V GETSEMANĚ.
Tak opuštěn – – tak sám a sám jak na smrt chorá zvěr, jež nemá kam své hlavy skrýt, jak pobořený chrám – – –. A sem až, v bílý dům ten v zahradě, již uspává zpěv tichý potoka, křik doléhá a vřava divoká: „Bij, zabij, proroka!“ Ulekán bloudí učňů zrak, jak poškubaný pták, pln úzkosti a strachu kvílení, bezmocných proseb, úpění o pomoc, o čin velký, o zázrak – – –. Tak opuštěn – – tak sám a sám jak vírem unášený prám – – –. Nesmírný smutek z lidí, věcí všech a z díla skončeného v duši leh’, že klesala, že v hrdle vázl dech. 5 I vstal, by někde stranou, naposled znavené ruce k Němu zved’, Jím zachycen by do hlubin upíral úpějící hled. II.
Noc byla vážná, plna tajemství a modliteb a zářné věčnosti a nyvých stesků z nekonečnosti. Fík štědrý, palma štíhlá, lentyšek jak uchváceny bohem stanuly, a velké, tiché slzy vděčnosti, němého obdivu a dojetí jim třpytily se na sněti a do trav nakloněných kanuly. Jak pohádka plul měsíc nad nimi. A jeho prsty sněžně jemnými, jak kolébal se zlatý člun, proud světla stékal do korun, po tichém kmeni, po stéblech. 6 A ve stříbrné hrudi věcí všech se chvěl nesmírné slasti nyvý vzdech pro Jeho blízkost, shledání s Ním, Tvůrcem, jenž se v polotmách s objetím rozevřeným naklání ke stromům, pahrbkům všem na stráni. l poklekl, vyhublé ruce vztáh’ a šeptal: „Nekonečný můj – – –“ Však tichý hlas se ještě na rtu třás’, jak jitrem štvaná luna na vodách, když z města zavál výkřik zas: „Bij, zabij, ukřižuj!“ Pod mrakem hasla lampa měsíce, jak úsměv nevinného kněžice, kterého černé ruce rdousily. A temnotou se kapky trousily jak perle na zakletou sluj. „Bij, zabij, ukřižuj – – –!“ Tu zachvěl se a klesl do trávy a z hrdla ston se vyrval vzlykavý: „Oh, odvrať kalich ten.“ 7 Však nad ním, jak tu ležel poražen, stín černý, v dál a šíři roztažen, se nakláněl a šeptal v jeto sten: Již poznáváš, že vládnu nade vším, co roste zde, ty snílku bláhový, opřený jako stromek o boha, hromádko bílých kostí ubohá do plachetky své kůže svázaná? Již pochopil’s, že tuto žírnou zem’, koš plný květů, mísu hodovní, mateřské prso přetékající, já držím v ruce své? že kořen jsem, zkad člověk, země žhavý květ, vyrůstá, žije ve mně a já v něm –? Jak byl’s mi směsný, když se’s k boji zdvih’ jak piskle drážděné, když za rána šel’s tenkrát s hory pěje hosanna. Chtěl’s lidi vymknout z rukou mých, na třpytné šňůře podobenství svých vést kamsi do království snů a tich. 8 Eh, muško sedající jemu na dlani, pavoučku zamotaný ve vláknu své lásky bláhové a bledých snů? Je líto tebe – Zbit jak zloděj stád pastevci, které snivou pohádkou chtěl’s uspat, abys volně krad’ jich radost; věnec z trnů skroucený na čele; třtinu v ruce; zhroucený a bezmocný a bledý budeš stát nad snů svých sesypaných hromádkou, jak nad korunou svojí pahýl pně. A na kříž zavěsím tě, prapor krvavý, bědného netopýra, jehož na vrata si přibiji za křídla rozpiatá. Má černá služka, smrt, se připlíží. Jak hlídač zešílený za noci tvým srdcem zaškubne, až na kříži se tělo vzepne, lkání bezmoci, lítosti, smilování marného ti vyrve z úst – – Však smát se bude lid, smát obloha – a slunce vlídně lít na zemi polibky své plamenné – – 9 A před tebou tvá sladká rovina, tvé bílé město kamenné jak dravec na sluneční rohoži se protáhne a údy rozloží, jak žena nádherná, jež na loži prožité rozkoše si vzpomíná. A tehdy se zoufalým úžasem bezmocně budeš dřevo kříže rvát, bys mohl sestoupit a odvolat, bys kletby zbavil, posvětil zas zem’ – Však jen se zhroutíš, hrůzně rozepiat. III.
