ŽIVOT.
Je život lákavým, však přísně vážným problémem.
Jak vědec mladý, odborník, jen tápáš dlouho v něm,
jak úsměv příští v bolestech a ve tmách teskná zem’.
A pojednou jak písmo neznámé jej rozřešíš.
Tu mučivého tápání a záhad smutná tíž
ti spadne k nohoum jako před koupelí těsný šat,
jak závoj smutku novým jarem lásky shozený.
Jsi volný, nově zrozený. Jsi osvobozený.
Přes úhor zrytý bolestí a lásky spustlý sad,
přes skaliska, z nichž mládí zřítilo se do rokle,
měst bouřících se středem, přes nížiny rozmoklé
jdeš tiše zamyšlen jak podzim slunný do zahrad.
Vše jasným, prostým jako dnů a nocí střídání.
Mír svatý klečí na zemi a sladce teskný klid,
jak když tě klekání zve domů s polí, se strání.
Vše čistým. Duši lehko jako ptáčku-dítěti,
když pro otcovský úsměv, pro mateřské objetí
43
s břemenem jahod uzrálých jde lesní mýtinou,
když důvěrně se rozhovoří s bílou květinou,
jež pod závojem nevěsty zrak cudně klopí u cesty,
když tyká ptáčeti, jež kolébá se na sněti,
když řekne, počkej bratře, čmeláku i oblaku.
A jako Mojžíši, když vyváděl svůj bědný lid
zpod egypskéhoegyptského jha, ze stínu těžkých pyramid,
sloup blesky přesycený ukazoval cesty směr,
tvůj hluboký a vroucí, bolestně až silný cit
vždy bezpečně tě vede, vlídně září na večer:
Jak země jarem touhami vždy znovu omládnout,
zrát žárem myšlení a v dobré plody sesládout,
být knězem obětním i sladce vonnou obětí,
vše příjmout a vše rozdat z tiché, vroucí vděčnosti,
se zrakem do vnitř upřeným jít k bohu, věčnosti.
44