NA ROZHRANÍ.
Kdys východ rudou září planul,
jak velká revoluční století,
jak rodící se z ohňů svět.
Na hoře svého žití stanul,
přehlížel zástup zašlých let.
Šla zamyšleně po obzoru
ta dlouhá řada starců znavených,
vrhala k němu černý stín,
tož léta odříkání, vzdorů,
samoty, vzletů, bitev ztracených.
Šly, zacházely bez ohlasu
se dny a plačícími večery
za země ulekaný břeh –
ty drobné krůčky věčna, času,
tik tak jich hodin, vzlyk a spěch.
A náhle viděl: Koně čtyři
s tajemným vozem, koly černými
vyjeli po obzoru za nimi.
Jak hlavice kol divě víří,
jak pláče země mhami ranními.
52
To smrt má jede, dí a bledne,
když zastavil se za ním krytý vůz.
Kdos vystoup’ – Mlčí duše, mlčí zem –
Vtom slyší smích – Udiven vzhlédne:
Hle, Apollo zde, dvé s ním Mus.
53