Píseň v bouři.

Vincenc Furch

Píseň v bouři.
Přes Krkonošské hory Valí se těsná mhla, Hle oblohu nebeskou Zakrývá noční tma. Tu zasvítí se nebe, Blesk jede, hlučí hrom; Nad hlubokou propastí Stojí hořící strom. Kdož tam se pode skalou Před bouří ukrývá? Odtamtud divý dvouzpěv Slyš! v bouři zaznívá. Zpěv strašně se ozývá, I spolu jemně zas, 66 To starce harfeníka I jeho dcery hlas. CeštíČeští to hudebníci Táhnou do ciziny, Když bouře mlčí – zvučí Jich zpěv do krajiny: (Dvouzpěv.) Starec. „Nechť nebe i země se třese, Nechť kácí se skála i les, Mé srdce tím radostně dme se, Mé srdce tím zacítí ples! Jsemť Čech, vychován v zemi reků, Mne nestraší hrozící bouř, Nechť tělo i popelem klesne, Obětní se povznese kouř!“ – Dcera. „O matko, panno čistá, Klesám na kolena, 67 Vůkol mne příroda je Svých vazeb zprostěna. O matko, volám k tobě, Obstírá hrůza nás, RačRač, matko nejsvětější, Orodovat za nás!“ – – I hle dělí se mračno, Jeví se nebe zas, I táhne bouře dále, Doznívá hromu hlas. I dvouzpěv strašnojemný Pod skalou konec vzal – Čech na cestu se chystá, I s dcerou táhne dál. – 68