MODLITBY VÍRY A LÁSKY
DRUHÉ, OPRAVENÉ A ROZMNOŽENÉ VYDÁNÍ
1922
NÁKLADEM GUSTAVA DUBSKÉHO V PRAZE
[3]
TISKL EDV. LESCHINGER V PRAZE.
[4]
VĚŘÍM V BOHA.
Věřím v Boha, otce všemohoucího,
veliký Vesmír všeobsáhlý, nesmrtelný
a nezničitelný.
Stříbrnou kapkou rosy jsem na slunci Jeho se třpytící,
setřáslou jako květ na zem’ vichřicí
Jeho volného dechu.
Nahé semeno hořčičné z krajin zámořských přiváté,
Jeho kamennou vůlí na skalách holých ujaté
ve sporém mechu.
Zrnko písku jen poletující po poušti země
ve žhavém samumu horečné touhy a teskného snění.
Ke všem prosbám mým, modlitbám, strhané struny zakvílení
patří Jeho tvář nehnutá lhostejně, němě – – –
Věřím v syna Jeho, život svůj, jenž se počal v tajemné dílně
pramatky – látky,
která starýma, svráskalýma rukama pilně
upřádá zářivé niti
pro každé žití.
Věřím v život svůj, jenž se narodil v purpuru krve ze ženy matky,
5
která k smrti zděšena, úpějíc temně
vynáší jednou do roka, na své Veliké pátky
z otevřené země
poklad svůj sladký.
Věřím v život svůj, blesku svit jasný
v temnotách záhad tohoto světu;
meteor krásný,
který, podoben žhavému květu,
zlatými jiskrami touhy do oblak srší;
zahřmění krátké
nad hluchou propastí Času,
v kterou jak spálená zrna přezrálých klasů
mrtvoly naše neslyšně prší;
usmání sladké
z němého spánku vzbuzené hmoty
při lásky kvasu.
Věřím v život svůj tvrdý
jak spálené stráně
žulových hor,
jak shrbených štěrkařů mozolné dlaně,
jak vzbouřenců vzdor.
Zachycen tvrdou, do krve zbrocenou rukou
na jeho strmé, nad mořem zániku převislé skále,
do jejichž boků vlny sježené stále
hrozivě tlukou,
k velkému slunci s nadšením
vzrušených světic upírám zor,
trpě s mlčením
pokorné zvěře pod tvrdě lhostejným
Osudem svým:
Pod otců vinami,
podvodně vnuceným dědictvím předluženým,
tajemným zladěním klavíru před jeho otevřením.
6
Pod mládí horečkou, které zlákáno horami,
jejich čistými zřídly,
vzhůru se rozběhlo, aby, sraženo orla skalního křídly,
po stráních rozlilo do bodu varu
zahřátou krev;
které podobno mladému vínu
ve stuchlou sklepení hlínu
vydechlo sílu, po níž nadarmo volává teď;
které slaviti chtělo
sedm dní v týdnu veliké svátky, slyšeti hymnický zpěv,
zatím jen vestřiklo v kvetoucí tělo
Baccha a Venuše jed – – –
Věřím v Ducha svatého, všelidský rozum, slunce své jasné,
které, proťavši temnoty ranní
blyskavě břitkou, oslňující zbraní,
výš a výš stoupá po čistém blankytu
k samému zenitu,
odkudž se pomalu navrací k zemi, až někde na stráni
její soucitné, k smrti úžaslé těžkými stesky
všeho poznání,
v krvi své rozlité shasne.
Velebný maják, z přístavního jenž pohoří
vrhá vstříc lodím potácejícím se po moři
mohutné blesky;
výstražné jiskření elektrického napietí
před bouří podzemních pudů;
kouzelný kámen
sršící do temnot oslepující plamen,
před nímž se schovává havět pitvorných bludů;
zázračný klíček, který vtisk’ do ruky slepému dítěti
bílý stařeček kouzelník, když mu otvíral tajemnou bránu
na tento svět.
7
Stříbrné zámky visící v nesmírné výši
z tajemných říší
na záhad kovovém lanu
jím otevře hned;
odemkne lehce železem pobité skříně,
které v své klenuté, stářím sčernalé síně
ukryla lakomá země – – –
Věřím v svatou církev obecnou, bratrství všech,
milosti boží velebný dech,
který nás ovívá dosud jen v nejsladších snech.
Jediné vzácné dědictví zločinných století
zemřelých bídně na loži hanby a prokletí.
Bližší a bližší záření hvězdy, jež, ze žhavých prvků soucitu
pomalu rodíc se, pojednou vyjde na jasném blankytu,
vyjde a úsměvem do dálek zazáří!
Hle, s vrcholků věží nejvyšších znavení hvězdáři,
bděním ubledlí,
z rána ji dalekohledy zahlédli,
blysknout se v mlhovinách;
s bolestně sjitřenou duší
ji blížit se tuší
proroci bloudící po pustinách! – – –
Věřím v Svatých obcování:
Když se noc, pozorná chůva dne, vlídně sklání
nad jeho kolébkou tichou, když zšeřené háje
v sny mu šeptají ukolébavé báje,
když hvězdy se dětská jak očka před stromkem vánočním vznítí
a svítí a svítí,
když luna, přadlena tichá, v měkkých svých rukách
tiše tká průsvitné, zářivé niti
na horách steskem zamlklých, na zaslzených lukách:
8
Tu Svatí všech rodů a věků – dělníci tiší, již tesají
mlčky do skály žulové jména národů svých
mučedníci touhy a práce, již, teprve bleskem sražení, klesají
na prahu dílen svých otevřených,
andělé boží, již v ohnivě planoucí zbroji
u bílých náhrobků rodů svých na stráži stojí,
aby je chránili před věčně hladovou obludou, časem –
ti všichni, vítězi nad smrtí, oblití světelným jasem,
tiše a radostně, bílé jak panny svatebních průvodů,
vejdou do mého domu, by spolu
se mnou zasedli k prostému stolu – –
Ó, královská hostina v chudičkých zdích!
Sladký vzlyk zadržovaného, vnitřního jásotu,
tiché přípitky celému životu
za nočních tich!
Radostné přilnutí mateřsky ochotných číší
k rudě hořícím rtům!
Kolébání se stříbrných loděk plujících do pohádkových říší
k nejčistším, nejbělejším snům!
Tiché záření bílého smíchu
krásné jak jiskření hvězd! – –
Ó věřím pak, věřím, že není tu smrti, není tu hříchů,
leč nadarmo, bez plodů šťavnatých kvést;
že neshasne plamen,
který jsme zažehli v chytlavém srdci svých dětí;
že ohnivé sloupy myšlenkového požáru
bez zmaru
do dálek letí,
aby po tisíciletí,
očištěné, se vrátily z cest.
Ó věřím pak, věřím, že život náš věčným na zemi jest – – –
9
OTČE NÁŠ.
Otče náš, jenž jsi nikde a všady,
blízký na dosah ruky vztažené k Tobě v extasi modlitby ranní
a přece vždy za mořem blankytů, za světy vesmíru stajen,
v neznámo mlčící zbájen,
odešlý na věky do nekonečna!
Bezmocný Duchu, jenž hvězdami o věčné síle své vykládáš nám!
Mlčící strážce vesmíru, jenž jsi vesmírem sám!
Záhado věčná,
nejvýmluvnější svým hrozivým tichem!
Vladaři nepochopený, jenž opustil’s říši znechucen zmatky
věčně se bouřících měst!
Cizinče sladký,
tušený pouze dle stop svých zlatých,
které jsi zanechal u svých tajemných cest,
neboť jen skrytě, neviděn, za nocí svatých
přicházíš, záhadný, na tento svět!
Kouzelný zahradníku, který jsi v zahradách kosmu
pro němý úžas své věčně mlčící zvěře,
pro bílý obdiv láskou Tvou zardělých květů,
pro pyšnou odvahu orlova letu,
i pro věčně bolestnou touhu nás všech,
10
nejomamnější, nejprudší květ
umístil v nikdy nedosažitelný střed!
Jenž jsi svou nejmenší zahrádku, tuto kvetoucí zem,
položil před své kovové, dosud zavřené dvéře,
abys přec jednou s úsměvem sestoupil sem!
