V GETSEMANĚ.
Tak opuštěn – – tak sám a sám
jak na smrt chorá zvěr, jež nemá kam
své hlavy skrýt, jak pobořený chrám – – –.
A sem až, v bílý dům ten v zahradě,
již uspává zpěv tichý potoka,
křik doléhá a vřava divoká: „Bij, zabij, proroka!“
Ulekán bloudí učňů zrak,
jak poškubaný pták,
pln úzkosti a strachu kvílení,
bezmocných proseb, úpění
o pomoc, o čin velký, o zázrak – – –.
Tak opuštěn – – tak sám a sám
jak vírem unášený prám – – –.
Nesmírný smutek z lidí, věcí všech
a z díla skončeného v duši leh’,
že klesala, že v hrdle vázl dech.
5
I vstal, by někde stranou, naposled
znavené ruce k Němu zved’,
Jím zachycen by do hlubin
upíral úpějící hled.
II.
Noc byla vážná, plna tajemství
a modliteb a zářné věčnosti
a nyvých stesků z nekonečnosti.
Fík štědrý, palma štíhlá, lentyšek
jak uchváceny bohem stanuly,
a velké, tiché slzy vděčnosti,
němého obdivu a dojetí
jim třpytily se na sněti
a do trav nakloněných kanuly.
Jak pohádka plul měsíc nad nimi.
A jeho prsty sněžně jemnými,
jak kolébal se zlatý člun,
proud světla stékal do korun,
po tichém kmeni, po stéblech.
6
A ve stříbrné hrudi věcí všech
se chvěl nesmírné slasti nyvý vzdech
pro Jeho blízkost, shledání
s Ním, Tvůrcem, jenž se v polotmách
s objetím rozevřeným naklání
ke stromům, pahrbkům všem na stráni.
l poklekl, vyhublé ruce vztáh’
a šeptal: „Nekonečný můj – – –“
Však tichý hlas se ještě na rtu třás’,
jak jitrem štvaná luna na vodách,
když z města zavál výkřik zas: „Bij, zabij, ukřižuj!“
Pod mrakem hasla lampa měsíce,
jak úsměv nevinného kněžice,
kterého černé ruce rdousily.
A temnotou se kapky trousily
jak perle na zakletou sluj. „Bij, zabij, ukřižuj – – –!“
Tu zachvěl se a klesl do trávy
a z hrdla ston se vyrval vzlykavý: „Oh, odvrať kalich ten.“
7
Však nad ním, jak tu ležel poražen,
stín černý, v dál a šíři roztažen,
se nakláněl a šeptal v jeto sten:
Již poznáváš, že vládnu nade vším,
co roste zde, ty snílku bláhový,
opřený jako stromek o boha,
hromádko bílých kostí ubohá
do plachetky své kůže svázaná?
Již pochopil’s, že tuto žírnou zem’,
koš plný květů, mísu hodovní,
mateřské prso přetékající,
já držím v ruce své? že kořen jsem,
zkad člověk, země žhavý květ,
vyrůstá, žije ve mně a já v něm –?
Jak byl’s mi směsný, když se’s k boji zdvih’
jak piskle drážděné, když za rána
šel’s tenkrát s hory pěje hosanna.
Chtěl’s lidi vymknout z rukou mých,
na třpytné šňůře podobenství svých
vést kamsi do království snů a tich.
8
Eh, muško sedající jemu na dlani,
pavoučku zamotaný ve vláknu
své lásky bláhové a bledých snů?
Je líto tebe – Zbit jak zloděj stád
pastevci, které snivou pohádkou
chtěl’s uspat, abys volně krad’
jich radost; věnec z trnů skroucený
na čele; třtinu v ruce; zhroucený
a bezmocný a bledý budeš stát
nad snů svých sesypaných hromádkou,
jak nad korunou svojí pahýl pně.
A na kříž zavěsím tě, prapor krvavý,
bědného netopýra, jehož na vrata
si přibiji za křídla rozpiatá.
Má černá služka, smrt, se připlíží.
