RANNÍ ZPĚV.
Hovoří k duši mé světla a červánků let: V neznámá daleka, v žasnoucí svět. Tam, tam, kde tušíme touhami všemi, úzkostmi, nadějemi nového člověka, na nové zemi. Kupředu, kupředu, vpřed! Bolestným zápasem osud svůj utvářet, hníst. S větším a větším úžasem nového života list obracet, číst. Pevný žebř pevnými hřeby přikovat k zemi a nebi, vstoupat se vztyčenou lebí, vítězstvím Jakoba jist! K sladkému Ježíši 7 z večerních, půlnočních tich. Z jitřních však plapolů na hory nejvyšší, k zářnému, věčnému Apollu, k Musám všem, Olympu jich. Sražen pak s vypiaté dráhy přes příkré, skalnaté svahy řítit se bez nářků, nahý, zpokorněn, smířen a tich. 8

JITŘNÍ. VÁCLAVU KAPRÁLOVI.
Je celá země jeden plam i dálky smavých obzorů. Jdu travinami tich a sám. V tom malém, skromném srdci mám nesmírnou něhu, pokoru a velká slova vděčnosti ke slunci, Bohu, věčnosti. A modlil bych se, nevím oč, a plakal, jásal, nevím proč, objímal, líbal celou zem a sebe rozdal všemu, všem. Života dárce, je země zářný drahokam na černé hrudi prostorů. 9

RÁNO.
Bůh výšin poceloval zem. Stráň, pole, domů čela bílá, jak těla panen zazářila pod cudně čistým pocelem. Van houpal travin kolíbku. Zvířata, věci, lidé všeci své teplé srdce nesli v dlani a každému je na potkání s úsměvem podávali k polibku. 10

VLÍDNÝ VEČER.
V pokojném smíru se vrchol ku vrcholu pne. Pán všehomíru již vytisk’ zlaté tečky za všemi básněmi slavného dne. Do dálky, do šíra snů kněžna prostírá pás zářivý své vlečky. Sní, touží duše vděčná u břehů nekonečna. 11

BÍLÁ NOC.
Záříc bílými pažemi a velkým, vlhkým zrakem bloudí neslyšně nad zemí a šeptá pod oblakem: Pojď se mnou, cizinče, pojď, druhu můj, milenče. Vůz můj z černého démantu již v bráně zlaté čeká. Bez šumu, chvějně stéká s měsíčních horstev třpytná řeka. Rozpíná náruč dráha mléčná. Ó, bílá touho věčna. 12

SVATÉ TICHO.
Usíná země v náručí tmy. Nad černou tůň s plachtami mhy vyplouvá němě stříbrný člun. Zdvižená příď rozlévá měkce po lukách, řece kanoucí svit. V tajemný šer hosanna tiché světů a sfer tlumeně zní. Člověka srdce vzlyká a sní. 13

V LESE.
Mé kroky, zticha, zticha. Les zasněn, začarován horskými duchy sotva dýchá, les pod měděnkou, patinován. Mé touhy, tiše, tiše. Královna lesní říše v průsvitném, vlavém šatu úsměvně usíná tu. Mé stezky, tiše, tiše. 14

JARNÍ.
Vychýlen do jarní noci naslouchám němě: Nesčetné hlasy se proucí, nápory větrů, praskání dřev, lkající vody, hučící les. Vychýlen vzpomínám němě: Dávno a dávno. Bylo jak dnes. Pod lesů černými svahy, unaven honbou, v jeskyni kdes na mechu ležel jsem nahý, zvířecí kůži odhodiv v snách. Zaduly větry. Oheň, jenž has’, nazlátlou rukou rozhodil jas. Vlk, jenž se u vchodu stavil, zklamaně, zlekaně zavyl. Vskočil jsem v očích nesmírný strach, nachýlen naslouchal němě: 15 Ničeho – úžas jen země, lkání vod, hučení lesů, jakýchsi divokých běsů dusot a zápas, bolestný řev, stony teď, táhlý, slavnostní zpěv. Nepohnut mlčky jsem stál. Do hrudi plné touhy a stenů tesknoty vzpěněná řeka s bolestným šumotem vtéká. Chvěje se srdce, chřípí i sval. Nesmírná radost – bez konce žal. Uchopiv s bídného lože těžký mlat, zvířecí kože vyšel jsem lovit zvěř, ženu za branou houštin a skal. 16