Ó jak často jsme se srdcervoucím výkřikem děsu,
šílenou úzkostí.úzkostí, v zmateném spěchu
pobíhali zde ve žhavém dechu
Tvého slunce jak zástupy zvěře
v hořícím lesu
uzavřené!
Ó jak často jsme, nechápajíce vůle Tvé svaté,
sedali v němém, hořce tesklivém snění
na tomto ostrovu vzdechů,
abychom uzřeli aspoň stoupati k nebi,
ze sladké pravlasti naší modravý dým.
Ó jak dlouho jsme, princi Tví zakletí, věčným tajemstvím ulekaní,
bezradně bloudili tady,
Tvými stkvoucími hrady.hrady,
zázračný kouzelníku, který se’s nikdy nám neukázal,
ačkoliv Tebou byli jsme každý den oblékáni,
živeni sladce vonnými chleby,
které jsi kázal
uložit pro nás na mísy zlaté
andělům svým!
Nyní však, čtouce vůlí Tvou jasnou,
napsanou zřejmě při zrození těchto všech světů
v lidí i zvířat horečně planoucím zraku,
11
– v čistých to studánkách chladných
ukrytých před sluncem v houští obočí a skloněných řas;
ve třpytných hladinách zrádných
se dnem sopečným, jež se rozpukne často a sloupy syčící vody
i žíhavé ohně vychrlí v ráz;
v tmavé jeskyni se dvěma vchody,
za nimiž v temnotách hloubek demanty hoří
vábíce nás –
vepsanou v hudebním, láskou zladěném hrdélku ptáků,
na bílém lupínku rozpuklých květů,
i v nehybné, ze sna se teprve probouzející buňce:
tiše a důvěrně jako oddané robě,
stulené do klína matky,
se vineme k Tobě,
Otče náš sladký,
mile zlekáni Tvojí pohádkou hroznou však krásnou!
Nyní již půjdem’ vždy před Tvou velebnou tváří,
všemocný pontifiku,
v záři
Tvé vysoko zdvižené hostie žhavé,
velkého slunce,
bíle jak odděné družičky smavé
na bílou sobotu,
pějíce tiché hosanna celému životu
i chvalozpěv díků
velkému Pánu.
A budeme vždycky jako Tvé vzácné, podivné slívy;slívy:
Ve vršku zalitém mírným slunečním světlem,
skvětlém
lásky a touhy rudými květy,
zpívati bude zlatý pták tichého štěstí,
12
dole však zlatě již uzrálé plody
ponesou k zemi schýlené sněti,
na něž se svěsí naše maličké děti
oděné jenom v košilky krátké,
a rážet si budou hebkou, buclatou pěstí
ovoce sladké.
A budem’ vždy jako chleba vonného skývy.skývy,
z kterých ruka Tvá bílá lámati bude
výživné drobty pro bližní chudé.
Když pak se přiblíží konec Tvých žní, laskavý hospodáři,
my, Tví umdlení ženci,
sejdem’ se tiše
se svými bratry a sestrami všemi
na této Tvojí nejmenší líše,
rodící zemi,
abychom v tesklivé záři
zapadajícího slunce snopy své do stohu postavili,
a myrtovými zdobeni věnci
tiché Tvé dožinky oslavili – – –
13
O ČLOVĚKU, ZEMI A BOHU.
Když utichlé slunce k strnulým hlavám skal,
k vrcholkům stromů, k věžím kathedral
posledním vroucím polibkem lne;
když z něho jak z uklidněného krateru.krateru,
jenž rozpukl v čistém etheru,
proudy bolestné tekou;
když obilí, kvetouc, na klasy věsí na tisíc
jemných ze zlata tepaných náušnic;
když květ skosený na vlastním hrobě voní, jak schne;
když z celého tichého okolí,
jež přepásalo se v dálce stříbrnou řekou,
velebné klekání
do dětství, do mládí vyzvání,
až duše se sladkou vzpomínkou rozbolí;
když hvězdy se v radostném usmání
ze klína noci jak zvědavé děti naklání:
tu tichý a čistý jak po bouři květ,
oddaně.oddaně, němě
do tvého klínu
se vinu,
ó země;
tu šťastný a svroucnělý,
mladá jak matka u svého dítěte,
14
k tobě se přissávám dlouhými, čistými pocely,
a zatím co hrdlo se tichými slzami zalívá,
má duše, jak prorok, osvobozený z lvího doupěte,
o krásném člověku, jeho životu.životu, o zemi, Bohu se rozpívá:
I.
Krásný je člověk, země nejmladší, nejsladší dítě,
jejž ke slunci, zlatému dědovi, ke hvězdám všem
na bílých loktech svých zdvíhá hrdá, radostná zem,
aby mu žehnaly, aby ho tišily radostným snem.
Sladká lilie zářící bělostí,
radostně rozkvětlá
na nivách země;
nejčistší.nejčistší, nejkřehčí vása, již ona uhnětla
jemně
na svém hedbávném klínu,
ve stromů stínu
tvůrčími, něžnými prsty
z bezduché prsti –
Jak vlnivě měkkou oblostí
hloubených boků
lahodí oku!
Kterak je její slonová běl
lehce zbarvená nachem,
jakoby byla pokryta nazlátlým prachem,
dělána z medových plástů radostných včel!
Krásný a velký je život, mohutný strom,
který má kořeny hluboko v zemi, samém až na dně,
zatím co jeho koruna hustá
výš a výš do oblak vzrůstá,
do dálky, do šíra
větve své prostírá
15
ladně,
na slunci plá – –
A roste a roste – – A jak ho vášeň zahřívá,
jak bolest se nožem do kůry, do dřeně zadírá,
jak slza ho zalívá
a lahodný vítr s ním hrá,
tak květy, jak barevné vějíře, do slunce prostírá,
rozkošně voní
a šťavnatým ovocem zrá – –
A stále výš a výš, by do zemských údolů
až z nejvyšších, nejtišších.nejtišších, nejosamělejších vrcholů
jeho stín mohutný pad –!
A ještě výš a výš,
až v nádherně zářící, slunnou říš,
až v nehnutý vesmírný chlad – –!
Když pak mu všechno ovoce poznáním zvadne
a schřadne,
když v zemi již kořen za kořenem uhnívá,
a na slunci větev za větví umírá,
když těžký peň němě k zemi se kloní,
tu srazí jej Boha soucitná ruka jak blyskavý hrom.
Krásný je život,
neboť v něm slunce zajde a zase vždy vychází,
s mlčící nocí střídá se jásavý den;
neboť proto vždy bolest světelnou radost provází,
aby zář její zvýšila jen.
Krásný je život,
závratně sladká pohádka, úzkostně lákavý sen;
nejdražší, nejkřehčí dar,
jejž zemi vtisk’ do rukou laskavý Bůh,
když od ní do svého tichého království šel;
16
duetto snivé, jež od věků zpívá hmota a duch;
úchvatně velebná, vezdy vzrušená tragoedie,
již před tváří Tvůrce.Tvůrce, věčného autora velikých děl,
hrdina – člověk celým srdcem svým žije,
celou duší svou hrá;
v níž vstupuje zatížen řetězy
zděděných hříchů,
na žhavých retech lilie smíchu,
v hořícím zraku odvahy blesk,
však v hlubinách srdce předtuch neblahých stesk;
v níž od sceny ke sceně výš a výš stoupá,
nad štěstím, nad svým osudem vítězí
a k velkému pádu pomalu zrá – – –
Ó velkým a mocným je život, neb tajemně ovládá
těžkým a nezlomným jhem
velkou svou bohyni, služebnou zem;
neboť své bohy, právě jak pozemské králekrále,
s trůnu svrhuje stále,
aby si nové nastolil zas!
Ó věčný je život, jak jasně zářící slunce,
neboť proto jen
na smrt již unaven
k němému spánku se ukládá,
by po době, voláním lásky probuzen,
z podzemí jako duch světlý vystoupil zas! – – –
II.
