JARNÍ.

R. Bojko

JARNÍ.
Vychýlen do jarní noci naslouchám němě: Nesčetné hlasy se proucí, nápory větrů, praskání dřev, lkající vody, hučící les. Vychýlen vzpomínám němě: Dávno a dávno. Bylo jak dnes. Pod lesů černými svahy, unaven honbou, v jeskyni kdes na mechu ležel jsem nahý, zvířecí kůži odhodiv v snách. Zaduly větry. Oheň, jenž has’, nazlátlou rukou rozhodil jas. Vlk, jenž se u vchodu stavil, zklamaně, zlekaně zavyl. Vskočil jsem v očích nesmírný strach, nachýlen naslouchal němě: 15 Ničeho – úžas jen země, lkání vod, hučení lesů, jakýchsi divokých běsů dusot a zápas, bolestný řev, stony teď, táhlý, slavnostní zpěv. Nepohnut mlčky jsem stál. Do hrudi plné touhy a stenů tesknoty vzpěněná řeka s bolestným šumotem vtéká. Chvěje se srdce, chřípí i sval. Nesmírná radost – bez konce žal. Uchopiv s bídného lože těžký mlat, zvířecí kože vyšel jsem lovit zvěř, ženu za branou houštin a skal. 16