PODZIMNÍ.
Jako chudých dlaň je pole. Koruny se chvějí holé, ptáků potrhaná hnízda. Vichr, rváč, za kopcem hvizdá. Podzim, lovec zamračený, za ořeším rudým v lese ryšavými vlasy třese, podzim a ty jeho feny. Jako chudých stůl je pole. Smrt s rezavou kosou v pěsti tančí jim a kostmi chřestí. Vichr, lupič, do taktu jí hvizdá. 17

POPRAVČÍ.
Na černém koni v kápi šedé dešť s vichrem divě jede a tělo kraje bičuje. Keř, olše, vrba padá jak postřílených davů řada, jak vzbouřenci se vztyčuje. Zdi po blátě šat mokrý vlekou. Po tvářích oken slzy tekou, po tvářích němých, studených. Chlupaté hřbety mračna ježí, kraj, spráskaný pes, těžce leží u nohou bohů znuděných. V plášť děravý se choulí země. Jdou sestry mé a bratři němě, bez touhy, bez sil, bez vůle. Z nich tisíc provaz, browning svírá a tisíc tisíců jich zmírá na zápal, na tuberkule. 18

MÉ LOUKY.
Tu před mým zrakem do daleka se vlní, prohýbá pláň měkká, zelené moře rozčeřených trav. Jsou květy v něm jak třpytné vlajky, jak mého kroje pestré krajky a celek Šalomounův háv. Zde na šíj metelic a jilků vztahuje ostřice svou pilku, traviny tasí lesklé čepele. Tam kopretina, panna smavá, kloboučkem bílým v pozdrav mává hlavičkám červeného jetele. Opodál šalvěj širá v pase svým těžkým šatem vychloubá se, přihlouple domýšlivý krasavec. Hned u ní bledě modrým zrakem sní, touží za oblakem tesklivě zadumaný chrastavec. Uprostřed nad pomněnkou sivou 19 potřásá šťovík rudou hřivou, ryšavý barbar, bojovník, co orsej oděn do hedvábí, jak vilný klín se vlní, vábí, rozkoše jedovaté milovník. Však ze všech trav květ kozí brady se nejvíc stkví jak hvězdné řády, jež na prsa luk spadly s oblohy. Toť měsíce jsou ranní země, dukáty stkvoucí, které jemně radostným chodcům zvoní u nohy. Toť ozdoba, již věčná žena, zem zdravá, plodná, roztoužená si pro ženicha vetkla do vlasů – – Jak bílý smích je drobná rosa. A řeka – třpytná, křivá kosa – již do trav hodil sekáč v úžasu. Spod nebe, jež se mocně klene, jak z číše vzhůru vymrštěné ručejem perlí píseň skřivánčí. A nad květy, jež prudce voní, 20 hmyz, vážka, motýli se honí, vlaštovky osmičky své zatančí. Tu před mým městem u Moravy jak roucho stkvělé, prapor smavý se vlní, vlají luka daleká. Toť širý koberec je pestrý, kde vedle květiny, své sestry, má duše ku modlitbám pokleká. 21

RODNÉMU KRAJI.
Domove – vážný, přísný kraji. Tvé paloučky, toť úzké, dlouhé dlaně, jež přes údol si podávají stráně. Z nich voní jitrocel a máta, rmen a kmín pokornou láskou jako matčin klín. Toť lemůvky, jež vyšívá si zlatě má krajina na černém, lesním šatě, prostředkem vinouc stříbra nit. Toť smaragdové pásy zdobné, jež horám spadly k patě pod plavných srnek krůčky drobné, oblaků černý stín i slunce lehký svit. Tvá pole – tvrdé, drsné postele, neklidná lůžka kamenitá. Na nich se ječmeny a žita, zmodralé zimou, budí nesměle, pijíce hladně těžké mléko, pot. Z nich blýskají skal bílé kostry, když pokrývku jich průhlednou v rozmaru náhlém nadzvednou 22 severní tulák, vítr ostrý, násilník jarní, příval vod. Tvé kopce, stráně, smírné vrcholy, jež jdou až kdesi z nedohledna za řadou řada, v modrou dál, – obrazy luzné na filmové sceně, – tajemné brázdy, které ze dna bouřlivých moří kdysi zamyšleně Bůh velký radlicí svou vyoral, – strážcové němí s černých lesů chocholy, nad nimiž do večerů, jiter vlají ohnivé, třepetavé vlajky oblaků jak zlatá péra s čapek tuláků. Tvé bílé vísky utíkají do lesů, do hor, do dálky, jak uprchlíci za války. Tvá městečka u vchodů leží jak vojska pozorná a hrotem věží rozvahu, klid, pokoru mužnou střeží a vážných myslí těžký vzlet a vzruch. Můj domove, tvá krása mlčenlivá 23 jak láska otce starostlivá, jak věčně výmluvný a němý Bůh se do mé duše stále dívá, jímavých stesků, vážných, přísných tuh. 24

