MATKA.
Když lepru zjistil, vážně pohlédla
mu do očí a lehce pobledla.
Pak rty jak rudý okraj rány sevřela,
by, čerstvá, příliš nekrvácela,
a hlavu sklonila jak večer květiny,
jak Umučený na stěně.
„Tož lepra, lepra!“ vířilo to zmateně.
A ze dna duše, bůh ví jakou hrou,
se vynořily bledé vzpomínky
na dávné dětství, úsměv maminky,
hlas otcův přísný, řada za řadou
a zašly – –
„Eh,“ a povstala. Přec zemřela,
když padl kdesi muž – – když do roku
syn, klínu jejího květ jediný,
byl smeten hroznou vlnou útoku
kams’ do neznámé hlubiny.
Jak tenkrát, šílená a zoufalá,
po břehu strže té se toulala
a plakala – a volala – a doufala –
33
A náhle vlny, rozvířené pod vesly
němého Času, na břeh lístek vynesly,
jejího květu pomačkané okvětí,
že zdráv – že touží – vzpomíná jí v zajetí.
Jak zvadlá květina, již ze sazí
a tlustých vrstev prachu omyla
srpnová bouře pozdní, na hrázi
života korunu svou vzpřímila,
by jásala a pěla, září opilá:
Živ, živ je synek přesladký,
úsměvné dítě plavé, jediné,
jež mateřským svým prsem kojila
se zachvívajíc v slasti nevinné.
Živ, živ je princ jich pohádky,
za nímž se řekou krve brodila,
živ král jich nadějí a tuch,
života slunce zářné, milené,
mladistvý, krásný bůh.
Však proč teď mlčí? – Po tak dlouhý čas
na rodičky své ulekaný hlas
se neozývá – –? Či jí neslyší – –
34
nemůže slyšet – – v dálkách ztracený –?
Tam kdesi pod lhostejnou oblohou
o balvan šedý, zakrvácený
opírá hlavičku svou ubohou,
opuštěn mře – –? Ó, bože ve výši – –!
A dny a noci v černém, němém průvodu
na západ z mlčícího východu
šly za sebou, co po zčernalých nebesích
do bažin, zrcadel jich zarudlých,
krev černá tekla z boků jich,
krev tekla ze dnů ubitých.
Šly dny a noci – – V němém rozpětí
na černém stromu hrůzy visela
jak kdysi Absolon a viděla,
jak dole Osud – Joab, od prachu
a krve celý, v divém rozmachu
se chystá vraziti jí do boku
své kopí blýskavé –
Lze žíti tak – –?
Jde k němu – sestra polních nemocnic –
na osud spoléhajíc, na zázrak.
35
Buď rozbouřené vlny útoku
rameny krvavými uchopí
člun její stenající, děravý
a na břeh druhý, k němu, dopraví,
neb – také tak – jej ke dnu potopí.
A dopravily – Rok již tady pátrala
v divoce rozvířené závěji
po stopách jeho zlatých šlepějí
a chřadla, hubeněla, chátrala,
ztrativši nakonec vši naději –
Ten ortel smrti ze rtů přítele
jí zněl pak v duši skoro vesele,
jak povel polnic k pochodu
ze zajateckých táborů
v končiny ponížené otčiny.
V průvodu stejně bledých nešťastnic
šla domem, zahradou, jež od světa
plot odděloval hustý, ostnatý,
a s jehož štítů nápis veliký
výstražně křičel na vše poutníky,
jak pekelnými kdysi nad vraty.
36
Dny strnule tu stály, bez hnutí
jak v chodbách podzemního klenutí
u černé řeky zapomenutí
vor mrzutý, jímž Charon hněvivý
zapomněl brázditi tok lenivý.
Na jejích březích hasla pomalu
podobna lampě, která v úžase
na mdlobné ruce chodce houpá se
a v každém okamžiku zeptá se,
proč hoří zde, proč neshasíná jí,
když velké slunce jde již po kraji.
Však nakonec, jako když naleje
ve vyschlou nádrž kdosi oleje,
ta lampa přece ještě vzplanula.
Noc tehdy sladká, snivá, milostná
v zahradě bílé tiše stanula,
jak roztesknělá víla bělostná,
když nad stříbrným tokem u splavu
– v průsvitném zahalena hedbavu –
se záhadnými na rtech úsměvy
poslouchá zádumčivé nápěvy
sfer dalekých a vod i ticha vzlyk.
37
Na horách měsíc, bílý kouzelník,
princ pohádkový, roztouženě stál
a chvějící se ruce vztahoval
po zemi s láskou, touhou takovou,
že již se zdálo: Ještě okamžik
a v základech hne její budovou,
rozruší pilíře a vyzvedne
ji do prostory zářné, bezedné.