Jak zneuctěný prapor strhaný, jak život marně zmrhaný tu ležel, obětovaný, bezmocně, těžce, temně úpěje. A potu, krve velké krůpěje po bledém čele, skráních kapaly. Jak bílí slepci ruce tápaly po zemi, trav se marně chápaly. 10 A jako klenba nebes zbořených, jak všechna bolest světů stvořených a hříchů jich a neskonalých vin spočíval na Něm černý, němý stín. Šel starý čas a tlumě kročeje, bez hlesu, bez účasti, dojetí v dychtivém, věčně prázdném objetí kams odnášel své bědné trofeje. A chvíle za chvílí se sesmykla mu s prstů sevřených a zavzlykla jak vody ztracené a zanikla. Jak sťaté stéblo, jako puklý kmen na zemi v travách ležel vyvrácen, od hlavy k patě až se chvěl, jak vzlyk, jenž hrůzou oněměl, jak nervy rozdrcených těl. A země provázena lkáním vod bezmocně, bezútěšně plakala, jak osudy svých tvorů spřádala, jak neodvratně padala do prázdna, do temnot. 11 Konečně v dálkách jako v snách svit slabý, potácivý po horách nesměle bledou ruku vztáh’. A ticho, dosud hrůzou křičící, přervalo tupé, těžké úpění a poklekajíc k zemi plačící keř, stromy, trávy, tiché lupení soucitně, s jemnou něhou pobožnou hladilo rukou šerou, mátožnou. Tu slabě pohnul se a pažemi se opřel vrávoravou o zemi, jakoby namáhavě zdvihal již zpod nohou davů těžký kříž, kamene náhrobního tíž. A poklek’, slabý, vratký, nejistý – – A vztýčil se – – A velký, v šeru stál – – By v úžaslou noc, tichý vítěz, lkal: Jdu k věčnu, věčný – – Odstup nečistý – – Pro vytoužené, sladké objetí všemocné lásky Jeho tajemné – – Splývání všeho se vším vzájemné – – 12 Pro dílo životní a velký cíl v rozdání smírném darovaných sil radostno přinášeti oběti – – radostno nekonečně trpěti. Pro věčnost k věčnu – – Odstup ode mne. A tehdy stín se zhroutil, k zemi pad’ jak s bílé skály černý vodopád a rozplynul jak opar mlhovin v modlitbách lesů, vrbovin. A v záři luny umdlévající, obrácen k svitu bledě mléčnému, dík vroucí šeptal Nekonečnému, že nedal klesnouti, že v rukách svých ho zachytil a pevně zdvih’ jak prapor úzkostlivě vlající nad puklou žerdí v divé vichřici, se dal Mu vytrvat, dal zvítězit. A když pak přišli kněži, lid s provazy, pochodněmi, kopími, jak hostitel jim vyšel vstříc a pravil: Koho hledáte? 13 A jeho vážná, tichá, krotká líc tak zazářila božstvím tenkráte, tak zdál se vyrůstati před nimi, že ruce chtivě vztažené poklesly jako pozpřerážené, že padalipadaly jak sochy sražené. 14

NA ZÍTŘÍ.
Noc byla vážná, hluboká, jak dosud – jednou do roka. Šla žena tichá, ubledlá, na kámen hrobní usedla. – Z ulice ženo, co chceš zde? – Chci potkati sen duše své. – Nuž vyčkej. Stane před tebou, až hvězdy bděním poblednou. Noc byla vážná, hluboká a do řek, studní, potoka omdlelé hvězdy stápěla, studenou slzou skrápěla. Tlumeně země plakala, jak do prostorů padala, šeptala s bolným napietím: Buď ztroskotám neb doletím. Pak dálný východ řežavěl, jak Bůh by dvéře otevřel, 15 skulinou první plápoly vrh’ na úžaslé vrcholy. A kdosi v prozářených mhách šel bílou nohou po rosách, tichounce, tiše zašeptal, jakoby povzdech se rtů svál. S údivem žena ubledlá skloněnou hlavu pozvedla, vskočila, štěstím vzplanula – popošla – němě stanula. A bledší nad sníh, nad měsíc klekala ruce vztahujíc, po kolenou se smýkala a smála se a vzlykala: O, přišel’s, přišel’s v záři dne, miláčku srdce, duší sne. Ó, zůstaň, žij a při nás stůj, slabého srdce pamatuj. Tu bledé ruce vztahoval, k ní blížil se a vzdaloval 16 a v mlhách plynul, rozplýval, co hlas jak poryv větví lkal: Zůstanu – z věků do věků, vždy na blízku, vždy v daleku, a nejblíž květu, zvířeti, prostáčkům, tobě, dítěti. 17

DĚDICI.
Ze dna města, z páchnoucích čtvrtí ztuchlého předměstí, i brlohů bídy a žalů, bolestí, z pařenišť chorob a smrti v průvodu katů vystoupli němě na povrch radostné země. Kolon, jenž plakal pro dávná pole, vojín, jenž v bitevním hluku na břehu rýnském zapomněl ruku, lamači kamene v zasutém dole, vetešník, zedník, ženy jich, vyzáblé děti –: před prahy lidství hozené smeti, předměstská ssedlina hustá, chudina, pagáž. Křičela surová ústa, šlehali řemenem, biči z buvolí kůže, ze žíly byčí. Zasvitla těla strhaným šatem. 18 Zevloval zástup křičících kluků, kamenem hodil a blátem. Patricij s čelistí vysedlou, tvrdou kolem jda díval se s nevolí, zhrdou. Po čtyřech, po šesti spiati za zchromlou ruku, váhavou nohu, v zasněných očích, na bledé tváři dobrou zvěst tichého posla, mlčky šli, pokorně, tiše ku smrti jisté –: svatého města zločinní žháři, hrobníci světové říše, vrahové veselých bohů, ctitelé osla, budoucí svatí. – Ježiši Kriste, s výšiny vzhlédni. Milostně zvedni děti své z prachu smrtelných strachů. Senator, voják, vestálka čistá, 19 z lidu muž, žena, vznešená paní chtivě se nadzvedli s místa. S pokorou jehňat a laní pro úsměv bledého Krista, pro sladkou víru v království lásky a míru zmírali velce a němě – předměstská ssedlina kletá, dědici nebe i země, vladaři světa. 20

SVĚTLÝ PRŮVODCE.