BOZI A LIDÉ.
Jsou kdesi v daleku vždy, bůh a bozi. Nic nikdy neřeknou, jen hrozí, hrozí – oh, němé skály nad zem schýlené. Jde lidstvo užaslé v jich těžkém stínu. Chce blíž – chce výš – chce za ně, nad skalinu, a náhle v hloub se zřítí, šílené. Jak slunce, žhavá slza nebes, skanou v tmu věčnosti a zítra nově vzplanou jak slunce ve své slávě nad moři. K nim věčně s břehů země zkrvácené vztahuje lidstvo ruce zpřerážené, jak ponoří se a zas vynoří. Čas občas o jich trupy, zlaté vlasy s posměchem krvavou dlaň otírá si, však zítra s prosbou, hrůzou pokleká. A bijí, bijí bozi, kati smaví. Však zítra Jakobův žebř sami staví až k nebi pro smutného člověka. Vždy pospolu, vždy srostlí, bozi – lidi. 27 Vždy zápasí, vždy ctí se, nenávidí, nesnesou blízkosti své vzájemné. Čím více kroky odvážné se blíží, tím s větší výšky, větších dálek vzhlíží fantomy sladké, hrůzně tajemné. Ó, věčně ubíjení, věčně živí, ztracení v temnotách a oslniví, průvodci do neznáma z neznáma! Pochmurní Atlanti, již na ramenou nesete tento svět, zem rozloženou, a přece jdete vždycky před náma! 28

BŮH.
Jak obří hlava dálných hor se zdvihá, vzpíná nad obzor a kamennýma očima vše zří a objímá, však nevnímá a nevnímá. Spí v srdci jako v jezeru fosilní zbytky ještěrů. Však pojednou se vynoří jak těžké slunce nad moři a hroznou slávou zahoří a hovoří a hovoří – – 29

LIDSTVO.
Neznámým pralesem dějin od věků, s tesákem v ruce k novému člověku potmě jde s úpěním dětí ochořelých. A všechny, kdož první o hvězdy smířené rozžhnou si lampy vysoko zdvižené, v oheň vždy hází, jak žháře chycené zástupy pohořelých. Caesary s trůnů a bohy s oblohy divokou vichřicí sráží si pod nohy, s pochodní nad hlavou tančí po jich těle. A zítra, kde země na rozkoš bohatá prolitou krví je čerstvě nassáta, buduje chrámy ze sloní, ze zlata, po bozích roztesknělé. Po sto let v hýřivém slunce plapolu modlí se k Venuši, Bacchu, Apollu, o slávě, moci sní, krásném okouzlení. A znaveno – zítra přílišnou nádherou, zhnuseno života slávou veškerou 30 zabíjí krásu barbarskou sekerou, lituje poblouznění. Ubohé – – Marně u čistých potoků s rukou si umýváš krev svých proroků, halíš se do krásy, do uměn bílých šatů? Stále tak –? Zmítáno vůlí nejvyšší od dobra ke zlu, od ďábla k Ježíši, s křikem a lkáním, jichž nikdo neslyší, půjdeš zas na Golgatu? 31

