JARNÍ.
Vychýlen do jarní noci
naslouchám němě:
Nesčetné hlasy se proucí,
nápory větrů, praskání dřev,
lkající vody, hučící les.
Vychýlen vzpomínám němě:
Dávno a dávno. Bylo jak dnes.
Pod lesů černými svahy,
unaven honbou, v jeskyni kdes
na mechu ležel jsem nahý,
zvířecí kůži odhodiv v snách.
Zaduly větry. Oheň, jenž has’,
nazlátlou rukou rozhodil jas.
Vlk, jenž se u vchodu stavil,
zklamaně, zlekaně zavyl.
Vskočil jsem v očích nesmírný strach,
nachýlen naslouchal němě:
15
Ničeho – úžas jen země,
lkání vod, hučení lesů,
jakýchsi divokých běsů
dusot a zápas, bolestný řev,
stony teď, táhlý, slavnostní zpěv.
Nepohnut mlčky jsem stál.
Do hrudi plné touhy a stenů
tesknoty vzpěněná řeka
s bolestným šumotem vtéká.
Chvěje se srdce, chřípí i sval.
Nesmírná radost – bez konce žal.
Uchopiv s bídného lože
těžký mlat, zvířecí kože
vyšel jsem lovit zvěř, ženu
za branou houštin a skal.
16