Zjev zářný od kolébky dětství jde s námi na Golgatu kmetství smíření tichá slova šeptaje. Dech oslíka a volka vane. Zář s bílých rukou, tváří kane a světlo s hvězdy vánoční. Hle, baldachyny, kalich ze zlata, mše slavnostní a temná dogmata. Však jenom slovo Jeho prosté, nezměrné lásky plné objetí v nás věky roste, života velkost, oběti. Byl, nebyl Bohem. Leč nikdo neřek’ pravdy sladší. Člověka nikdo neměl radši. A království Jeho neznámé po bloudění, po záporu mnohém znov, znovu hledáme. 21 Zjev zářivý věk s věkem po této zemi z kraje do kraje jde s člověkem, jde před člověkem s úsměvem teskným všemu žehnaje. 22

POSLEDNÍ CESTA.
Skončena pře má – proklet a zavržen všemi – obklopen hrozivě mlčícím davem – uprostřed žoldnéřů mračných – pomalu – pomalu – naposled přecházím svého života mez. Růžové obláčky, nebes úsměvy klamné, poslové křídlatých vánků: Pozdravte, pozdravte za mne dalekou, milenou, ztracenou zemi s bílými městy a vískami ve stínu chlumů, kudy jsem chodil a učil, jichž neuzřím víc – – Přátelé drazí, Václave z Dubé, Jeníku z Chlumu, Martínku, bratře můj z Mladenovic, nejdražší, nejstálejší, nejsladší druhu, veškeří v Bohu milí a věrní páni a paní: Prosím vás naposled, pro Krista, našeho Pána, abyste dobrých násilím tisknouti nedali, abyste pravdě jen žili, pravdy své hledali, 23 v poznané věrně až do smrti stáli, neboť vždy vítězí, mocna je do věků, neboť tím více zazáří smutnému člověku, čím víc je shášena, zatemňována. Pro mne pak, malého, slabého sluhu, neplačte, nelkejte – V celu uzavřen temnou, kamenem trpě a dávě krev, v těžké nemoci bez přátel, léků, pomoci žádné, s řetězem řinčícím na nohou za dne, rukama ke stěně přibit za noci: tolik jsem trpěl, že se až stýskalo žít. Však Hospodin, Bůh můj, byl se mnou, spomocník dobrý, pavéza pevná a štít, světlo a spasení, síla života mého. Kleslo tělo, však duši odvahu dal, abych jak Daniel pro pravdu jeho v slzách, však vzpřímen a nesehnut stál. Čeho bych tedy se strašil, čeho se bál –? Přestalo trápení mnohé, tesknoty stálé. Nastane pokojný život, radosti neskonalé, kdy bez bolu budu na Něho zřít. 24 Ó, přátelé drazí, plačící druzi. Velkým a krásným je pro pravdu mřít. – – Hle, již se rozstoupl žoldnéřů řad. Před těžkou deskou vraženou do země zpola se svými pacholky pochmurný, ubledlý kat – – Blížím se tiše, bez děsu, váhání, hrůzy. Falckrabí nazpět mě k životu volá – – Z posměšné mitry u nohou zdola černí tři ďábli na mne se šklebí a rvou kacířskou duši prokletou mou – Odpírá poslední útěchu hněvivý kněz – Jak je to všechno mě daleko – cizí – jak bezcenné – pozemsky ubohé – malé, jak se rozplývá jako mhy šeré – a mizí – před pravdou ztrácí, pro niž umírám dnes – Ó, velkým a svatým je pro pravdu mřít – – Ne, neomlouvej se, bědný můj bratře, ubohý mistře popravčí, soucitně patře tiché své oběti ve smutnou tvář. 25 Přistup jen, dovrš, co vykonat máš. Na pevné prkno, mé hrozné, bolestné lože, nohy a ruce a prsa smočeným provazem važ. Zápalnou hubku do slámy vlože rychle mě, nahého, oblec v růžový šat – Tak – a buď s Bohem – – Již vykřikla hrozivě zář – – Vítr se zdvihá a kouře chuchvalce valí – – Ó, Hospodi, pohledni na obět svoji, jež pro svatou pravdu poznanou Tvoji zde spoutána v sálavých plamenech stojí, a vyslyš, ó, vyslyš její poslední vzdechy. Ó, veliký, všemocný Bože můj – – Tys síla a spasení mé – Ó, Kriste, mé soužení viz – můj konec – mou smrt – – Ó, přátelé – Praho má – Čechy – – 26

ZE ZÁPISKŮ.