TRAGIKA MNOŽSTVÍ.
Jsme plazi, hmyz. Jsme červi nazí, již chodbami se temnot plazí, však světy na svých bedrách neseme. Jsme slepý Samson, obři němí, sražení bohy do podzemí a sloupy země třeseme. Přikuti ke své černé skále. Tma, bída, mráz rvou tělo stále, krev stéká, tuhnou nohy, tuhne páž. Však do divokých našich vzkřeků pojednou zavzní výkřik věků: Vstaň, vyjdi! Narodil se Mesiáš. Vskočíme. Řinčí pouta naše. Nechceme věřit. Zříme plaše. V pozoru, honicí psi, větříme. Tu s výšin jasná hvězda letí, o níž jsme snili po staletí, v ni věřili a věříme. A z její záře, jak tmou pluje, 32 bůh jasný, krásný vystupuje, k nám, v naši strast se schyluje. S jásotem lkáme: Přišel, přišel – Náš nářek, prosby, kletby slyšel, nad námi milostně se smiluje. Vtom hrůzou ztrnem: Hvězda hasne. A bledne, mizí božstvo krásné, krev z ran mu v boku vytéká. „Oh, ubíjí ho Herodesi, proroků kati, bílí běsi, ubíjí bohočlověka!“ A s bouře vztekem, uragánů svých pekel kutou bránu jediným vzmachem vyrvem’ v závěsu. A jdem’! – Hřmí země, úpí, sténá rodící v krutých mukách žena, odvrací tváře v úděsu. Vždyť, diví obři, těžkým kyjem co živé, v cestě, bijem, sbijem, krev lokty pomáčí. Vždyť sekáme žeň země stkvělou 33 svou hroznou kosou zkrvavělou, my, králů, řádů sekáči. Vždyť z rozbitých jí boků, klína krvavou rukou rveme syna s grimasou zpitých felčarů. A místo chcem! – Oh, hodně místa pro sebe, svého boha, svého Krista, stát sami u svých oltářů. Leč náhle bůh náš od prestolu s úsměškem vzhlédne na nás dolů a sevře, srazí v hlubiny. Zas tuhne páž a tuhnou nohy. Zas čekáme své nové bohy, své Rousseauy, své Marxe, Leniny. 34

VZKŘÍŠENÍ.
Do rovin jásají zvony: hosanna, hosanna – – Čemu –? Že křesťanem nikdo a každý – –? Že vstal a umřel zas, na vždy –? Ó, vítězi bledý. Slyšíš smích satana? Tvá velká pře tenkrát již prohrána, slavičí píseň dolkána. Prapory vinou se k žerdím, třepetají. Zvonky jak děvčátka u školy štěbetají: Vstalť jest, vstal... Kde však s tyranem smíření, vzdání se, něha, zla a bolesti ztišení – –? Ó, utěšovateli smutků – – Vzkříšení –! Ze zdvižené, zlatem zářící monstrance jeho tělo, měsíček bílý, se směje. Muziky hrají. Dav pěje, dav kleká – – Před tebou, Kriste –? Před zlatem, obnovou smyslů, krve a růjnosti návratem – –? Ó, nadarmo ubitý za pokřtěného pohana – Ó, veliký snílku – – Cizinče země – – „Hosanna“... 35

VÁNOČNÍ.
Na horských cestách, nad závějí rolničky s pohádkou dovádějí, na věžích gloria vyzvánějí – Komu? V máminé šerce, tátových botách, po městech, po vsích, po samotách jdou od domu k domu! Umrzlá srdce dosud zahřívá teplý dech chléva: Se senem jesle z hrubého dřeva, napravo volek, oslíček zleva, nade vším hvězda zářivá, království boží a ráj. Chudera se starala, kde by plének nabrala. Přec se z ní zrodil ubohých přítel, celého světa vykupitel – Jich taky? Tu s jablky, ořechy talíř, 36 kus vánočky, koláč, desetihalíř, tam bouchnutí dveřmi, hlas hrubý – Jak zablyskly vlčatům zraky a zuby: Utrhneme s růže květ, dobudeme celý svět. Věčně sní chudina, láj. 37

MODLITBA.
Den mého života snad za chvíli jak globus zlomený se nachýlí a s nocí, lunou, sluncem, nebesy po srázné ploše sjede za lesy. Jak rád bych, nežli zapadne daleko do prohlubně záhadné, zachytil slabou rukou jeho zář a jas, radostné země, jara úsměv v nás, i krve hlas a panství pudů bezvládné, křik bolesti, smích sladké úlevy, tušení božství všemi za zjevy a Jeho stopy zlaté, ztracené kdes na té zemi zakrvácené. Ty Věkověčný, Neznámý, jenž v blescích kráčíš před námi a přece vždy jsi ukryt v daleku. Jenž němý, němý jsi a od věků promlouváš k užaslému člověku. Dals’ mně, plachému svému dítěti, 41 v zaťaté, slabé hrsti držeti ohnivé jiskry svého nadšení. Ó, dej, bych moh’ je v pláň svou zaseti, než zhasnou, na popel se promění, než ruka zuhelní a zčerná mi. 42

KRÁSA.
Za toužebných vzlyků kosa přede mnou jde vzdušná, bosá jako narozený den. Teskně zaševelím rtoma: Postůj chvíli, ozářená, postůj, vidino má. Ať se blížím, okouzlen. Jako vůně, pozdrav květů ranních, přistoupí a políbí mne jemně. Jako štěstí, bohů dar a země, roztaje v mých horkých dlaních – mroucí hudba – opojení žalné – povzdech melodie dálné – polopravda – polosen. 43

