mezi těmi Posledními slovy děsné Předtuchy ku válečnému Sáhnuv meči ponoří jej Hlubokým a rychlým bodem 100 V ňádrách starce rekovného, Jenž mu ještě díky šepce – Brzo vládne zasmušilé Ticho a i temno vůkol V kruhu obodritských reků: Najednou dvé jasných sluncí Zapadlo jím! – Onno sice Z jitra navrátí se zase, Bude zase trpělivě Hlídati na klam a vinu, A zas darmo napomínat Všechno k smíření na zemi: Toto však se nenavrátí, Jenž, jak strašná ohňokoule, Krvavou zář házelo jest Zde na temnou dráhu v boji Národovém s křesťany! – E: lk + lp; 2002 101
Bibliografické údaje

Nakladatel: Škarnicl, Alois
(Tisk a papír Aloysia Škarnicla.)

Místo: Olomouc

Vydání: [1.]

Počet stran: [X]+101

Věnování: z Lűcova, Dreilűcova a Seedorfu, Hieronymus
(Jeho Excellencí, Vysoce Urozenému Pánu, Panu Hieronymovi, hraběti z Lűcova, Dreilűcova a Seedorfu, vicepräsidentovi c. k. generalního účtářského direktorium, veliteli c. rak. Leopoldova řádu, c. k. skutečnému tajnému radovi a komořímu, zástupci protektora při vzájemném, pojišťujícím ústavu duchodů a jistin ve Vídni, zakládajícímu členu jednoty k povzbuzení průmyslu, skutečnému údu zpolečnosti vlastenského museum v Čechách, čestnému údu pomologické jednoty, údu jednoty ku zvelebení hudby a dolnorakouske průmyslní jednoty a. t. d. S nejhlubší úctou věnuje spisovatel.)

Autor motta: Kadavý, Jan
(Jan Kadavý)

Motto: Kadavý, Jan
(Jan Kadavý)