Byl bled jak strach a vzpříma šel, ne jako na smrt, jakby přinášel poselství vážné oněm tmám. Já hlasitě se modlil z knížek. Krok vojáků a bubnu zněl. Když němě stanuli jsme tam, zaprosil: Podej kříž. A veliký zrak hladově se vpil do Něho, v symbol lidské bolesti, jak útěchy by hledal, síly, jak prosil, aby v této chvíli pomohl nésti hroznou tíž. A vystoup’. – Naposled od druha k druhu, již stáli v nepohnuté řadě, bloudily velké oči v kruhu. Když dusil se už, kat když lámal vaz, slabounce usmál se – zřel matku as – 27 Kdos mluvil o jidášské zradě, přísaze křivé, smrti bídné. Kdos šklebil se – kdos v líc mu plil. Šlo do hor slunce smírné, vlídné, zlatilo chvějící se trávu i jeho nakloněnou hlavu jak podlomený klas. 28

ZRÁDCE.
S očima v obzor upřenýma jdu, tam jdu s odhalenou šíjí. Čas míjí, čas tak divě míjí. Oprátka s návrší se dívá, oprátka namydlená kývá kořisti jisté. Ježiši Kriste, Jen vzpříma. – Jen vzpříma – Již pod ní. Vše zří na zrádce. V setníka očích plá hněv, odpor, zloba zlá – Jen nebát, nebát se. Hranice Mistra Jana plála. Klidnými doušky Sokrat vypíjel hořký jed. Tam umíral jsem stokrát. Teď už bych nedoved? Jen nebát, nebát se – Posledním prudkým vzporem 29 před druhů rozšířeným zorem se vyšvihuji k oprátce. Nesnesně vzdychla čísi hruď. Mamičko, zemi, sbohem buď. 30

JEJICH POUT.
Nad zemí bezmeznou jak lidské hoře, jako touha žití, nad širé moře trav, sněhů, lesů, chrp krvavě se nítí půlměsíc nový, boží srp. Do šira, lesy, travinami bez přátel, sami, sami jdem’ s plačícími nadějemi. Vlast mlčí, dálka, nebe mlčí. A kolem, vzadu, vpředu hladové vytí vlčí –. Vladaři národů a zemí dej odvahu a sílu dědů. Po zemi bezmezné jak lidské hoře jako nekonečno bytí do předu, nazad, vpřed 31 si probíjíme rudou stezku. A ruce máme plny slávy, plny krve, plny divokého stesku. S údivem ohlíží se svět. 32

MATKA.
Když lepru zjistil, vážně pohlédla mu do očí a lehce pobledla. Pak rty jak rudý okraj rány sevřela, by, čerstvá, příliš nekrvácela, a hlavu sklonila jak večer květiny, jak Umučený na stěně. „Tož lepra, lepra!“ vířilo to zmateně. A ze dna duše, bůh ví jakou hrou, se vynořily bledé vzpomínky na dávné dětství, úsměv maminky, hlas otcův přísný, řada za řadou a zašly – – „Eh,“ a povstala. Přec zemřela, když padl kdesi muž – – když do roku syn, klínu jejího květ jediný, byl smeten hroznou vlnou útoku kams’ do neznámé hlubiny. Jak tenkrát, šílená a zoufalá, po břehu strže té se toulala a plakala – a volala – a doufala – 33 A náhle vlny, rozvířené pod vesly němého Času, na břeh lístek vynesly, jejího květu pomačkané okvětí, že zdráv – že touží – vzpomíná jí v zajetí. Jak zvadlá květina, již ze sazí a tlustých vrstev prachu omyla srpnová bouře pozdní, na hrázi života korunu svou vzpřímila, by jásala a pěla, září opilá: Živ, živ je synek přesladký, úsměvné dítě plavé, jediné, jež mateřským svým prsem kojila se zachvívajíc v slasti nevinné. Živ, živ je princ jich pohádky, za nímž se řekou krve brodila, živ král jich nadějí a tuch, života slunce zářné, milené, mladistvý, krásný bůh. Však proč teď mlčí? – Po tak dlouhý čas na rodičky své ulekaný hlas se neozývá – –? Či jí neslyší – – 34 nemůže slyšet – – v dálkách ztracený –? Tam kdesi pod lhostejnou oblohou o balvan šedý, zakrvácený opírá hlavičku svou ubohou, opuštěn mře – –? Ó, bože ve výši – –! A dny a noci v černém, němém průvodu na západ z mlčícího východu šly za sebou, co po zčernalých nebesích do bažin, zrcadel jich zarudlých, krev černá tekla z boků jich, krev tekla ze dnů ubitých. Šly dny a noci – – V němém rozpětí na černém stromu hrůzy visela jak kdysi Absolon a viděla, jak dole Osud – Joab, od prachu a krve celý, v divém rozmachu se chystá vraziti jí do boku své kopí blýskavé – Lze žíti tak – –? Jde k němu – sestra polních nemocnic – na osud spoléhajíc, na zázrak. 35 Buď rozbouřené vlny útoku rameny krvavými uchopí člun její stenající, děravý a na břeh druhý, k němu, dopraví, neb – také tak – jej ke dnu potopí. A dopravily – Rok již tady pátrala v divoce rozvířené závěji po stopách jeho zlatých šlepějí a chřadla, hubeněla, chátrala, ztrativši nakonec vši naději – Ten ortel smrti ze rtů přítele jí zněl pak v duši skoro vesele, jak povel polnic k pochodu ze zajateckých táborů v končiny ponížené otčiny. V průvodu stejně bledých nešťastnic šla domem, zahradou, jež od světa plot odděloval hustý, ostnatý, a s jehož štítů nápis veliký výstražně křičel na vše poutníky, jak pekelnými kdysi nad vraty. 