LETCŮV PÁD.
V úžasně sladké, závratné chvíli Jovišův orel posvátný, bílý, chopil ho do žhavých spárů, spirálou kolmou k výšinám nes. Pojednou zasažen střelou bílého žáru rozevřel drápy – s výkřikem hrůzy a bolu řítil se letec dolů a dolů, na ostrov malý, ztracený kdes. Stojí tu němý, zraněn a bídný. Dokola kolem kamení, kamení. A žádná loď bílá, žádný člun vlídný nepluje v tato neznámá místa. A nad hlavou velikých křídel šumění, žhavost těch spárů v rozbitém rameni. 44

SMUTEK Z DÍLA.
Před širým zrakem dálava, jíž nelze, nikdy, doletět. A v srdci stesk a únava, křeč v prstech, v hrdle suchý pláč. Kdo čte –? Psát, tvořit – – Komu? Nač –? Dej dělníku, byť hladoví, kýs úkol nesmyslný, bláhový, tak pro práci jen, bez účelu, prospěchu – snad domek z bláta vyhnat po střechu, jejž v klín si shrne prvá vichřice – Za jeden, za dva měsíce ti vztekle vypoví tu práci proklatou a praští lopatou a půjde žebrat radš. Dělníku slova, básníku, potápěči divoký do hlubin podvědomí – Po roky, den ze dne v nebezpečné zátoky 45 svých, cizích hnutí, vášní, myšlenek se stápíš pro pochybný úlovek. Jak zhasne vždy domnělých perel třpyt v zaťaté pěsti tvé. Jak na míse denního světla náhle změní se v kal, bahno, písek ošklivý. Jak zhnusí, protiví. Bděls’, trpěl, na ztracené vsi se zoufale bil s tichem, se skepsí, pro myšlenky a krásy letmé objetí odříkal všeho jako asketi. Teď bled tu stojíš, sláb a zadýchán. A nikde podpory. Jen shluklý lid, jenž směje se. Jen houfy černých vran. Jen výsměšný ten pokřik prokletý, že jiní před tebou již, před lety vše lépe řekli, jasně, hluboce, že nikdy, nikdy v němé zátoce nenajdeš perly jediné. Ó, dvojí trýzeň, břímě olbřimé 46 života, dvojnásobné bolesti: Svůj lidský úděl, nemoc, neštěstí, boj o chléb urputný, za vinu trest na Golgotu svou davem nést. A ve dne, v noci, za večerních tich se mučit, trýznit vášní, neřestí, očisty těžkou touhou hrdin svých. Klopýtat přes osudu nohu zlou a slyšet nepřátel i přátel smích – i svůj – i zbytečnost a bezúčelnost svou. 47

MUŽŮV ZPĚV.
Zemitě těžkou, mračnou vůlí svůj podstavec, svůj piedestal, svůj balvan z granitu a žuly si tešu, abych pevně stál. O hlavu nižší, přitulena jak v nové knize k listu list milenka bílá, družka, žena, obdivnou láskou prosvětlena jak vroucí modlitbou. Levici kolem jejích boků ochranně, hladně, jemně, pravici vzhůru v slunnou dál, na vzdor všem smutkům, tíhám jí zdvižen – zdvihám, pokorný sluha ženy-země, snů, králů, bohů král. Dni, noci, roky jdou. Psi mokří vichřic vyjí, psi rudí žalů, běd. 48 A siné blesky bohů častěji, častěj bijí do skály, do ostrohu, v balvanu mého kruh a střed. Zažehnut jimi tím víc planu ji, sebe urvat od balvanu, vytvořit, vynést nový svět. 49

