MODLITBA.

R. Bojko

MODLITBA.
Den mého života snad za chvíli jak globus zlomený se nachýlí a s nocí, lunou, sluncem, nebesy po srázné ploše sjede za lesy. Jak rád bych, nežli zapadne daleko do prohlubně záhadné, zachytil slabou rukou jeho zář a jas, radostné země, jara úsměv v nás, i krve hlas a panství pudů bezvládné, křik bolesti, smích sladké úlevy, tušení božství všemi za zjevy a Jeho stopy zlaté, ztracené kdes na té zemi zakrvácené. Ty Věkověčný, Neznámý, jenž v blescích kráčíš před námi a přece vždy jsi ukryt v daleku. Jenž němý, němý jsi a od věků promlouváš k užaslému člověku. Dals’ mně, plachému svému dítěti, 41 v zaťaté, slabé hrsti držeti ohnivé jiskry svého nadšení. Ó, dej, bych moh’ je v pláň svou zaseti, než zhasnou, na popel se promění, než ruka zuhelní a zčerná mi. 42