Krásná je země, zahrada Boha nádherně skvětlá,
do které Jeho syn.syn, slunce, rozdávač zlatého světla,
každý den chodívá na procházku;
milenka cudná,
která vždy za noci, kryta tmou, vonné své tělo do vody hrouží;
ovečka sladká,
17
jež kolem světlého pastýře svého radostně krouží,
netušíc ani, jak zákonem tíže drží ji zkrátka
na provázku;
nejmenší vesmíru dítě,
jež se zvědavostí panenskou, skrytě
u nočních cest
naslouchá vážnému hovoru
sester svých starších a zkušených tet,
hovorných hvězd,
a přijímá pozdravem od nich jiskřící květ
hořících meteorů.
Dobrá a štědrá je země jak radostná matka,
jež nahatým dětem svým, kolem ní shluklým
s úsměvem podává léčebný med,
ač dobře ví, hlasem že žalostně puklým
nemoc si jenom smyslily hned.
Sladká je země jak zardělé dívky višňový ret,
nejsladší, nejkřehčí číš,
ze které do hlavy vstoupá
omamná vůně nejopojnějších vín.
– Šťasten, kdo nad číší ve zbožném obdivu stál,
kdo lehce ji držel a nerozbil o tvrdou zem.
Šťasten, kdo chtivě ji nepřevrh’ nahoru dnem,
ale jen stebélkem slámy víno z ní ssál. –
Sladká je země, jak nádherných žen,
milostných těla královen,
rozkvětlý klín,
její to nejtajemnější, nejlákavější prohlubeň,
do které s úsměvem hodila
nejsladší tajemství nočních svých tich;
milostné lůžko, na němž spí ve věčném objetí
láska i prokletí,
úsměvná rozkoš i lkající hřích.
18
Ó veliká, všemocná země.země,
jež při sladkém, ladném svém tanci,
trvajícím již tisíce tisíců let,
v pečlivém objetí držíš děti své jemně
a neztrácíš v závratné hlubiny
život jediný,
jediný květ!
Ó velebná, nad smrtí, životem vladařko,
laskavá hrobařko,
která ve hrobě, tiché své dílně,
při jasném kahanci,
kterým ti svítí věčný tvůj žár,
pracuješ pilně, až rozpadlé látce dáš zase života tvar! – –
III.
Velký a mocný jsi Bože, neboť jsi hlavy kývnutím hravě
ke svojí slávě
zbudoval všechny zářící světy,
nádherná loďstva, jež, plujíce po věčném moři,
z tichých vln stříbrné přídě své noří,
zatím co v nitru jich zlata poklady hoří;
neboť je, Bože dobrý a velký,
s večera vysíláš na luh svůj jako stříbrné včelky,
z nejčistších květů touhy med nejsladší ssát!
– Kterak z nich vzdálená hudba splývá až sem!
Kterak se chvějí bílá jich křídla tajemnou vibrací!
A kterak se tiše jak poslušné ovečky k ránu navrací
na Tvůj klín spát!
Nejvýš moudrý a spravedlivý jsi Bože, životů králi,
neboť jsi jednou pro vždycky vepsal zákony stejné a věčné
do duše lidem
19
a zvířatům, květům i kamenům všem;
neboť jsi každému tvoru do jeho vztažené dlaně
s úsměvem vtiskl smrtící zbraně,
aby tu silně žil, bráně se před smrtí, zlem.
Proto netrestáš, nechválíš ani,
ale jen z nesmírné dáli,
s nehnutým klidem
přehlížíš vojsk svých nesčetných řad.
Před tebou táhnou z nachové brány východu
k oněmlým západům smrti ve věčném průvodu,
ale Ty neslyšíš jejich jásotu, tklivého lkání,
neslyšíš zjitřených kleteb, modlitby vděčné
a neměníš nikdy věčný svůj řád.
Nejvýš dobrý a sladký jsi, Bože, neboť se’s laskavě zeptal
na účel života stvoření všech,
neboť’s v ně vtělil svůj nejčistší dech,
aby z nich slunci vstříc, zemi, noci a jitru
slávu Tvou tajemně šeptal,
jak dívka milence jméno v nejsladších snech.
Však nejsladší jsi, když v našem utichlém nitru
záříš, jak slunce Tvé za klidných večerů
ve spícím jezeru;
když ze srdce našeho, jež zahřívá teplá Tvá ruka,
jak z ovoce mystického, jež nadbytkem vonných šťáv puká,
účinně soucitné lásky řine se krev
na každý země Tvé zjev;
když duše, bílý pták,
jejž zakřikla na chvíli tesknota
tohoto života,
vzlétá zas do oblak
ze dlaní
Tvých,
našedší opět svůj šťastný zpěv
20
skřivanní,
hrdličky smích.
Ó veliký Bože, laskavý hostiteli,
který po život celý
ukojuješ náš veliký.veliký, bolestný hlad;
který nás po této hostině krátké,
za to tak sladké,
za to tak nádherně stkvělé,
necháváš v síních svých tich
až k novému vzkříšení rozpadlých sil
beze snů odpočívat!
Ó tajemný pastýři slunce a země,
všech zářících světů, svých poslušných stád,
jenž se stejným úsměvem, němě,
přehlížíš tance jich smělé
i zoufalý do hloubek pád!
Záhadný rozsévači, jenž zemí svých tisíce mil
zaséváš životy a zas je jako plameny svíc
uhasínáš!
Neviditelný dvojníku náš,
jenž jsi při každém kroku
po našem boku.boku,
při tom však ukryt v průhledném vzduchu
a vždycky jen sám!
Příteli dobrý, jenž hromem svých oblaků
hovoříš k nám!
Bezduchá hmoto a vítězný, všechno oživující Duchu!
Tajemství sladké a děsivý přízraku!
Vesmírné Všecko a odvěké Nic! – – –
21
MEZI NEBEM A ZEMÍ.
(Torso.)
Od oné chvíle, kdy člověk, země své otrok a bůh,
stále se drolící hlína a věčně žijící duch,
lebku svou na zad sraženou do slunce poprvé zvedl,
sladkým se tušením veliké moci své žíznivě spíjel;
od oné chvíle, kdy za tiché hudby večerů
tohoto kosmu veškeru
rozkvetlou, hořící nádheru
nad svojí hlavou jako v snu horečném shledl,
bolestnou touhou.touhou, jak oheň šlehaný vichrem, se po zemi svíjel
a ulekán nechápanými zázraky všemi
– ubohá obět raněna tajemstvím žití – smrtelně bledl.
Od oné chvíle otcové naši, jak nesmírné množství
tažného ptactva letem dalekým unavené,
sem tam se potáceli v úzkostném křiku
mezi nebem a zemí;
od oné chvíle na věčném řetězu snění
pod klenbou oblohy rozžhavené
zavěšení,
jak bělostné lampy shasínající při rozednění,
hledali stále duše své světelný obraz, veliké Božství –
22
I šli otcové naši jak jitřní stín plaše a usedli
na břehu Gangu, u černé, hnijící tůně,
němí jak budoucí věky, jako smrt sama ubledlí,
podobni mlčící, mlhami rdousené luně,
– květu, jenž na klenbu země bezmocně spadl,
když ve výškách žárem vesmírným zvadl, –
podobni schnoucím břízám, jež byly z půdy vyrvány,
podobni šedému, oprýskanému hraničníku,
jenž ustrnul u věčných člověka cest.
A kolem nich země, zalita proudy zlatého světla,
ssála a voněla celá, rozkoší kvetla.
Každý květ – nejsladší mateřské lůno – na klínu vánku se houpaje,
vůni a perly s průsvitných šatů svých střásal
a láskou cudně se rděl.
Šťastný pták hymnami na život slunci vstříc jásal,
večer pak v ohni se západů koupaje,
o sladkém tajemství rozkoše pěl.
A když noc, – tajemná matka
úsměvných snů a skrčených stínů,
utěšitelka sladká
kolébající na ňadrech zoufalou vinu
a plačící hřích,
vážná královna velebných tich –
pomalu vešla, ve vlasech růže měsíce, na šatech lilie hvězd,
do síní klenutých paláců svých:
měnil se pralesů sjitřený repot
ve zbožný, sladkým údivem tichnoucí šepot,
a z vod,
jež pod bílým polibkem měsíce plynuly,
jakoby toužící panny rukama kynuly,
zpívaly unyle sladký chorovod.