36 Dny strnule tu stály, bez hnutí jak v chodbách podzemního klenutí u černé řeky zapomenutí vor mrzutý, jímž Charon hněvivý zapomněl brázditi tok lenivý. Na jejích březích hasla pomalu podobna lampě, která v úžase na mdlobné ruce chodce houpá se a v každém okamžiku zeptá se, proč hoří zde, proč neshasíná jí, když velké slunce jde již po kraji. Však nakonec, jako když naleje ve vyschlou nádrž kdosi oleje, ta lampa přece ještě vzplanula. Noc tehdy sladká, snivá, milostná v zahradě bílé tiše stanula, jak roztesknělá víla bělostná, když nad stříbrným tokem u splavu – v průsvitném zahalena hedbavu – se záhadnými na rtech úsměvy poslouchá zádumčivé nápěvy sfer dalekých a vod i ticha vzlyk. 37 Na horách měsíc, bílý kouzelník, princ pohádkový, roztouženě stál a chvějící se ruce vztahoval po zemi s láskou, touhou takovou, že již se zdálo: Ještě okamžik a v základech hne její budovou, rozruší pilíře a vyzvedne ji do prostory zářné, bezedné. V zahradu vešla s rukou vztaženou jak zamyšlená světice za vidinou svou blaženou, jak tichá náměsíčnice, jež bílou nohou, jistě, nejistě k své luně s rozpiatými rameny jde přes zvlněné domů hřebeny. Však náhle, vrávorajíc, na místě v úžasu nevýslovném stanula. Kde sad ke stráni příkré, lesnaté se tisk’ jak město spící, bohaté ke hradební zdi černé, zubaté, muž mladý, vojín, leže na znaku se usmíval a šeptal ze spánku, 38 jak nemluvně, když z prsu matčina v snu tiše ssaje, špoulíc ret. U hlavy klobouk legionáře na stráži stál a péro dlouhé ve vánku se lehce kývalo jak tenká snět, z níž právě pro píseň a pro světlo k protější stráni ptáče odlétlo. A luna svítila mu do tváře jak matka bílou lampou synovi, jenž po létech spí zase v podkroví. O strom se zachycujíc bezděky, jakoby skláněla se nad srázem, jakoby všechny věci vesmíru, keř, dům a pole, celá širá zem s ní divě točily se ve víru; s radostí jásavou, přec v pochybách, jako když v těžkých, teskných snách k nám promlouvá, kdo pryč je na věky – tam zřela dlouze, tiše, nehnutě. Tak zíral veliký kdys Apoštol ku světelnému Mistra přízraku, 39 když úsměvný a zářný, duchový, přec hrůzně bled a kopím proklaný, zdí prošed, stanul před ním se slovy: Svou ruku vlož mi do rány. A poznavši a uvěřivši konečně jak on, tam pokročila bezděčně a náruč rozpiala, by objala, by štěstím vzlykala a jásala. Leč jako pták, jenž prostřed jásotu k velkému slunci, zemi, životu byl nákle střelen – dobře – do hrudi, až zakolísá, složí perutě a mokrou hrudou s klenky oblohy se shroutí střelci pod nohy, nehybný, na vždy tichý, nebohý –: tak vztažená jí klesla ramena, tak stanula jak vrytá do místa šeptajíc: Nečistá jsem – – nečistá – – Mým dechem, polibkem se probudí a vyskočí a bouřně přivine – – 40 a zahyne – – mou vinou zahyne – – Jsem nečistá – – oh, Bože, nečistá – – A padla na zem’ jako sražená a bledou tvář a křečovitý prst, ret žalem sprahlý zarývala v prsť, by nemohla bolestí křičeti, by utlumila, udusila vzlyk, jenž bil ní o lhostejnou zem’ jak vichr sena chuchvalcem. Nemůže, nesmí k svému dítěti – –! A zas a zase těžce zvedla se, a nepohnutě, němě, bezhlase tam vztahovala prázdné objetí. A zas jak omámená, jako v snách se po třesoucích, slabých kolenách tam plazila. Zas němě stanula, zakřiklá krutou, divou bolestí, – kamenná, bílá socha strnulá, již zapomněla chtivá století z tohoto sadu krásy odnésti. 41 Po nebes šelestivém hedvábu a měkké plyši zářný měsíc plul podoben holubici bělostné, jež k Noemovu kdysi korábu poselství přinášela radostné. Dům bílý, keř a strom, les celý stál, jakoby roztouženě naslouchal božskému dechu, který tiše vál přes ozářenou prostoru do vření hvězd a hovoru. Muž cosi zašeptal a rukou hnul. Jak lidským krokem ulekaná zvěř, přitisklá k zemi za široký keř, za stromů němých stinnou šeř, po zpátku travami se smýkala jak onen had, jejž rajských ze zahrad bůh vyháněl. A hluše vzlykala, skloněná – – A zas hlavu zdvihala jak plavec zoufalý, jenž na moři z vln bouřlivých se těžce vynoří a znovu, sražen, ponoří. 42 Muž potom zvedl se, by okouzlen půlnočních chrámů velebou z užaslých očí vymnul sladký sen. Však ona silna již a paní nad sebou a tvrda, rozhodna, jak Říman ten, na jehož rozkaz syn byl popraven, vcházela pevně do své světnice po stupních bílých stříbrem měsíce. A ráno sluncem zářně, ruměnné ji našlo na podlaze studené s jedinou velkou slzou na víčku. U nohou měla třpytnou lahvičku a vedle lístek: Bože, odpustiž – – Jen proto, aby nesetkal se nikdy již –. 43

SLUŽEBNÍK.
