LIDSTVO.

R. Bojko

LIDSTVO.
Neznámým pralesem dějin od věků, s tesákem v ruce k novému člověku potmě jde s úpěním dětí ochořelých. A všechny, kdož první o hvězdy smířené rozžhnou si lampy vysoko zdvižené, v oheň vždy hází, jak žháře chycené zástupy pohořelých. Caesary s trůnů a bohy s oblohy divokou vichřicí sráží si pod nohy, s pochodní nad hlavou tančí po jich těle. A zítra, kde země na rozkoš bohatá prolitou krví je čerstvě nassáta, buduje chrámy ze sloní, ze zlata, po bozích roztesknělé. Po sto let v hýřivém slunce plapolu modlí se k Venuši, Bacchu, Apollu, o slávě, moci sní, krásném okouzlení. A znaveno – zítra přílišnou nádherou, zhnuseno života slávou veškerou 30 zabíjí krásu barbarskou sekerou, lituje poblouznění. Ubohé – – Marně u čistých potoků s rukou si umýváš krev svých proroků, halíš se do krásy, do uměn bílých šatů? Stále tak –? Zmítáno vůlí nejvyšší od dobra ke zlu, od ďábla k Ježíši, s křikem a lkáním, jichž nikdo neslyší, půjdeš zas na Golgatu? 31