23
Když pak z nesmírných
výšek vesmírných
mluvila veškerá bolest Boha, vzbouzejícího ze hmoty
nové a nové životy
a odsouzeného přes to do věčné samoty;
když velebná záhadnost vesmíru tiše zářila z temnoty,
a když z ní vanul tesklivý, dlouhý vzdech
letících světů všech;
když ta veškerá bolest změněna na hudbu žalostně zněla
z tajemných sfer
v mlčící pozemský šer:
tu v každém bolestně utichlém údolu,
na stéblech travin všech soucitná slza se chvěla,
tu kamenná, velebná těla
nehybných vrcholů,
na kříži touhy přibitá, do výšek čněla,
a veškerý vesmír se tichým, nyjícím vzlykotem chvěl,
jakoby v sladký klín Tvůrce se navrátit chtěl...
Jedině oni, nevlastní děti země, matkou svou pohozeni,
věčným tajemstvím Boha věčného uhrozeni
a oněmělí
nehybně leželi na klíně Nirvány,
jakoby zkamenělí,
a zlomeně děli:
Věčný je Bůh, však člověka život je nahnilé ovoce,
jež na stromu země, vyrostlém nad času bezednou strží,
při lehkém pohybu vnitřního červa marně se drží.
Věčný je Bůh, však člověk bludičkou pouhou,
jež nad bahny života do noci
mlčících záhad svitne a shasne.
24
Bezcitná země, jak svévolně hýřivá královna šaty své krásné,
životy naše lhostejně odkládá stranou.
Jak rozžaté svíce při náhlém otevření
zamčených dveří zděšeně vzplanou
a naposled vzdychnuvše shasínají.
Štvány jak jestřábem holub mučivou po štěstí touhou,
dříve než vejdou do jeho hradu pobitou branou,
na schodech kamenných únavou sklesnou a na věky usínají.
Není oddechu ve stínu stromů a jednoho úsměvu není,
by nebyl krví a slzami zaplacen drahodraho.
Výkřikem v prázdnu je touha, snem mučivým blaho,
neb na všem, co žije, spočívá smrti a kletby odvěká tíha,
neb bolest, ponurá královna hrůzy a děsu,
jak tigr – žíhaný loupežník našich mlčících lesů –
skrčeně u všech cest na chodce každého číhá
a vpadne.
Neskryjem hlavy své před ní,
neb vystoupne na vrchy nejvyšších hor,
aby tu rdousila mužů odvážný vzdor
i radostný o slávě sen;
neb ležerně spočívá ve žhavém objetí žen
a radostně plíží se ke krvavému rodiček loži
i k postelím mroucích, na jejichž zborcená prsa ruku svou vloží,
by zaslechla jejich chraptivý sten.
Velký Bůh pouze,
všemocný, věkem osleplý král,
nehnutě, němě
25
jako sloup žulový, jako mlhami přikryté vrcholy skal,
nade vším trůní, stesku a touze,
žalu a radosti nedostupen.
Však člověk, bídný plaz země,
orel, jenž kamenem Boha zasažen
sřítil se dolů, přeražen
v půli,
věčný rab, který však nad Pánem zvítězit může vzdornou svou vůlí,
jen
ubitím smyslů dovede život svůj nést.
Ó, nesmírně těžký.těžký, veliký Bože životní Nicoty!
Ó strašlivý Bože, jejž stvořila zoufalá tesknota
pokorně trpícího člověka,
jenž pochopil, bolest že působí veškeré chtění;
jejž zrodila zoufalost odvěká
z marnosti všeho poznání, z marnosti hořkého snění...!
Ó vznešený, tajemný Bože sladkého klidu,
konečného zakotvení se u tichých, po moři míru plovoucích ostrovů,
lehkého sejmutí s nohou pozemských okovů!
Ó divoké rozmetání všech planoucích hranic,
ze kterých člověk vždy vzlétl a ke slunci spěl!
Zbabělý útěk před těžkou.těžkou, nesnesnou mukou
do božích, kamenných rukou!
Bláhové, pozvolné zmírání pro těžkou víru!
Zoufalé zachycení se za Nic
ve vesmíru!
Krvavé vítězství nade vší bolestí,
dobyté na Bohu železnou vůlí za štěstí
zlomených shroucených těl...!
26
MODLITBA DÍKŮ.
Veliký, vznešený Bože, jenž od věků
s tichým úsměvem a tklivou něžností
přihlížíš k celému
nádherně skvělému
světu,
jak laskavý pastýř k svým milým
ovečkám bílým,
jak nadšený zahradník k vzácnému puklému květu;
jenž stejně rozdáváš světlo a stín
tenounké bříze na příkrém srázu,
jedovatému plazu
i šťastnému, rozradostněnému člověku,
jenž potichu vešel do Tvých nádherných síň!
Já, vyrovnán pro vždy s Tvým hrozivě mlčícím tajemnem,
súčtovav konečně s dobrem i zlem,
přijímám vzácné tvé dary i bolestné tresty,
jak nadšený výletník únavu cesty,
jak střídání noci a dne Tvá poslušná zem.
Já, vyslechnuv klidně, jak sečtělý oktaván
nesmyslů plnou katechetovu důtku,
27
poslední výčitky domnělých hříchů;
svého svědomí všemocný pán;
já, doplakav poslední slzy bláhových smutků,
lehký jak pták,
modlím se v tichu,
upřev do dálek sluncem zalitých planoucí zrak,
modlitbu tiché vděčnosti
tak:
Díky za tento život, za vzácné, laskavé pozvání
ve světlý, tajemně zářící hrad
k nadšené prohlídce všech Tvých nádherných děl.
Díky za jeho obloukový let,
jímž závratně spěje vždy k jednomu, pevnému cíli
jako Tvou rukou mrštěný šíp.
Díky za tuto kratičkou chvíli,
kdy jsme o Tobě toužebně snili
a s horečnou pílí
měnili pole Tvá pustá v rozkošný sad,
aby náš budoucí rod
mohl si snadněji utrhnout uzrálý plod,
plněji uhasit žízeň poznání
a klidněji spočinout ve stínu líp.
Díky za naši ženu, přítulnou, úsměvnou družku,
s níž semknuti úzce po poušti země putujem’
k vzdáleným oasám radostí,
k léčivým pramenům občerstvujících vod;
s níž spojeni jedním záchranným lanem
vstoupáme od hory k hoře
po nejvyšší až, po strmý bod,
kde hrůzou bezmocni, dětsky bezradní stanem’,
neb nikde a nikde památky
po cestě nazpátky
28
a černá, bezedná propast se šklebí ze spod;
s níž, zmámení výdechy země, do hloubek vstupujem’,
bychom v ní na žhavém lůžku
objali celý, věčně se tvořící svět.
Ó ženy naše! Jak věrné, oddané společnice
jedné ze sklenice
pijete s námi radost i hoře,
povzbuzující víno i otravný jed –
Jak záhadné, rozkošné milovnice
plujete za tichých, zářících večerů
po melancholickém jezeru
teskného snění
a pokaždé s námi, svými
zajatci mdlými,
do zlatých zámků lásky a krásy připlujete –
Jak tajemné sudičky naše červené niti
bílýma jako zář kmitajícíma se rukama tkáte
pro naše žití
a při tom jak osud náš přísný, do pevných sítí
našich bezuzdných hříchů nás zapředete
a zadrhnete –
Ó naše veliké panovnice,
pro které v boji o chleba pokorně umíráme!
Ó pokorné otrokyně,
jež přísně do dětských světnic a kuchyň zavíráme!
Vznešené královny těla
a jeho umdlené, spoutané zajatkyně,
pro které není a není
osvobození!
Úsměvné bohyně dětí a jich mlčící mučednice,
jimž za nocí
do těžkých nemocí
29
utišující písně
umíte retem bezkrevným pět!
Díky za malé děti!
Vložil’s je do našich vztažených rukou
jak drahocenné vásy, jak vzácné, křehounké květy,
by pod Tvými světly
ssály
a plály,
rostly a květly
a voněly do našich úmorných, únavných cest.
Kterak z hebounkých, růžových tváří
očka jich radostně hoří
a září,
jak na slunci čistá studánka,
jak na horách světla Tvých stříbrných hvězd!