Ve chvíli první, v hrůzy okamžik jím vichr úzkosti a strachu, pobiječ mužnosti vší, prudce smyk’. Jak rozběhnou se stáda zvěře, když náhle, ze sna probuzená, svým vnitřním zrakem uzří zdaleka, že zem, bohyně rozvášněná, své srdce zdvihá plamenné a bije ním ve sloupy kamenné, až sesouvá se klenba odvěká –: tak úděsu pln, strachu bledého k východu skočil, vytrh’ dvéře, by křičel, volal o pomoc. Jak nad polárním krajem šerá noc však chodba stála tu a studeně mu, hostu obtížnému, pohlédla v úžaslé oči, líce ubledlá a zívla zdlouha, znuděně. Čas trčel v ní jak nože rukojeť ve hrudi zchladlé, proklané. 44 Kampaně jeho navždy prohrané! – Vrh’ kolem ulekaný hled několik vteřin stoje na váhách jak nade srázem bledý sebevrah, než tělo své, šat duše zbytečný, v rozmachu prudkém shodí po skalách – Pak bledě usmál se jak tajný hřích, smířený zármutek, a bled a tich se vrátil. Zámek zuby zaskřipěl. Bolestně pokoj v líc mu pohleděl. Stůl dlouhý, zdá se, teskně vzdych’. Knihovna voskovaným plátnem si zakrývala smutnou tvář a po sklu oken mléčně matném jak bílá slza tekla zář. – Nu stalo se – – A těžce sed’ ke stolu němému a rukou hodil poslední sbohem takto dávaje života svého puklé lodi plující kamsi do kraje. 45 – Vždyť vlastně vždy se toho bál, tu chvíli tušil, čekal – pocit měl, jak by již zítra ostrou lžicí měl zajet ve vřed hnisající mu lékař pro rozkladný jed. A přece šel jak slepec se svým psem, za svojisvojí touhou, za vidinou věd bolestně cestou klopytaje o její prohlubně a taje, omámen horečnatým snem. Jí žil jen z noci noc, den ze dne srůstaje jako s trámem hřeb. Nebylo odpočinku, oddechu. Nebylo klidu, chvíle jedné, by tajemná a svůdná, neznámá, s bílýma, vztaženýma rukama se nevznášela, bouříc krve tep. Šli druzi s tváří usmívavou za mincí tančící a denní slávou. Potkali, potřepali jeho plec, 46 s úsměvem díce: učenec, jakoby řekli: snílek, bláhovec. A kolegové na ústavě? – Úsměšným měříce ho zorem volali z dálky: Fuj, fuj, páchneš morem. Zas naočkoval’s právě půl tuctu morčat, krys? Však jeden z nich děl vážně kdys: To večer bylo. V dálce kdesi z proklaných mračen, na stráň, lesy prameny žhavé krve stékaly, co na východě hrůzně, němě na probořená prsa země spiklenci šeří – stíny – klekaly. Tich’ pták i potok. Ledových hor témě jak bílé, skrvácené tělo na kříži marných stesků pnělo. Vrch, údol, pole, země celá v posvátné hrůze tiše klekala, 47 jakoby již již Pána čekala. A duše člověka se v hrdle chvěla, s Ním potkati se, uzřít chtěla, a jeho příchodu přec lekala. A přítel děl: Je každý odborník jakýsi tichý blázen, maniak, jenž ze stmělého koutu na přízrak strnulý upřel zrak. Je nový jakýs mučeník, vyhnanec země, poustevník. Kdes v samotě své, na ostrohu, jen kořínky a kobylkami živ, sní o svém němém, tvrdém bohu, na zázrak čeká, velký div. Hřmí život kol. Pták každý jásá s cimbuří hradů, stromů hořících vstříc životu a slunci vítězně. Květ se sukének průhledných smích drobnou dívčí rukou střásá, 48 i ve své smrti voní líbezně. Jde světem věčná, snivá krása podobna zamyšlené princezně. A vášeň, rudý posel boží, líc v závoj krásy zahalenou, vysoko pochodeň svou zapálenou, vše vede k svatebnímu loži. My bledí touhou svou a smutkem, jak hosté choří se žaludkem sedíme u života plných stolů, žízniví věčně, věčně hladoví. Jen my v podzemním jakéms dolu jak spřežení vychrtlých volů jdem’ v kruhu, úzkém kruhu, dle bičující vůle Pánovi. Je život to? – – A tehdy druhu s bezděčnou zhrdou, povýšeně děl, co západ rud’ a sinavěl, jak na obrazech rány Kristovy: 49 Jsi sláb jak mroucích dech – Jeť třeba pro lidstvo, jeho vývoj do věků víc než jen lásky, vína, chleba. Nad všední ideály množství – já nebojím se toho slova – své stavět, nejvyšší, co možno člověku. Svůj plamen živit znov a znova. Jít za svým cílem, za snem v daleku, kdes nad námi – Své míti božství, mu sloužit, klanět se a trpěti a pro ně na oltářích hořeti pomalou, všední, prostou obětí. A padneme-li