DĚDICI.
Ze dna města, z páchnoucích čtvrtí
ztuchlého předměstí,
i brlohů bídy a žalů, bolestí,
z pařenišť chorob a smrti
v průvodu katů vystoupli němě
na povrch radostné země.
Kolon, jenž plakal pro dávná pole,
vojín, jenž v bitevním hluku
na břehu rýnském zapomněl ruku,
lamači kamene v zasutém dole,
vetešník, zedník,
ženy jich, vyzáblé děti –:
před prahy lidství hozené smeti,
předměstská ssedlina hustá,
chudina, pagáž.
Křičela surová ústa,
šlehali řemenem, biči
z buvolí kůže, ze žíly byčí.
Zasvitla těla strhaným šatem.
18
Zevloval zástup křičících kluků,
kamenem hodil a blátem.
Patricij s čelistí vysedlou, tvrdou
kolem jda díval se s nevolí, zhrdou.
Po čtyřech, po šesti spiati
za zchromlou ruku, váhavou nohu,
v zasněných očích, na bledé tváři
dobrou zvěst tichého posla,
mlčky šli, pokorně, tiše
ku smrti jisté –:
svatého města zločinní žháři,
hrobníci světové říše,
vrahové veselých bohů,
ctitelé osla,
budoucí svatí. –
Ježiši Kriste,
s výšiny vzhlédni.
Milostně zvedni
děti své z prachu
smrtelných strachů.
Senator, voják, vestálka čistá,
19
z lidu muž, žena, vznešená paní
chtivě se nadzvedli s místa.
S pokorou jehňat a laní
pro úsměv bledého Krista,
pro sladkou víru
v království lásky a míru
zmírali velce a němě –
předměstská ssedlina kletá,
dědici nebe i země,
vladaři světa.
20