Jich
zvonivý, perlící smích
jako hrst
zlatých dukátů
hozených v chudou komnatu
radostně zvoní
do našich tesklivých tich.
Jich tělíčka měkká jak rouno bílého beránka,
nazlátlá, ožehlá sluncem jak buclatá zrnka zlatého klasu,
jak čistý, kanoucí med
nevinnou rozkoší voní
jak na jaře skypřená prsť.
Kterak se přissává k tomu měkkému masu
náš zvroucnělý ret!
Jak se ho měkce dotýká, něžně do něho boří
náš vztažený prst!
30
Jak růžová poupata v trní
našeho života rostou
a radostně rozkvétají.
Jak drobouncí ptáčci v naši světničku prostou
z neznámých krajin dalekých přilétají,
vesele šveholí
a štěbetají;
když se pak nazobali už do syta ze dlaní našich zlatého zrní,
do dálek odlétají.
Jak tlusťounká, bezmocná káčata
zbarvena do zlata
těžce se batolí
pod nohou nám.
Za malé pěsti,
drobné jak rozkvetlých poupátek plátky,
se nechají námi jak dobrými anděli vésti
do světla, do hor a k hrám;
však při tom jak laskaví, velicí králi
hnutí všech myšlenek našich a činů
všemocně ovládají.
Zlovolní skřítkové malí,
jimž jsme se za krátký
okamžik sladký
v milostném klínu
navždycky zaprodali,
a kteří nás za to za nocí, v nejsladších snech
neklidnou, bodavou starostí přepadají –
Bůžkové naši, již horoucí splynutí těl,
lásky jásavý vzdech
svým smíchem a pláčem posvětili.
Žebráčci němí, kteří nám na účel
našeho života záhadně odvětili,odvětili.
31
Zrcadlo věrné, jež s podrobnou přesností vrací
naši podobu celou
a vytkne nám vady jak přísně upřímný druh.
Nahatí ženci, již za námi se smíchem jdou
a obilí naše radostně žnou.
Vzbouřenci diví, již s hlasitým posměchem jednou
sekyry zvednou,
bohy a bohyně naše do prachu skácí
a nastolí nové na prázdný trůn.
Tajemní hudci, kterým se podaří píseň nádherně skvělou
vyloudit z našich strhaných strun.
Budoucí lidé, které blíž přivine úsměvný Bůh – –
32
MODLITBA ÚZKOSTI.
Veliký, vznešený Bože, jenž dal jsi tajemnou životní sílu
sladce vonnému květu i němému zvířeti
i bratrům a sestrám mým trpícím všem;
jenž jsi nám ukázal bezpečnou cestu k jednomu pevnému cílu,
jak laskavý kouzelník v lesích bloudícímu, ulekanému dítěti,
a odevzdal’s do rukou našich jak za hračku tuto tančící zem;
záhadný, všemocný Vesmíre, který z tajemně laskavé temnoty
záříš bílými žhavými skvosty
a rozpínáš ve dne nad naší hlavou duhové mosty
jako svůj nádherný, barevný pás:
ó smiluj se, rozpomeň, vyslechni nás.
Jsme bezmocně slabí a bezradní jako květina luční
před žárem slunečním, před prachem cest,
jak naši ubozí, zlekaní, zakřiklí učni
před hladem, jízlivým posměchem cizích, nenávidějících měst,
Všakvšak v největších mukách o sladké vesničce bezpečně víme. – –
Jsme bídní a malí
33
jak pod tíhou osudu shrbení králi,
jež mlčící, bledé
dav posledních věrných ze země vzbouřené vede,
však o slavném návratu v čele vojsk jásavých sníme.
Mučedníky jsme práce a touhy a slávy,
však když nejprudčej’ kamenují nás sjitřené davy,
nad svými hlavami nebesa otevřená v extasi zříme.
Ó Bože, veliký Bože, jsme jak mláďata lví
v všemocné krotitelově ruce.
Jsme oddaně nadšení vojáci Tví.
Na věčný pokyn Tvůj, našeho velkého, obdivovaného vůdce,
ženem se prudce
v šíleném cvalu
na lesklá děla trčící z příkrého valu
pro velké vítězství, pro slavnou smrt.
Dej, ó dej, by někdo snad,
těžce zraněný předčasně nevypad’
z dlouhých, se řítících řad.
Dej, ó dej, by napřed náš prapor vítězně vál
v zářící, sluncem zlíbanou dál,
a teprve potom nás zdrť.
Dej, o dej, ať jsme podobni Tvému žhavému blesku,
jenž do noci smutků a stesků
jen na chvíli svitne,
však oslnivě až za hory září svou kmitne,
a země se pod jeho rachotem chví.
Ó Bože, veliký Bože, všemu co’s stvořil, vytkl jsi určitý účel.
Rozkázal’s, aby život náš odvážně vzpučel
na tomto ostrovu skalnatém:
Dej, ó dej, ať na svém rameni svalnatém
neseme němě
34
jak rytířské zámky skalnatý chlum,
jak mlčící karyatida kamenný dům,
tohoto života, této veliké země
nesmírně bolestnou tíž.
Dej, o dej, ať odvážně smělí
jak pláčem hladových dětí
k zoufalství sjitřené zástupy mass,
jak vůdcové výprav na dálný, ledový pól
lámem’ jak chřadnoucí sněti
tohoto našeho vězení za mříží mříž.
Ať vztáhneme ruce své směle a rychle
po každé radosti životní
jak hladový tulák po minci třpytné,
jak lakomec do ohně pro balík peněz hořící již.
A dej, o dej, abychom ve dne i za noci stichlé,
když luna, milostně něžná,
úsměvná kněžna
v průvodu hvězd po zlatém obláčku tiše
se plaví
do svojí tajemné, zakleté říše.říše,
když stříbra ustydlé slzy po tichu kanou
a planou
na stéblech trávy,
a všechno, vhrouženo v mlčící, bolestně lahodný bol,
usíná kol:
bychom my nad dílem svého života pozorně bděli,
k němu se zvroucnělí
oddaně skláněli
blíže a blíž,
pomohli budovat na této zemi tvou nebeskou říš!
Ó Bože, vesmírný Bože, veliký, vznešený Pane.
Jsme dělníci věční, již v slunečním úpalu pracují tiše
za mzdu ubohou na této tvrdé, neplodné líše;
35
však, opodál nás je zelený palouk a po trávě svěží
naše buclaté, úsměvné děti vesele běží
a růžově bělostná, nasládlá tílka jich radostně svítí
z vonného kvítí
do temnot našeho žití –
Jsou rozkošně krásné však křehké
jak skleněné, zlatem a stříbrem protkané vásy
a může je s našeho stojanu srazit i tichý průvanu dech.
Jsou lehké
jak nad řekou vzdušné vidiny růžových par
a zavátím větru mohou nám navždy uniknout v mlčící dál;
jsou bezbranné, bezmocně slabé
jak skřivánci malí, předčasní proroci radostných jar,
a zahynout mohou náhlými mrazy!
Ó Bože, veliký Bože, víme, že’s od věků němý a hluchý,
že nemáš a nemůžeš ani mít tuchy
o našich úzkostech, slastech a žalu;
víme, že dovedem’ spíše
pouhou jen rukou odsunout tisíciletou, žulovou skálu
s našich bolestných, zoufalých cest,
než nářkem svým dojmouti mrtvé Tvé srdce;
víme, že svadlý list, který nám pod nohou chřestí,
žlutý červ, který se živí našimi těly,
i bídný, po stéblech lezoucí hmyz,
právě tak Tobě cizí a lhostejný jest
jak naše životní štěstí,
jak život náš celý –
však k Tobě v své úzkosti, ruce zdviháme přece.
Svoluješ, aby na vrchu němých, nehnutých skal,
na křivém svahu doškových střech
chytl se, rostl a množil zelený mech;
36
živíš ze svojí polouvřené dlaně,
jak svatý poustevník přítulné laně,
ryby ve vodách, ve vzduchu ptáky,
včely a červy a travou se vinoucí plazy –
učiň, ó učiň, ať taky
naše radostné, nahaté, bezmocně batolící se děti
– jehnětyjehnědy zlaté rozpuklé na naší sehnuté, stárnoucí sněti –
mohou na slunci, vánku, dešti Tvém radostně růst!