někde cestou – nuž, zbělalé naše kosti kterýs muž přec jednou najde, dojat, tich dál, jistěj půjde podle nich. Leč přítel šklebil bledý ret: Děkuji za chorob svých diagnosu i za léky – Snad tobě stačí – Než svatozář tvých proroků mně milejší však píseň ptačí, 50 květ, hvězdami jenž k ránu políben, slov lidských libá směna, dech jara čeřivý, snivá žena, jež mysl jímá vždy jak zvláštní sen. A nemám chuti hloupým králíkem být na pitevním stolu pokroku, pod koly jeho triumfalných vozů drcenou kostí – jakýms mezníkem, kam by si nástupce můj klidně sed’ – – A chef, druh starší, přítel mnoha dnů, zamlklý oráč sousedního pole? Když přijel z oné země velkých snů a moru černého, zde na tom stole rozprostřel s pýchou jejich zásobu jak lovec hrdý kože žíhané, triumfy lovů svých a nudné číhané. Chef dlouho mlčky stál, zrak dychtivý k nim upřev, na šperk třpytivý jak zamyšlená žena ve skříni. Pak pravil po svém drsném způsobu: 51 Máš hodně zvířátek těch – Hraj si s nimi. Leč pozor! Nezasviň mi síní – – Víš – já – – Nu, kdyby se mi malheur stal, dám výstrahu – a vezmu veronal. – – Jak v náměstí, kde náhle za rána vypukla vzpoura dávno čekaná, na první výstřel, úder zvonu s hukotem temným, v divém shonu odkudsi zdola, ulic kanály se valí davů dravé přívaly –: tak k němu vzpomínky ty, vjemy se náhle sbíhaly – jak horká krev ku zraněnému místu z puklých cev. A jako velký přítel lidu, jenž konečně se, s pláčempláčem, odhodlá pro slávu příštích dnů vést lid svůj na bodla, tak tesknoty pln, němých vzlyků, odvahy vnitřní, velikého klidu naslouchal zmatenému křiku těch řadících se, divých šiků, těch vzpomínek – – Pak vstal a pevně psal na bílý papír: 52 Nechoď nikdo sem. Morovou ránou proklán jsem. A bílý list ten, tečku nutnou za větou svojí – závět smutnou – smrtelný ortel – výkřik varovný připíchl zvenčí na dvéř pracovny, to víko rakve své, kam za živa poslední chvíle svoje zazdívá. Jak duby, temných lesů žreci, tajemně v modlitbách svých utichnou před náhlou střelnou ránou zločinnou, tak mlčely teď všecky věci. V hlubinách ticha plula pracovna, když pomalu, až skoro líně bral štíhlou láhev z lesklé skříně, jíji vážil na rukou. Tak ona královna, zrak stopený v řas černém stínu, vyprahlé pouště mstivé dítě, plod hrozný svého života a klínu, zkoumala v rukou jaksi roztržitě, 53 než chladná jako led a celá bílá kojence toho přiložila pod prsa tuhá, čarovná. A ticho bylo, jak když v šerý dům, k pokladnám jeho s paklíči, s lampičkou, ostrým revolverem podzemních chodeb němým šerem jdou přikrčení lupiči; jako když smrt, stařena slepá, pomocník krutý kata-času, popustí v poslední již okamžik oběti hrdlo, aby u postele zaslechla, zapsala si bděle křeč těla, duše vzlyk. A ticho – Pitvorný jen trpaslík do hodin zavřen kulatých stříbrnou hůlčičkou svou klepá po jejich schodech zubatých. A v hlavě, kdesi uvnitř, vzadu hučení tupé, temný šum vod jakýchs, dálných vodopádů a v srdci mrazení velkého chladu. 54 V tom ťuk a ťuk – – Hlas sladký ženy v lichotný samet, měkké hedvábí milostné něhy obestřený jak májových večerů půvaby: Již pojď, můj přísný poustevníku, jenž mne dnes ani nepolíbil – – Již šest, již pojď, jak’s ráno slíbil, mých komnat vzácný návštěvníku, cizinče sladký, kouzelníku nejčistších divů z večera – – Jak náhlou bouří puklé veslo s láhvičky tíhou rámě kleslo, skla rozbitého tenké lupínky se třpytily jak vodní bublinky. A znovu ťuk a ťuk – šept hlasu jak šelest uzardělých klasů: Již pojď, znavený kněže vědy, mé zralé krásy žneci bledý. Ať prostřed davů, v jasu ulic tvou ruku k mladým ňadrům tulíc přítiskem celého tě cítím blíž – – 55 Jak nahý vykřičník tu vypjat stál, vzdech, jímž se chvěl a zalykal, v ohradu zubů zamykal. Znov ťuk a ťuk: Již vejdi za svou laní, myslivče zamyšlený, do šera. Den celý v nyvém, teskném lkání tě hledala po lesích, stráni, jak luna svoji tichou krásu ve vodách kouzelného jezera. A ťuk a ťuk – – Pak ticho náhlé – – vzkřik divý