MÉ LOUKY.
Tu před mým zrakem do daleka
se vlní, prohýbá pláň měkká,
zelené moře rozčeřených trav.
Jsou květy v něm jak třpytné vlajky,
jak mého kroje pestré krajky
a celek Šalomounův háv.
Zde na šíj metelic a jilků
vztahuje ostřice svou pilku,
traviny tasí lesklé čepele.
Tam kopretina, panna smavá,
kloboučkem bílým v pozdrav mává
hlavičkám červeného jetele.
Opodál šalvěj širá v pase
svým těžkým šatem vychloubá se,
přihlouple domýšlivý krasavec.
Hned u ní bledě modrým zrakem
sní, touží za oblakem
tesklivě zadumaný chrastavec.
Uprostřed nad pomněnkou sivou
19
potřásá šťovík rudou hřivou,
ryšavý barbar, bojovník,
co orsej oděn do hedvábí,
jak vilný klín se vlní, vábí,
rozkoše jedovaté milovník.
Však ze všech trav květ kozí brady
se nejvíc stkví jak hvězdné řády,
jež na prsa luk spadly s oblohy.
Toť měsíce jsou ranní země,
dukáty stkvoucí, které jemně
radostným chodcům zvoní u nohy.
Toť ozdoba, již věčná žena,
zem zdravá, plodná, roztoužená
si pro ženicha vetkla do vlasů – –
Jak bílý smích je drobná rosa.
A řeka – třpytná, křivá kosa –
již do trav hodil sekáč v úžasu.
Spod nebe, jež se mocně klene,
jak z číše vzhůru vymrštěné
ručejem perlí píseň skřivánčí.
A nad květy, jež prudce voní,
20
hmyz, vážka, motýli se honí,
vlaštovky osmičky své zatančí.
Tu před mým městem u Moravy
jak roucho stkvělé, prapor smavý
se vlní, vlají luka daleká.
Toť širý koberec je pestrý,
kde vedle květiny, své sestry,
má duše ku modlitbám pokleká.
21