Jak hlídač zešílený za noci
tvým srdcem zaškubne, až na kříži
se tělo vzepne, lkání bezmoci,
lítosti, smilování marného
ti vyrve z úst – – Však smát se bude lid,
smát obloha – a slunce vlídně lít
na zemi polibky své plamenné – –
9
A před tebou tvá sladká rovina,
tvé bílé město kamenné
jak dravec na sluneční rohoži
se protáhne a údy rozloží,
jak žena nádherná, jež na loži
prožité rozkoše si vzpomíná.
A tehdy se zoufalým úžasem
bezmocně budeš dřevo kříže rvát,
bys mohl sestoupit a odvolat,
bys kletby zbavil, posvětil zas zem’ –
Však jen se zhroutíš, hrůzně rozepiat.
III.
Jak zneuctěný prapor strhaný,
jak život marně zmrhaný
tu ležel, obětovaný,
bezmocně, těžce, temně úpěje.
A potu, krve velké krůpěje
po bledém čele, skráních kapaly.
Jak bílí slepci ruce tápaly
po zemi, trav se marně chápaly.
10
A jako klenba nebes zbořených,
jak všechna bolest světů stvořených
a hříchů jich a neskonalých vin
spočíval na Něm černý, němý stín.
Šel starý čas a tlumě kročeje,
bez hlesu, bez účasti, dojetí
v dychtivém, věčně prázdném objetí
kams odnášel své bědné trofeje.
A chvíle za chvílí se sesmykla
mu s prstů sevřených a zavzlykla
jak vody ztracené a zanikla.
Jak sťaté stéblo, jako puklý kmen
na zemi v travách ležel vyvrácen,
od hlavy k patě až se chvěl,
jak vzlyk, jenž hrůzou oněměl,
jak nervy rozdrcených těl.
A země provázena lkáním vod
bezmocně, bezútěšně plakala,
jak osudy svých tvorů spřádala,
jak neodvratně padala
do prázdna, do temnot.
11
Konečně v dálkách jako v snách
svit slabý, potácivý po horách
nesměle bledou ruku vztáh’.
A ticho, dosud hrůzou křičící,
přervalo tupé, těžké úpění
a poklekajíc k zemi plačící
keř, stromy, trávy, tiché lupení
soucitně, s jemnou něhou pobožnou
hladilo rukou šerou, mátožnou.
Tu slabě pohnul se a pažemi
se opřel vrávoravou o zemi,
jakoby namáhavě zdvihal již
zpod nohou davů těžký kříž,
kamene náhrobního tíž.
A poklek’, slabý, vratký, nejistý – –
A vztýčil se – – A velký, v šeru stál – –
By v úžaslou noc, tichý vítěz, lkal:
Jdu k věčnu, věčný – – Odstup nečistý – –
Pro vytoužené, sladké objetí
všemocné lásky Jeho tajemné – –
Splývání všeho se vším vzájemné – –
12
Pro dílo životní a velký cíl
v rozdání smírném darovaných sil
radostno přinášeti oběti – –
radostno nekonečně trpěti.
Pro věčnost k věčnu – – Odstup ode mne.
A tehdy stín se zhroutil, k zemi pad’
jak s bílé skály černý vodopád
a rozplynul jak opar mlhovin
v modlitbách lesů, vrbovin.
A v záři luny umdlévající,
obrácen k svitu bledě mléčnému,
dík vroucí šeptal Nekonečnému,
že nedal klesnouti, že v rukách svých
ho zachytil a pevně zdvih’
jak prapor úzkostlivě vlající
nad puklou žerdí v divé vichřici,
se dal Mu vytrvat, dal zvítězit.
A když pak přišli kněži, lid
s provazy, pochodněmi, kopími,
jak hostitel jim vyšel vstříc
a pravil: Koho hledáte?
13
A jeho vážná, tichá, krotká líc
tak zazářila božstvím tenkráte,
tak zdál se vyrůstati před nimi,
že ruce chtivě vztažené
poklesly jako pozpřerážené,
že padalipadaly jak sochy sražené.
14