RODNÉMU KRAJI.
Domove – vážný, přísný kraji.
Tvé paloučky, toť úzké, dlouhé dlaně,
jež přes údol si podávají stráně.
Z nich voní jitrocel a máta, rmen a kmín
pokornou láskou jako matčin klín.
Toť lemůvky, jež vyšívá si zlatě
má krajina na černém, lesním šatě,
prostředkem vinouc stříbra nit.
Toť smaragdové pásy zdobné,
jež horám spadly k patě
pod plavných srnek krůčky drobné,
oblaků černý stín
i slunce lehký svit.
Tvá pole – tvrdé, drsné postele,
neklidná lůžka kamenitá.
Na nich se ječmeny a žita,
zmodralé zimou, budí nesměle,
pijíce hladně těžké mléko, pot.
Z nich blýskají skal bílé kostry,
když pokrývku jich průhlednou
v rozmaru náhlém nadzvednou
22
severní tulák, vítr ostrý,
násilník jarní, příval vod.
Tvé kopce, stráně, smírné vrcholy,
jež jdou až kdesi z nedohledna
za řadou řada, v modrou dál,
– obrazy luzné na filmové sceně,
– tajemné brázdy, které ze dna
bouřlivých moří kdysi zamyšleně
Bůh velký radlicí svou vyoral,
– strážcové němí s černých lesů chocholy,
nad nimiž do večerů, jiter vlají
ohnivé, třepetavé vlajky oblaků
jak zlatá péra s čapek tuláků.
Tvé bílé vísky utíkají
do lesů, do hor, do dálky,
jak uprchlíci za války.
Tvá městečka u vchodů leží
jak vojska pozorná a hrotem věží
rozvahu, klid, pokoru mužnou střeží
a vážných myslí těžký vzlet a vzruch.
Můj domove, tvá krása mlčenlivá
23
jak láska otce starostlivá,
jak věčně výmluvný a němý Bůh
se do mé duše stále dívá,
jímavých stesků, vážných, přísných tuh.
24