Učiň, ó učiň, bychom jim vždycky v kapsách svých přinesli několik skýv,
kterých by nikdo z nás loupežně neutrh’
od cizích lačnějších, hladnějších úst;
bychom je na svých ramenech radostně vyzvedli
do světla, do slunce, na lidsky nejvyšší vrch;
bychom jim odtud všechna Tvá království ukázat dovedli,
uměli vysvětlit jako odborník každý Tvůj zázrak a div –
Dej jim pak, veliký, všemocný Bože, strpěti
pokorně, bez nářku, němě,
jak jsi dal Svému Synovi kdys,
na kříži tohoto života věčné bolesti,
s úsměvem tklivě tesklivým přinésti
veliké oběti
pro touhy jejich, pro všechen lkající, plačící lid.
Dej, ó dej vždycky, ať rozum jich
chladný je jako na horách v slunci se lesknoucí led,
jak ve spícím jezeru odraz Tvých vzdálených hvězd,
jejich však srdce ať odvážné je jak orlů a básníků vzlet,
žhavé a vřelé
jak ohnivé nitro Tvé mlčící země,
jak proroků vroucí modlitby za nočních tich!
37
A dej, ó dej, ať rychle a směle
pozvednou z rukou nám vypadlý, kovový štít,
ať mají vždy k obranné ráně sbalenou pěst!
38
ZEMĚ.
Jak pohřební průvod šli smutní a řekli:
Nešťastná bohyně,
jež kdysi
mužem svým zapuzená
na pustý ostrov ve věčně mlčícím jezeru,
zoufalým bolem navždycky oněměla.
Zděšení, kteří svůj život jak kládu do stráně vlekli,
rtoma bledýma řekli:
Hrozná obryně,
jež, rozpiata od polu k polu v průhledném aetheru,
nehybně visí,
jakoby zkamenělá.
Však z jejího klína, jenž věčně, bez hnutí rodí,
lidé se nazí,
jak mravenci od hnízda zapáleného, úzkostně plazí,
a ona je všechny pojídá zas.
Však vzrušení před ní jak proroci před Bohem klekli
a nadšeně řekli:
Veliký, kamenný most,
jenž šíleně v rozpiatém oblouku
závratnou nad hloubku
pne se.
39
Z meteorů, jež lesknou se pestře,
jak v poledne duhový motýl, jak na slunci skvost,
radostné zástupy hvězd
jej pomohly stavět umdlené sestře,
když se s ní radostně potkaly u nočních cest.
Podivný most:
Rozkošné tance královských jar
i gigantskou práci staletí s úsměvem nese,
však hrůzou se v samých až základech třese,
když nad ním si bouře tká na stavu svém
k černému šatu blyskavý lem.
Záhadný most,
o který člověk, užaslý cizinec, tajemný host,
pevně opřel svou nohu,
by podoben bohu
hrdě vztýčenou lebí
až k dálnému nebi
odvážně rost
a jednou svou tíží přes nízká zábradlí spad’.
Ti pak, kteří v svém srdci zář sluneční měli,
s úsměvem děli:
Nádherný, všemi barvami hýřící šat,
dobrého Boha nejdražší dar,
jejž dceři své s úsměvem podal, když docela nahá, nesměle
poprve vystoupla z koupele
ohnivých par.
A zbožní, již u lamp svých v modlitbách bděli,
potichu pěli:
krátká pout, kterou za Bohem radostně jdem’.
A prostí pravili: rodící zem’.
40
MILUJI ZEMI.
Miluji zemi, maličký člunek, jenž oderván
kdysi, jako šperk vzácný, v šíleném chvatu
se šije lodi tančící po vodách v hořícím šatu,
nyní, kvetoucích košů pln,
pomalu jako pták znavený pluje přes ticha oceán,
zatím co na dně k stěnám se tlačí
úzkostní lodníci v zoufalém pláči,
zlekaní mlčením vln.
Vzbouřenci, které kapitán přemoh’ a s tvářemi obrácenými k nebi
připoutal na vod sježené hřbety řetězy těžkých okovů.
Robinsoni, již zachránili se na utrženém ostrovu,
z něhož jak z pohádkového bochníku ulamují své chleby –
Miluji zemi; z mořských pěn, z růžových ohňů a tuhnoucí rudy zrozené dítě,
pobíhající hbitě
v závodech s rozesmátými druhy,
elipsovitými kruhy,
před branou Boha měkkém po pažitě,
kol něhož vážně jdou kostnatí, mlčící kmeti.kmeti,
tisíciletí.
41
Miluji zemi, vzhlížející se radostně z rána v zrcadle vod,
rusalku bílou tančící vážný chorovod
po tiché pasece, když se uctivě rozstouply bory,
zatím co měsíc – milenec touhou zhrzenou chorý –
zvědavě, po špičkách na hor vrcholy stoupá
a svou tesklivě dojatou hlavou do taktu houpá,houpá.
Miluji zemi, hlodavou vášní šílenou kurtisánu,
která za teplých nocí na žhavém klíně svém kolíbá
zemdlené milce, jež k smrti až ulíbá,
Salome věčná, žádající vždy hlavy svých Křtitelů Janů – – –
42
ŽIVOT.
Je život lákavým, však přísně vážným problémem.
Jak vědec mladý, odborník, jen tápáš dlouho v něm,
jak úsměv příští v bolestech a ve tmách teskná zem’.
A pojednou jak písmo neznámé jej rozřešíš.
Tu mučivého tápání a záhad smutná tíž
ti spadne k nohoum jako před koupelí těsný šat,
jak závoj smutku novým jarem lásky shozený.
Jsi volný, nově zrozený. Jsi osvobozený.
Přes úhor zrytý bolestí a lásky spustlý sad,
přes skaliska, z nichž mládí zřítilo se do rokle,
měst bouřících se středem, přes nížiny rozmoklé
jdeš tiše zamyšlen jak podzim slunný do zahrad.
Vše jasným, prostým jako dnů a nocí střídání.
Mír svatý klečí na zemi a sladce teskný klid,
jak když tě klekání zve domů s polí, se strání.
Vše čistým. Duši lehko jako ptáčku-dítěti,
když pro otcovský úsměv, pro mateřské objetí
43
s břemenem jahod uzrálých jde lesní mýtinou,
když důvěrně se rozhovoří s bílou květinou,
jež pod závojem nevěsty zrak cudně klopí u cesty,
když tyká ptáčeti, jež kolébá se na sněti,
když řekne, počkej bratře, čmeláku i oblaku.
A jako Mojžíši, když vyváděl svůj bědný lid
zpod egypskéhoegyptského jha, ze stínu těžkých pyramid,
sloup blesky přesycený ukazoval cesty směr,
tvůj hluboký a vroucí, bolestně až silný cit
vždy bezpečně tě vede, vlídně září na večer:
Jak země jarem touhami vždy znovu omládnout,
zrát žárem myšlení a v dobré plody sesládout,
být knězem obětním i sladce vonnou obětí,
vše příjmout a vše rozdat z tiché, vroucí vděčnosti,
se zrakem do vnitř upřeným jít k bohu, věčnosti.
44
MODLITBA VÍRY V MŮJ ROD.
Můj národe, ubohý odsouzenče,
který jsi, špatně kdys popraven katem,
sestoupil s popraviště, bys s okovy na nohou
smutně se krajinou sem tam potácel,
krvácel
jako pták zraněný pod mroucí oblohou
z ran!
Rode můj, šlechtici zbavený statků,
pracující jen jako nádeník na svém bývalém poli!
Zoufalý hospodáři,
který jsi v zděšeném zmatku
zachránil při náhlém nočním požáru
z celého jmění život jen holý!
Nešťastný otče můj!
Pro všechny hektické skvrny zmrazujícího studu,
pro otřásající, do ticha nočního úpící hlasy
úkladně vražděné rasy,
pro mluvu tajemnou neumlčených pudů,
pro těžkou přilnavost každé slzami mazkavé hroudy
mám tě svou láskou zoufalou rád!