NA OSTROVĚ.
Zde na té němé výspě svojí, čekaje stále na loď, na zázrak, po leta nesl život dvojí, tak vzájemně si cizí, různý tak. Ten vnější, denní, monotonní, týž dnes, týž zítra, včera, loni, bez vznětu, bez rozletu, beze změn. Dokola stále, tupý, němý, jak vůl, jenž v kruzích šlape zemi před mlatem v žentour zapřažen. Však pod vrstvami prachu, hlíny přec uchránil si život jiný jak země umrzlá své ozimy. Když večer v propast svou se kácel, okraje jejíž pokrvácel, naveskrz proklán meči ostrými; když vojska královská až k nebi své štíty pobité zlatými hřeby nad mrtvým dnem sklenula slavnostně; 50 když přes čas, prostor nekonečna svou bílou náruč dráha mléčná k objetí rozpínala radostně –: Tu blízkost Boha bohů cítě, tich, malý jako v lesích dítě, vzlyk stesku tlumě, štěstí výkřiky pokorně splýval se vším, letěl do dálných prostorů a světel, žil život krásný, slavný, veliký. A ráno bral se městem, polem, jak host se zdravil s věcmi kolem, s oblohou, zemí plnou zázraků, a nejsladší verš tiše říkal a toužil zas a jásal, vzlykal, plul v dálky na snů zlatém oblaku. Zde na ztracené výspě svojí, k níž koráb světa nikdy nepluje, pro večer aspoň, chvíli jitřní přec uchránil si život vnitřní. Jak, Bože, za tu milost děkuje. 51

NA ROZHRANÍ.
Kdys východ rudou září planul, jak velká revoluční století, jak rodící se z ohňů svět. Na hoře svého žití stanul, přehlížel zástup zašlých let. Šla zamyšleně po obzoru ta dlouhá řada starců znavených, vrhala k němu černý stín, tož léta odříkání, vzdorů, samoty, vzletů, bitev ztracených. Šly, zacházely bez ohlasu se dny a plačícími večery za země ulekaný břeh – ty drobné krůčky věčna, času, tik tak jich hodin, vzlyk a spěch. A náhle viděl: Koně čtyři s tajemným vozem, koly černými vyjeli po obzoru za nimi. Jak hlavice kol divě víří, jak pláče země mhami ranními. 52 To smrt má jede, dí a bledne, když zastavil se za ním krytý vůz. Kdos vystoup’ – Mlčí duše, mlčí zem – Vtom slyší smích – Udiven vzhlédne: Hle, Apollo zde, dvé s ním Mus. 53

POLEDNE.
Slyšíš? – poledne zvoní. Tvoje poledne zvoní. Zářící kyvadlo vesmírných hodin za krátkou chvíli na dlouhé pouti z výkyvu svého se přesune, zhroutí. Tys však nesežal plodin, pole tvé nedooráno. Slyšíš? – poledne zvoní. Zní temněj než loni, než před týdnem, včera. Blíž do ticha, šera, do večera – A tys myslil, teprv je ráno. 54

PO POLEDNI.
Teď v jedenáct již klesá hlava a dechu se až nedostává, když do kopce chceš rázně jít. Čas, zdá se, znaménka si dělá, smrt, jeho dřevařka, by zřela, kde sekyru svou zasadit. Tvá leta v autu kolem fičí. Však za ním nemoc s hrozbou křičí, naň sedá drze, drzeji. Vždy zápasíte ještě spolu. Vždy po hlavě ji srážíš dolů a jedeš dál, však volněji. Jsi vítězem a řídíš dosud jak vozotaj svůj vzpurný osud, však občas šeptáš ze strachu: Ty pane všeho, buď dej síly s tím jarem v duši dojet k cíli, neb sraziš rázem do prachu. 55

V NEMOCI.
Poražen na zem, cítě těžkou tlapu bestie žluté na svém životu, po prvé lidskou bídu plně chápu, ubohou malost, bezmoc, nicotu. Co jsem teď? Hromádka jen masa, v níž každý sval a nervy chvějí se, – když ona bestie je škube, drásá – jak nabubřelý rosol na míse. Na klínu přírody jen loutka hrací, jíž s dětskou rozkoší rve útroby. Jen jáma vzdechů, roura zažívací nečistot plná, vředů, hniloby. A vysoká je hora utrpení, již nelze obejít ni přelézti, pod níž se celá lidská podstať mění jak láska lichých přátel v neštěstí. Oh, člověk chorý člověkem už není, však uvázaným psem, jenž zuby cení a kolem vztekle chňapá bolestí – 56 Na zemi leže pod bestií žlutou, smrt vida plížiti se z daleka, po prvé plně cítím sudbu krutou, moc bohů, ponížení člověka. 57

