POSLEDNÍ CESTA.
Skončena pře má – proklet a zavržen všemi –
obklopen hrozivě mlčícím davem – uprostřed
žoldnéřů mračných – pomalu – pomalu – naposled
přecházím svého života mez.
Růžové obláčky, nebes úsměvy klamné,
poslové křídlatých vánků: Pozdravte, pozdravte za mne
dalekou, milenou, ztracenou zemi
s bílými městy a vískami ve stínu chlumů,
kudy jsem chodil a učil, jichž neuzřím víc – –
Přátelé drazí, Václave z Dubé, Jeníku z Chlumu,
Martínku, bratře můj z Mladenovic,
nejdražší, nejstálejší, nejsladší druhu,
veškeří v Bohu milí a věrní páni a paní:
Prosím vás naposled, pro Krista, našeho Pána,
abyste dobrých násilím tisknouti nedali,
abyste pravdě jen žili, pravdy své hledali,
23
v poznané věrně až do smrti stáli,
neboť vždy vítězí, mocna je do věků,
neboť tím více zazáří smutnému člověku,
čím víc je shášena, zatemňována.
Pro mne pak, malého, slabého sluhu,
neplačte, nelkejte – V celu uzavřen temnou,
kamenem trpě a dávě krev, v těžké nemoci
bez přátel, léků, pomoci žádné,
s řetězem řinčícím na nohou za dne,
rukama ke stěně přibit za noci:
tolik jsem trpěl, že se až stýskalo žít.
Však Hospodin, Bůh můj, byl se mnou,
spomocník dobrý, pavéza pevná a štít,
světlo a spasení, síla života mého.
Kleslo tělo, však duši odvahu dal,
abych jak Daniel pro pravdu jeho
v slzách, však vzpřímen a nesehnut stál.
Čeho bych tedy se strašil, čeho se bál –?
Přestalo trápení mnohé, tesknoty stálé.
Nastane pokojný život, radosti neskonalé,
kdy bez bolu budu na Něho zřít.
24
Ó, přátelé drazí, plačící druzi.
Velkým a krásným je pro pravdu mřít. – –
Hle, již se rozstoupl žoldnéřů řad.
Před těžkou deskou vraženou do země zpola
se svými pacholky pochmurný, ubledlý kat – –
Blížím se tiše, bez děsu, váhání, hrůzy.
Falckrabí nazpět mě k životu volá – –
Z posměšné mitry u nohou zdola
černí tři ďábli na mne se šklebí a rvou
kacířskou duši prokletou mou –
Odpírá poslední útěchu hněvivý kněz –
Jak je to všechno mě daleko – cizí –
jak bezcenné – pozemsky ubohé – malé,
jak se rozplývá jako mhy šeré – a mizí –
před pravdou ztrácí, pro niž umírám dnes –
Ó, velkým a svatým je pro pravdu mřít – –
Ne, neomlouvej se, bědný můj bratře,
ubohý mistře popravčí, soucitně patře
tiché své oběti ve smutnou tvář.
25
Přistup jen, dovrš, co vykonat máš.
Na pevné prkno, mé hrozné, bolestné lože,
nohy a ruce a prsa smočeným provazem važ.
Zápalnou hubku do slámy vlože
rychle mě, nahého, oblec v růžový šat –
Tak – a buď s Bohem – – Již vykřikla hrozivě zář – –
Vítr se zdvihá a kouře chuchvalce valí – –
Ó, Hospodi, pohledni na obět svoji,
jež pro svatou pravdu poznanou Tvoji
zde spoutána v sálavých plamenech stojí,
a vyslyš, ó, vyslyš její poslední vzdechy.
Ó, veliký, všemocný Bože můj – – Tys
síla a spasení mé – Ó, Kriste, mé soužení viz –
můj konec – mou smrt – – Ó, přátelé – Praho má – Čechy – –
26