V zahradu vešla s rukou vztaženou
jak zamyšlená světice
za vidinou svou blaženou,
jak tichá náměsíčnice,
jež bílou nohou, jistě, nejistě
k své luně s rozpiatými rameny
jde přes zvlněné domů hřebeny.
Však náhle, vrávorajíc, na místě
v úžasu nevýslovném stanula.
Kde sad ke stráni příkré, lesnaté
se tisk’ jak město spící, bohaté
ke hradební zdi černé, zubaté,
muž mladý, vojín, leže na znaku
se usmíval a šeptal ze spánku,
38
jak nemluvně, když z prsu matčina
v snu tiše ssaje, špoulíc ret.
U hlavy klobouk legionáře
na stráži stál a péro dlouhé ve vánku
se lehce kývalo jak tenká snět,
z níž právě pro píseň a pro světlo
k protější stráni ptáče odlétlo.
A luna svítila mu do tváře
jak matka bílou lampou synovi,
jenž po létech spí zase v podkroví.
O strom se zachycujíc bezděky,
jakoby skláněla se nad srázem,
jakoby všechny věci vesmíru,
keř, dům a pole, celá širá zem
s ní divě točily se ve víru;
s radostí jásavou, přec v pochybách,
jako když v těžkých, teskných snách
k nám promlouvá, kdo pryč je na věky –
tam zřela dlouze, tiše, nehnutě.
Tak zíral veliký kdys Apoštol
ku světelnému Mistra přízraku,
39
když úsměvný a zářný, duchový,
přec hrůzně bled a kopím proklaný,
zdí prošed, stanul před ním se slovy:
Svou ruku vlož mi do rány.
A poznavši a uvěřivši konečně
jak on, tam pokročila bezděčně
a náruč rozpiala, by objala,
by štěstím vzlykala a jásala.
Leč jako pták, jenž prostřed jásotu
k velkému slunci, zemi, životu
byl nákle střelen – dobře – do hrudi,
až zakolísá, složí perutě
a mokrou hrudou s klenky oblohy
se shroutí střelci pod nohy,
nehybný, na vždy tichý, nebohý –:
tak vztažená jí klesla ramena,
tak stanula jak vrytá do místa
šeptajíc:
Nečistá jsem – – nečistá – –
Mým dechem, polibkem se probudí
a vyskočí a bouřně přivine – –
40
a zahyne – – mou vinou zahyne – –
Jsem nečistá – – oh, Bože, nečistá – –
A padla na zem’ jako sražená
a bledou tvář a křečovitý prst,
ret žalem sprahlý zarývala v prsť,
by nemohla bolestí křičeti,
by utlumila, udusila vzlyk,
jenž bil ní o lhostejnou zem’
jak vichr sena chuchvalcem.
Nemůže, nesmí k svému dítěti – –!
A zas a zase těžce zvedla se,
a nepohnutě, němě, bezhlase
tam vztahovala prázdné objetí.
A zas jak omámená, jako v snách
se po třesoucích, slabých kolenách
tam plazila. Zas němě stanula,
zakřiklá krutou, divou bolestí,
– kamenná, bílá socha strnulá,
již zapomněla chtivá století
z tohoto sadu krásy odnésti.
41
Po nebes šelestivém hedvábu
a měkké plyši zářný měsíc plul
podoben holubici bělostné,
jež k Noemovu kdysi korábu
poselství přinášela radostné.
Dům bílý, keř a strom, les celý stál,
jakoby roztouženě naslouchal
božskému dechu, který tiše vál
přes ozářenou prostoru
do vření hvězd a hovoru.
Muž cosi zašeptal a rukou hnul.
Jak lidským krokem ulekaná zvěř,
přitisklá k zemi za široký keř,
za stromů němých stinnou šeř,
po zpátku travami se smýkala
jak onen had, jejž rajských ze zahrad
bůh vyháněl. A hluše vzlykala,
skloněná – – A zas hlavu zdvihala
jak plavec zoufalý, jenž na moři
z vln bouřlivých se těžce vynoří
a znovu, sražen, ponoří.
42
Muž potom zvedl se, by okouzlen
půlnočních chrámů velebou
z užaslých očí vymnul sladký sen.
Však ona silna již a paní nad sebou
a tvrda, rozhodna, jak Říman ten,
na jehož rozkaz syn byl popraven,
vcházela pevně do své světnice
po stupních bílých stříbrem měsíce.
A ráno sluncem zářně, ruměnné
ji našlo na podlaze studené
s jedinou velkou slzou na víčku.
U nohou měla třpytnou lahvičku
a vedle lístek: Bože, odpustiž – –
Jen proto, aby nesetkal se nikdy již –.
43