ubíjené zvěře – zoufalá rána v kruté dvéře – ston dlouhý – zaúpění táhlé – – – Běž, moje milá, domů běž. Pomoci, zachrániti nemůžeš – – Ne, ne –! To přece pravda není, být nemůže – – To sen tvůj – hrozný klam vzrušené mysli – představy jen běsné – vidina divoká – – Ó, milý. Otevři – V pusťVpusť mne tam – 56 Ret smrti zlíbáš shnilý – Zbytečně, bídně zhyneš též – Ať, ať – Oh, ubohý – – Tak sám a sám – bez slova těchy, pohlazení – tak zrazen vším – tak opuštěný – O, bojovníku umučený, můj padlý ochránče – – Moc trpíš již – –? Ó příjmi přispění své ženy. – Ulehčí, zmírní hroznou tíž. A bledé květy rukou vije po dveřích, pěstmi, čelem bije, šílená, dřevo nehty rozrývá a slzami se zalívá. Jdi, domů jdi, má vdovo-ženo – Tam na kolébce položeno – květ uzardělý, svět náš celý – děťátko – hošík náš. Óh, robátko mé – nalomená větévka – snů mých smutná pohádka – po tobě teskná památka – – Ó malý, osiřelý hoste. 57 Več útlý duch tvůj, tílko vzroste v té ruce přeražené, prosté – –? Velikou lásku, velkou něhu máš. Je, smutnou radost, na nich skolíbáš – Podepřeš, vzpřímíš, zulíbáš – Ne, ne – – – A v nohou podlomena, jak jehně těžkou pěstí sražené se vzlykem klesla na kolena na dveřích ruce vztažené. Jak dušiček den šedý, bled stál s druhé strany, krátce vzlyk’ jak dobře zasažený bojovník, jak v plamenech svých mučedník. A slabé ruce k nebi zved’, zalomil, prudce spial, až každý kloub v nich zapraskal, a na dvéř čelem spoleh’. Pak smutně děl, co hlas jak z hrobu zněl, křik pohřbených za živa v dolech: 58 Chceš uvidět mne – – –? naposled – – –? Chceš na chvíli mou jedinou rozkvésti bledou květinou naproti oknům v ulici – – –? Či vzít mám veronal – – – můj veronal – – –? Ne, ne – – – Naproti oknu v ulici strnulou, bledou náměsičnicí mu rozkvetla, zmučenou světicí opřenou v mdlobách ke stěně. A vzhůru zřela, dlouze, upřeně, co slzy po tváři se valily a žhnuly, ssály, pálily. Podoben mrtvolnému přízraku, zjevení v šerém oblaku v otvoru černém okna stál a ruce marně vztahoval. Tu ston se z úst jí vyrval nelidský. Na dlažbu klesla, vzlykala a přes chodník se smýkala. 59 Jakoby hřeb mu rezavý kdos nákle vrazil do hlavy, ven vyklonil se, o rám opíral. Pak rychle křídla okna zavíral vykřiknuv: Sbohem – Na vždycky. 60

ZPĚV ČLOVĚKŮV.
Rozpůlen mezi noc a den, srážen, ve tmě, přissát na vemenech země, vlčice své v kruzích štvané, na obloucích hrudi zprohýbané vrstvy pracku, písku, sloupy, hory všedna, v balvan zakované nohy. S výše, z nedohledna slyšet hrdé bohy, jejich posměch mstivý: Stíne, prachu, vřede bolestivý úzkostí a nemocí a strachu, hlíno probuzená k stesku září našich blesků, zvíře, poraněněporaněné touhou, 61 sténající v díře: lež, trp tiše. Loudavě se na bok s boku jako krávy stelné převalují roky roků. Ztrnule se dívá bohů oko skelné. Ležím, hledím němě do temnoty, k výším. Náhle zdiven slyším dole, za mnou, ve mně, ve hlubinách země: Ohni, Plamene můj rudý. Sálající výhni hořícího nitra. Tvořiteli rostoucí sám, z vnitřku. Synu smělý půlnoci a jitra. Bože můj a zítřků. 62 Pohni spoutanými údy. Povstaň se dna, kouta. Vzdvihni jako oblé chleby v prostory mě, k nebi, osvobodiž z pouta. Jako hřebci zkrvavělých boků, o hořící hřivě přes arenu dějin divě letí roky roků. Opřen o bod věčna sny a nadějemi, napiat, jako šíje stromů v rukách divých vichřic, srážen bohy stále v prach, tmu šerých domů, vstoupám, vstoupám stále z dolů, dílen, lomů, nohou zakovanou v skále zdvihám s sebou zemi v dálky nekonečna. [63] OBSAH
V Getsemaně5 Na zítří15 Dědici18 Světlý průvodce21 Poslední cesta23 Ze zápisků27 Zrádce39 Jejich pouťpout31 Matka33 Služebník44 Zpěv člověkův61
[65] AUTOR VYDAL
Modlitby víry a lásky, básně II. vydání. Zbytečný, báseň, 2 díly. Naše večery, básně a prosa. O Boha, zemiživot a můj lid, básně. Prosté květy, básně.
[66] R. BOJKO SMRTI SILNĚJŠÍ Básně
Nakladatelé Kvasnička & Hampl Praha Tiskem Grafických závodů V. & A. Janata v Novém Bydžově 1928
E: mk; 2006 [67]