Pro všechny bouřlivé vzdory
tvého hrdého srdce, Evropy srdce, pod jehož úderem její tělo
45
se jako hlas strachem zlomený chvělo,
nížily k zemi až korunované hlavy;
pro všechnu palčivou, neuhasitelnou žízeň,
kterou se’s dychtivě přissál k zlatému poháru
lakomé slávy;
pro všechny kdysi tak vítězné snahy,
zapsat své jméno do knihy dějin zářivým zlatem:
mám tě svou zoufalou vzpomínkou rád!
– Oh, dávno je tomu,
když naposled kvetla
zlámaná koruna zkácených stromů.
Ovoce, které z urvaných snětí
bouřlivá vichřice smetla,
shnilé se válelo blátem!
Dosud však dětí tvých plačící řad
sbírá je s chvatem,
tiší jím vlčí svůj hlad –!
Pro všechny marně prolité proudy
tvé krve, jíž zajišťoval sis přízeň
všech mocných kupuje stále na trzích národů
tuto svou zem;
pro těžký nářek tvých synů, když teskný jich, němý,
slzami zalitý zor,
zoufale bloudě, naposled objímal zemi
s lhostejně mlčících hor;
pro křeč jich dušených vzdechů,
když za noci, v přístěnku někde, strhaným retem,
horoucně líbali prst,
které si v horečném spěchu
při smutném odchodu
uhrábli hrst,
tušíce, návrat že snem;
pro hlad všech žebráků bloudících bezradně světem,
46
sloužících za ústrk, za posměch všem:
mám tě svým těžkým, zoufalým soucitem rád!
Pro těžkou noc, kdy úkladný vrah,
k stěně přitisknut, čekal,
oběť až bezpečně usne;
pro tmu prorvanou jenom krvavou září
hořících knih a sbořených chat;
pro ticho dusné,
jež přetrhl pouze na poplach pozdě bijící zvon,
řinčení řetěz a smrtelný ston;
pro tupý strach
ubitých smyslů, jež nočními přízraky lekal
nepřítel světla, rozumu kat;
pro všechen rozkladný jed,
který ti do žil s úsměvnou tváří
dětského lékaře nalili
noční otravovači studní, když se tvé stráže
od lože vzdálily,
na němž jsi bezmocně ležel, smrtelně bled:
mám tě svým bolestným odporem rád!
Pro vroucí modlitby proroků tvých,
kteří rozpiavše láskou se chvějící páže
k slunci, jež v dálce kdes vyšlo, prosili
horoucně o zázrak pro tebe
daleké, mlčící nebe;
pro jejich bezmocný kvil,
pochyb jizlivý smích,
pro jejich svíjení po zemi zoufalou mukou –
pro zalomení rukou
za těžkých, beznadějných chvil;
pro jejich lásku, s kterou tě přes to nosili
na loktech svých;
47
pro bílý úsměv jich tichého štěstí,
pro ty jich radostné slzy, které jak perly ti v kolébku spadly,
když jsi se usmál poprvé na ně;
pro jejich něhu, s kterou dovedli vésti
první tvé kroky, s kterou ti pod nohy kladli
mozolné, teplé však dlaně:
mám tě jich láskou oddanou rád!
Pro tvoje jaro, květů všech příštích
mateřský klín;
pro bujné rašení omladlých rév
nesoucích žáry budoucích vín:
pro onen horečný chvat
na staveništích,
kde každý svůj kámen s ochotou, třebas nevhodně klad’;
pro onu zpěněnou krev,
která se mnohdy bez všeho účelu
rozlila po tělu
z bolestně napiatých cév:
mám tě teď láskou omladlou rád!
Pro těžký příkaz svědomí, na horách tohoto ostrovu,
na nějž se zpěněné vlny budou vždy hnát,
u strážných ohňů až do smrti stát;
pro toto tiché, však přece slyšitelné pukání těžkých okovů;
pro tu mou víru, kterou jsem po dlouhém, úporném boji
s andělem pochyb konečně uvěřil v budoucnost tvoji,
– mé nejdražší trofeje,
dobyté při obléhání ponurých měst;
zlatý pták ohnivák, jejž jsem si přinesl z cest
48
za sluncem svého života do země lví –;
pro tu mou bolestmi porodu placenou víru,
že náš hlas,
jenž doposud hluše zanikal v šíru,
jednou nám s ozvěnou navrátí čas;
pro plachý úsměv prvním mateřstvím zardělé naděje,
jednou že muže zrodíme,
kteří ze žhavé hranice touhy své do věků
udivenému člověku
budou zas ohnivě plát;
jednou že do temnot budoucna pochodeň hodíme,
při jejíž blyskavé záři
němý Bůh – historik chladný, jenž s lhostejnou tváří,
inkoustem z krve národa píše
všechny osudy říše –
bude zas naše příběhy s radostí psát:
musím tě míti láskou vítěznou rád...!
49
ŽENY.
Jsme cudností zardělé květy v zahradách země rozvité,
jejichž nejomamnější, nejsladší něhou do věků dýcháme,
a na kříži ženství přírodou lstivou za bílé nohy přibité
pro odpor muži, pro svou pokoru krví se zalíváme.
Jsme rozkoší země a každého jara tiše vcházíme
v palác snů o lásce jako zářící, nahé bohyně.
Jsme královny těla a u nohou muže se s pláčem plazíme,
šlehané bičem, zotročující otrokyně.
Vždy snivé, jak toužící luna, bloudíme němě po březích
tesklivé lásky a bezmocně hynem’ v kuchyňském žáru.
Jsme nad třtinu slabší a lehce, jak beránky na zlatých řetězích
krále své vedem’ do zašeřených budoárů.
Vždy manžela záhadný osud a pouhá hračka jen,
kletbu s modlitbou, pocel a ránu současně po něm žádáme,žádáme.
50
Vždy nejnižší třída ve státu, národ, jenž věčně poroben,
z pokojů dětských a ložnic celou zem’ tiše ovládáme.
Všech proroků trpící matky, jsme církvemi jejich proklaté
pro lásku k zemi, pro krásu tajemnou svoji, pro ženství,ženství.
Zděděnou bázní o rod svůj se žitím těsně sepiaté,
prvně přec mřeme pro nová náboženství.
51
SLÁVA.
Ty věčně chladná a věčně vábící, jež teprve po dlouhé době,
jakoby dojata pozdní lítostí,
bělostné pomníky stavíš na dávno zapadlém hrobě
svým, pro tebe v souboji padlým milencům všem!
Vznešená královno duší, jíž největší reci
oddaně slouží, jak bohům svým vírou nadšení žreci,
jak velkému slunci poslušná zem’!
Bohyně mocná, jež přivřením řas
dovedeš náhle zastavit čas,
jak sluhu odnášejícího kradené věci
pánův hněvivý hlas;
jež zsinalé oběti
bereš mu z objetí,
bys je svým něžným polibkem vzbudila k životu zas!
Všemocná svatá u trůnu věčnosti,
k níž se vztahuje s pláčem a modlitbou tisíce ruk!
Dárkyně největších slastí a nejtrpčích, nejbolestnějších muk!
Pro jasný plamen, kterým se rozhořel dávných národů zor,
pro jejich nadšený jásot, dětsky rozkošný smích,
52
s kterým tě, jako snoubence šťastné bílých družiček sbor,
jak z vítězných výprav své caesary radostně vítali,
když jsi k nim, úsměvná, sestupovala s modravých hor;
pro těžkou kletbu, kterou tě učitel ticha a pokory stih’;
pro posměch, s kterým tě jeho stoupenci prudce
se trůnu do bláta strhli;
pro výkřik, s nímž jsme se poprvé za tebou vrhli,
jak spoutaní zajatci k nohoum hrdého vůdce:
k tobě jak beránci za svým pastýřem kouzelným jdem’.
Pro noci, kdy na nebi hvězdy se smály a kmitaly,
jak stříbrné lustry rozžaté v paláci tvém,
zatím co my se na loži bolestmi zmítali,
jak žárlivci mučeni nesnesným snem;
pro těžký nezadržitelný sten,
který se vyrval nám z prsou jak svedeným dívkám;
pro trpkou slzu, s níž jsme se za tebou do dálky
dívali dlouze a němě
jak nedávno provdané ženy za svými muži jdoucími do války
v cizí vzdálené země:
toužíme políbit aspoň jedenkrát šatů tvých lem.
