MUŽŮV ZPĚV.

R. Bojko

MUŽŮV ZPĚV.
Zemitě těžkou, mračnou vůlí svůj podstavec, svůj piedestal, svůj balvan z granitu a žuly si tešu, abych pevně stál. O hlavu nižší, přitulena jak v nové knize k listu list milenka bílá, družka, žena, obdivnou láskou prosvětlena jak vroucí modlitbou. Levici kolem jejích boků ochranně, hladně, jemně, pravici vzhůru v slunnou dál, na vzdor všem smutkům, tíhám jí zdvižen – zdvihám, pokorný sluha ženy-země, snů, králů, bohů král. Dni, noci, roky jdou. Psi mokří vichřic vyjí, psi rudí žalů, běd. 48 A siné blesky bohů častěji, častěj bijí do skály, do ostrohu, v balvanu mého kruh a střed. Zažehnut jimi tím víc planu ji, sebe urvat od balvanu, vytvořit, vynést nový svět. 49