T G. MASARYKOVI.
Největší: Janova vroucnost a čistota, zápal a vzdor, druhého Jana pěst pádná, bolestná zžíravost Petrových dum, Jiřího státnická rozvaha chladná, Amose víra a jistota, světový rozhled a um. Po leta halen do sirných mračen zrádcovství, odporu, vzteku, na strmé poznání skále po božím slově bolestně lačen, na západ, východ upřený zor vyhlížel stále svoji a národa stezku. Pralesem úzkostné skepse s námahou probil se, sestoupil s hor. Do dílen, dolů, v města i ves 61 sršící trsy zářících blesků odvážně nes’. V osudné hodině věků zrakem své duše za temnem hrůzy jitra zář tuše, nezlomen břemenem let, obcházel pro nás, probouzel svět. Z miláčka Nazaretského v rebela změněn v hněvivě sevřenou dlaň oddaných hochů vtiskl vražednou zbraň. Hněvu pln, hnusu, nenávidě a miluje horce mocnými rozmachy perlíku svého povalil, veliký obrazoborce, staletou, nehybnou sochu, havěti byt. Z rozbitých kusů ukoval, kovář náš věčný, 62 pro zemi, svobodný lid stříbřitě mléčný, vítězný štít. Nesehnut, bez poskvrn, čistý, cestami věčností jistý před zrakem Evropy pracně zdvíhá jej nad vřavu dne. Největší, národa vůdce. Na prahu lidství, ve volné zemi obdivnou láskou šťasten a němý, vztahuje radostně ruce hledím vstříc budoucna nebojácně, duše má křídla do dálek pne. 63

Z VĚKŮ DO VĚKŮ.
Od chyše k chyši šli poutníci dva tiší, Václav, Hus. Zpod dubu pátral stařec slepý: Kdes jakby stále svištěl meč a cepy, za obzor stáčel selský vůz. Jak ženy těhotné se na bok s boku převalí vzdechy dějin, roků. Ti poutníci dva tiší zas půjdou stříbrnou lva říší, v kraj ztovárněný, obsetý. A štíhlý stařec s věčna,věčna svého nebe do příštích niter vážně pátrat bude, zda v Boha věříme a v sebe, zda srovnáváme s bohatými chudé, chráníme Slovač, Sudety. 64

KE SLETU.
Jen dál, jen dál, pro širou hruď a tuhý sval, pro radost z krásy, ze zdraví – Příroda, matka odvěká, chce silného vždy člověka. Jen zdravým v sladkém úžasu dá vyjít z těžkých zápasů, zaletět v zářné dálavy, nad hlavy skal. Jen dále, bratři sokoli, pro jas, až v očích zabolí, pro duše let za vrcholy, pro srdcí věčný žár a pal – Všeliký život do zítřků vyrůstá jenom ze vnitřku. Nic velkého, ni krásný dům nestvoří pouhý chladný um. Zde žít, toť žhnout a hořeti pro slávu příštích století bolestně sladkou obětí. Jen dál, jen dál. 65 Jen dál pro vlast, již volnou máš, kolébku zlatou otců svých, matičku věrnou v dobách zlých. Ať, silný strážce, bdělá stráž ji takou zachováš, dny, noci, statek dáš. Ať vždy ji zdviháš do výší ke světlu – lidství – Ježíši. Ať zrodíš zase hrdiny, až užasly by dějiny. Čas v úctě stál. Jen dál, jen dál. 66

VŠEDNÍ PŘÍBĚH.
U samé střechy doupě, klec, pro lidské mládě, ničí věc. Na pustém rámu píšťaly, na úzkém okně zdoba levná: Tu pohádkově něžný květ, tam zpřeházená břevna, opodál ulomená snět s bodliček kříšťaly. Nad okraj štítu, u nebes, bělostný kocour, měsíc, lez. Jako by čekal u skrýší, pozorně stanul ve výši a tlapky lehce nazrzlé, klaď tiše na sklo zamrzlé, by ledy květin roztavil. Stroj rozběhlý se zastavil. Sehnutá dívka ubledlá, na měsíc dlouze pohlédla. 67 Byl tupý – pomatence hled. Byl smuten, tich a hrozně bled, jak utišený smrtí hled, jak sluncem vybílená leb, jíž na žerď jakýs tulák zved. Šat z krajek vzdušných, plesový, spad na podlahu v podkroví. Po tváři siné, hubené, na dlaně v klíně ztulené, na prsty propíchané, studené, se velké slzy valily a pálily a pálily – – – 68

