VĚŘÍM V BOHA.
Věřím v Boha, otce všemohoucího,
veliký Vesmír všeobsáhlý, nesmrtelný
a nezničitelný.
Stříbrnou kapkou rosy jsem na slunci Jeho se třpytící,
setřáslou jako květ na zem’ vichřicí
Jeho volného dechu.
Nahé semeno hořčičné z krajin zámořských přiváté,
Jeho kamennou vůlí na skalách holých ujaté
ve sporém mechu.
Zrnko písku jen poletující po poušti země
ve žhavém samumu horečné touhy a teskného snění.
Ke všem prosbám mým, modlitbám, strhané struny zakvílení
patří Jeho tvář nehnutá lhostejně, němě – – –
Věřím v syna Jeho, život svůj, jenž se počal v tajemné dílně
pramatky – látky,
která starýma, svráskalýma rukama pilně
upřádá zářivé niti
pro každé žití.
Věřím v život svůj, jenž se narodil v purpuru krve ze ženy matky,
5
která k smrti zděšena, úpějíc temně
vynáší jednou do roka, na své Veliké pátky
z otevřené země
poklad svůj sladký.
Věřím v život svůj, blesku svit jasný
v temnotách záhad tohoto světu;
meteor krásný,
který, podoben žhavému květu,
zlatými jiskrami touhy do oblak srší;
zahřmění krátké
nad hluchou propastí Času,
v kterou jak spálená zrna přezrálých klasů
mrtvoly naše neslyšně prší;
usmání sladké
z němého spánku vzbuzené hmoty
při lásky kvasu.
Věřím v život svůj tvrdý
jak spálené stráně
žulových hor,
jak shrbených štěrkařů mozolné dlaně,
jak vzbouřenců vzdor.
Zachycen tvrdou, do krve zbrocenou rukou
na jeho strmé, nad mořem zániku převislé skále,
do jejichž boků vlny sježené stále
hrozivě tlukou,
k velkému slunci s nadšením
vzrušených světic upírám zor,
trpě s mlčením
pokorné zvěře pod tvrdě lhostejným
Osudem svým:
Pod otců vinami,
podvodně vnuceným dědictvím předluženým,
tajemným zladěním klavíru před jeho otevřením.
6
Pod mládí horečkou, které zlákáno horami,
jejich čistými zřídly,
vzhůru se rozběhlo, aby, sraženo orla skalního křídly,
po stráních rozlilo do bodu varu
zahřátou krev;
které podobno mladému vínu
ve stuchlou sklepení hlínu
vydechlo sílu, po níž nadarmo volává teď;
které slaviti chtělo
sedm dní v týdnu veliké svátky, slyšeti hymnický zpěv,
zatím jen vestřiklo v kvetoucí tělo
Baccha a Venuše jed – – –
Věřím v Ducha svatého, všelidský rozum, slunce své jasné,
které, proťavši temnoty ranní
blyskavě břitkou, oslňující zbraní,
výš a výš stoupá po čistém blankytu
k samému zenitu,
odkudž se pomalu navrací k zemi, až někde na stráni
její soucitné, k smrti úžaslé těžkými stesky
všeho poznání,
v krvi své rozlité shasne.
Velebný maják, z přístavního jenž pohoří
vrhá vstříc lodím potácejícím se po moři
mohutné blesky;
výstražné jiskření elektrického napietí
před bouří podzemních pudů;
kouzelný kámen
sršící do temnot oslepující plamen,
před nímž se schovává havět pitvorných bludů;
zázračný klíček, který vtisk’ do ruky slepému dítěti
bílý stařeček kouzelník, když mu otvíral tajemnou bránu
na tento svět.
7
Stříbrné zámky visící v nesmírné výši
z tajemných říší
na záhad kovovém lanu
jím otevře hned;
odemkne lehce železem pobité skříně,
které v své klenuté, stářím sčernalé síně
ukryla lakomá země – – –
Věřím v svatou církev obecnou, bratrství všech,
milosti boží velebný dech,
který nás ovívá dosud jen v nejsladších snech.
Jediné vzácné dědictví zločinných století
zemřelých bídně na loži hanby a prokletí.
Bližší a bližší záření hvězdy, jež, ze žhavých prvků soucitu
pomalu rodíc se, pojednou vyjde na jasném blankytu,
vyjde a úsměvem do dálek zazáří!
Hle, s vrcholků věží nejvyšších znavení hvězdáři,
bděním ubledlí,
z rána ji dalekohledy zahlédli,
blysknout se v mlhovinách;
s bolestně sjitřenou duší
ji blížit se tuší
proroci bloudící po pustinách! – – –
Věřím v Svatých obcování:
Když se noc, pozorná chůva dne, vlídně sklání
nad jeho kolébkou tichou, když zšeřené háje
v sny mu šeptají ukolébavé báje,
když hvězdy se dětská jak očka před stromkem vánočním vznítí
a svítí a svítí,
když luna, přadlena tichá, v měkkých svých rukách
tiše tká průsvitné, zářivé niti
na horách steskem zamlklých, na zaslzených lukách:
8
Tu Svatí všech rodů a věků – dělníci tiší, již tesají
mlčky do skály žulové jména národů svých
mučedníci touhy a práce, již, teprve bleskem sražení, klesají
na prahu dílen svých otevřených,
andělé boží, již v ohnivě planoucí zbroji
u bílých náhrobků rodů svých na stráži stojí,
aby je chránili před věčně hladovou obludou, časem –
ti všichni, vítězi nad smrtí, oblití světelným jasem,
tiše a radostně, bílé jak panny svatebních průvodů,
vejdou do mého domu, by spolu
se mnou zasedli k prostému stolu – –
Ó, královská hostina v chudičkých zdích!
Sladký vzlyk zadržovaného, vnitřního jásotu,
tiché přípitky celému životu
za nočních tich!
Radostné přilnutí mateřsky ochotných číší
k rudě hořícím rtům!
Kolébání se stříbrných loděk plujících do pohádkových říší
k nejčistším, nejbělejším snům!
Tiché záření bílého smíchu
krásné jak jiskření hvězd! – –
Ó věřím pak, věřím, že není tu smrti, není tu hříchů,
leč nadarmo, bez plodů šťavnatých kvést;
že neshasne plamen,
který jsme zažehli v chytlavém srdci svých dětí;
že ohnivé sloupy myšlenkového požáru
bez zmaru
do dálek letí,
aby po tisíciletí,
očištěné, se vrátily z cest.
Ó věřím pak, věřím, že život náš věčným na zemi jest – – –
9