Pro ony chvíle, kdy za námi
zrazené ženy zoufale plakaly
a lomíce jako sníh bílými rukami
dolů nás s výšin nadarmo lákaly
sem
na tuto hmotnou, skutečnou zem;
pro sesmutnění našich drobounkých, nazlátlých dětí,
pro jejich nechápavé, bolestné zmlknutí,
53
když jim odepřít musíme
i ten bezcenný halíř:
konečnou, sladkou odměnu chcem’.
Pro naše vědomí stálé,
že nikdy tě bezpečně v náruč svou nesevřem’,
že nadejde chvíle, kdy si tě shnusíme,
a hodíme daleko stříbrný talíř
s nasládlým, otravným ovocem tvým;
kdy s bolestným úsměchem vypuzeného krále
poznáme plně, že sliby a přísahy, potlesk a jásání davů
prázdný jsou dým;
kdy pokorně skloníme zmučenou hlavu
a čekati budem, až buňky vysíleného těla
jak trouchnivé dřevo se rozpadnou zcela:
pro tyto bolesti všechny tě do našich příbytků zvem’.
Ó nesmrtelnosti vznešená dcero,
jež od věků
o velkém, silném životě hovoříš k smutnému člověku,
jak tesklivé zemi ztracené v mlčící šero
o kráse světla radostné jiskření hvězd!
Ostrove zelený, zářící znaveným trosečníkům v daleku,
stranou jich marných, zoufalých cest! –
O tobě bolestně sníme, jak vyhnanci kvílící v dáli,
jak v mlčícím vězení spoutaní králi
o vlání bílých praporů, o slavném jasotu oddaných měst,měst.
Duhový moste, po němž pomalu vstoupáme k nesmrtelnosti bráně,
neboť věříme pevně, že musíme odvážně splnit
všechny příkazy Páně
54
a dostoupit proto na nejvyšší, možný nám bod;
neboť věříme pevně, že bolestí naší, zklamáním, prací a vzdory
musíme němou krajinu aspoň pahorky zvlnit,
aby s nich na hrdé, v oblaka čnící až hory
bezpečně vystoupit mohl za námi jdoucí šťastnější rod!
55
V SLZÁCH ZPÍVÁM.
Bože můj věčný – – Jakobys ustoupil stranou,
založil skřížené ruce, zachmuřen, němě
díval se na těžké, hrozné porodní křeče
dcery své sladké, na krev, jež doposud teče
po bílém povlaku snů a úmyslů tvých – –
Pláči, však věřím: Jednoho slavného jitra,
za léta, za rok, za týden, pozítří, zítra
na tělo zmučené ruce položíš jemně.
S postele krve a slzí, zoufalých tich
sestoupí růžová, sladká, radostná země,
nového, slavného člověka na loktech svých.
Vzroste. A bude velkým a mocným a krásným,
miláček Galilejského i úsměvných Mus.
Ukut a zocelen na kovadlině nesmírných žalů,
křičící úzkosti, bídy a hladu, hrůzy všech hrůz;
v zápasu světovém poznav všemocné síly;
dobyv a ztroskotav náhle v rozběhu prudkém
hrady a trůny zlotřilých, podvodných králů;
zbaven všech násilných řádů, výšklebných výsad –;
půjde teď s pohledem přímo upřeným, jasným,
56
svobodně, volně k dálnému, zářnému cíli,
uchopí pevně do ruky silné a pilné
otěže rodin a církví, zemí a států,
jako vůz tažený čtyřspřežím skrocených tigrů
bude si řídit osud a život svůj sám.
Obrozen v hrozném plameni ničivé války;
k zemi, své matce, radostně, dychtivě přissát;
spokorněn pracuje vlídně pro velký celek
po vzoru pilných při práci pějících včelek;
jako bůh dobrý úsměvně, vítězně, směle
mezi vše bratry a sestry uzrálé ovoce děle –:
vytýčí opět vědy a umění nadherný chrám,
překlene tento krví a slzami bezedný hrob.
Sítěmi nových kolejnic, pějících drátů,
odvážným vzletem kroužících aëroplanů
v radostnou jednotu spojí nesmírné dálky,
vyzvédne pevně a lehce v náručí zem
jak učitel před žáčky nově koupený glob.
Bezpečně sestoupí do hlubin dolů, do oceánů,
na jasném pobřeží mořském, na pouštích mnoha
do hřmících dynam zapřáhne slavného boha,
sluhou si učiní jeho sálavý plam.
A Jehova hrozný, krve a úpění lačný
nebude nad jeho hlavou, úsměvným domem
kráčet již zahalen blesky, černými mračny,
mluviti úděsnou hrozbou, drtícím hromem
do jeho závratně smělých, radostných snů,
srážeti se sluných výšin k temnému dnu.
A nešťastný jeho Syn úžasně bledý,
Ježua ukřižovaný,
57
nebude více u každé pozemské brány
upírat na něho s kříže strhané hledy
s výčitkou němou, bezradným smutkem
nad bídou shrbenou, vítězně pošklebným zlem.
Jeho smrt bídná, mokvavé, smrtelné rány
nebudou takovou temnou tesknotou bolet.
Nebude zákazy jenom mluviti k nám,
však sladkými melodiemi vánočních koled,
jásavou hymnou vzkříšení, slavné mše jitřní,
hluboce pokornou, tichou radostí vnitřní,
bratrskou láskou k lidem a zvířatům, květinám všem.
58
ODPUSŤ, PANE.
Odpusť člověku, ó, milený.
Věčný lovec touhou šílený
po tvé zemi, luhu zeleném,
k lesklým stopám zlata schýlený,
za bílým se honí jelenem,
za ptákem, jenž zpívá o štěstí.
Neví, samotáři úsměvný,
že je nelze nikde nalézti
kromě u tvé tiché poustevny.
Nechápe, že tobě do dlaně
s tichým šumem křídel, oddaně
slétají se všichni ptáci duhoví.
Odpusť, pane, svému sluhovi.
59
PÍSEŇ DŮVĚRY.
Dáš, bych tichý byl a čekal klidně
jako tesklivá noc svého rozednění.
Starost vrásčitá a žal a utrpení
nalehly jak ostrý víchr na osení.
Dáš, bych tichý byl a čekal klidně.
Travám u pat spěchající kosy
dáváš růst’ již pod pokosy,
sněhem kryješ prst a ozim bosý.
Dáš, bych vyšel z pochmurného lesa
s písní na rtech, džbán svých slzí nesa
jako děti košík s jahodami.
Dáš, bych večer pozdravil se vlídně
s chudým štěstím svým i nehodami.
60
VEČERNÍ MODLITBA.
Jak tichnoucí zem’ tklivou píseň skřivánků
na purpurový lem svých sladkých červánků,
dnes k tobě, pane, vteřin mých a věčnosti
své malé srdce pozvedám pln vděčnosti.
Dal’s v žáru dne a na závistném úhoru
svých květin usmívavou vlídnou pokoru,
a duši tesklivé jak soumrak kvílící
se napit z dětských dlaní lásky sílící.
Dal’s, abych prozlatil jich duši z večera
jak paprsek tvůj hravé vlnky jezera,
se sblížil, zdvih je, jimi zdvižen nad zemí
jak pták tvůj unášený svými písněmi.
Dal’s, abych s družkou nad studánkou umění
pak šeptal slova díků, porozumění,
by dávní svatí tví a velcí proroci
u stolu hovořili se mnou do noci.
Ó, štěstí plný vzlyk a radost života,
stesk touhy daleké, snů bílá čistota
a sladká hudba utichlého nástroje.
Ó, vlídné ticho sšeřeného pokoje.
61
Jak do trav letní noc vzlyk písně slavičí
k tvým nohám, sladký, tichý duše ladiči,
své štěstím uslzené srdce pokládám,
když přistupuji ke snů bílým zahradám.
62
OBSAH.
Str.
Věřím v Boha5
Otče náš10
O člověku, zemi a Bohu14
Mezi nebem a zemí22
Modlitba díků27
Modlitba úzkosti33
Země39
Miluji zemi41
Život43
Modlitba víry v můj rod45
Ženy50
Sláva52
V slzách zpívám56
Odpusť, Pane59
Píseň důvěry60
Večerní modlitba61
E: mk; 2006
[63]