MALÝ HRDINA.
Jáno –! Janku –! hrozný hochu, kam se ženeš jako štvaný po kolejích? Vrať se, stůj! – Jak má nohy sluncem hnědé – Jáno, pro Kristovy rány, vlak již do tunelu jede! Dítě drahé! Synku můj! Mámo – mamko – mamičko – hvězdičko má – sluníčko. Žneš si, žneš – však v horské bráně šklebný balvan na balvaně! Kdo jim řekne – zachrání? Vlak, kůň divý, pohádkový, z nýtů, plátů, ocelový vyjíždí již ke stráni. Zpívá si a píská, pádí jako sny opilé mládí, v taktu hřmí kol nárazy. Malý pastýř na hrázi. 69 Koni černá hřiva vane. Z rudých nozder oheň plane, trup podoben hrozné zmiji, zmítá se a kroutí, svíjí, kopyta o spoje bijí, vše, co v cestě, porazí. Malý pastýř na hrázi. Vlaku-draku z dávných bájek, černý obře, bijce dálek, vichřic smělý soupeři – ušetř bolu mateři. Jako lvice poraněná, o své mládě oloupená, se stráně se s křikem řítí: Uteč! Prchni! Seskoč s hráze! Dítě mé – ó, Ježíši! Že travin srp puklý svítí. Slunce usměvavé krásy, bílé nohy, zlaté vlasy klidně rosou umývá si, slávou hýří ve výši. 70 Pastýř nezří, neslyší. Strojvůdce na pákách vise, bled jak stěna, prosí, sténá: Brzdo nová, ocelová, uzdo pevná, zadrhni se mému draku do chřtánu. Siréna lká, pára syčí. Černý topič volá, křičí: Ženo-matko, na kolena neklekej tam podlomena, přiskoč, přines záchranu. Blednou chmurní průvodčí. Hoch jim zírá do očí. Drak poraněn sebou trhá, zaráží, zas vpřed se vrhá, oko plné zloby, hněvu na tu smět, tu lidskou plevu vybouleně upírá. Hochu po těle mráz běží, vlasy hřebíkem se ježí, srdce v hrdle umírá. 71 Hlavou jako kmihy blesků v jednom víru, divé změti obrazy se rojí, letí, plné nyvých, těžkých stesků: Nyní úzkostný hlas matky křičí naň a volá zpátky, nyní s divnou něhou v hlase jeho dřímot dotýká se, vzbudit chce a nechce, nechce – a teď zvonek, strážce dnů, s kostelní sem skočiv věže, hláskem ze stříbra a spěže jako pramen žvatlá svěže u bran jeho bílých snů – nyní – vždyť to bylo včera! – rozběhly se do večera Straka, Lyska, Malina. Co však teď – –? Dva muži černí, velcí, hrozní, nedoměrní, sem se řítí jedním skokem, křičí cos a svítí okem. 72 Nechápavě patře na ně, zdvihne ruku k horské bráně „tam, tam“ vzlykne ulekaně, do mdlob klesne hrdina. 73

ZPRÁVA Z NOVIN.
Stín člověka šel noční tmou. U řeky za městskými sady klopýtl, padl hlady. Co s takou písničkou –? Pes, kočka živi jsou. Závodní koni mají žlab vrchovatý v bílé stáji. Pukají stohy hojností. Eh, rovnosti. 74 OBSAH:
V HEBKÉ DLANI
Ranní zpěv7 Jitřní9 Ráno10 Vlídný večer11 Bílá noc12 Svaté ticho13 V lese14 Jarní15 Podzimní17 Popravčí18 Mé louky19 Rodnému kraji22
POD PŘÍSNÝM POHLEDEM
Bozi a lidé27 Bůh29 Lidstvo30 Tragika množství32 Vzkříšení35 Vánoční36
[75] SE VZTAŽENÝMA RUKAMA
Modlitba41 Krása43 Letcův pád44 Smutek z díla45 Mužův zpěv48 Na ostrově50 Na rozhraní52 Poledne54 Po poledni55 V nemoci56
ZAVOLÁNÍ DÁLEK
T. G. Masarykovi61 Z věků do věků64 KuKe sletu65 Všední příběh67 Malý hrdina69 Zpráva z novin74
[76] R. BOJKO NA TICHÉM OSTROVĚ Vydalo Družstvo Moravského kola spisovatelů jako jednu z básnických prémií pro členy M. K. S. Obálka a frontispice od Petra Dillingera. Vytiskla tiskárna Pokorný a spol. v Brně typy Garamondovými
[77] AUTOR VYDAL:
Modlitby, básně, II. vydání. Zbytečný, epika, 2 díly. Naše večery, básně a prosa. O Boha, zemi a můj lid, básně. Prosté květy, básně. Smrti silnější, básně.
E: mk; 2006 [78]