MODLITBA ÚZKOSTI.
Veliký, vznešený Bože, jenž dal jsi tajemnou životní sílu
sladce vonnému květu i němému zvířeti
i bratrům a sestrám mým trpícím všem;
jenž jsi nám ukázal bezpečnou cestu k jednomu pevnému cílu,
jak laskavý kouzelník v lesích bloudícímu, ulekanému dítěti,
a odevzdal’s do rukou našich jak za hračku tuto tančící zem;
záhadný, všemocný Vesmíre, který z tajemně laskavé temnoty
záříš bílými žhavými skvosty
a rozpínáš ve dne nad naší hlavou duhové mosty
jako svůj nádherný, barevný pás:
ó smiluj se, rozpomeň, vyslechni nás.
Jsme bezmocně slabí a bezradní jako květina luční
před žárem slunečním, před prachem cest,
jak naši ubozí, zlekaní, zakřiklí učni
před hladem, jízlivým posměchem cizích, nenávidějících měst,
Všakvšak v největších mukách o sladké vesničce bezpečně víme. – –
Jsme bídní a malí
33
jak pod tíhou osudu shrbení králi,
jež mlčící, bledé
dav posledních věrných ze země vzbouřené vede,
však o slavném návratu v čele vojsk jásavých sníme.
Mučedníky jsme práce a touhy a slávy,
však když nejprudčej’ kamenují nás sjitřené davy,
nad svými hlavami nebesa otevřená v extasi zříme.
Ó Bože, veliký Bože, jsme jak mláďata lví
v všemocné krotitelově ruce.
Jsme oddaně nadšení vojáci Tví.
Na věčný pokyn Tvůj, našeho velkého, obdivovaného vůdce,
ženem se prudce
v šíleném cvalu
na lesklá děla trčící z příkrého valu
pro velké vítězství, pro slavnou smrt.
Dej, ó dej, by někdo snad,
těžce zraněný předčasně nevypad’
z dlouhých, se řítících řad.
Dej, ó dej, by napřed náš prapor vítězně vál
v zářící, sluncem zlíbanou dál,
a teprve potom nás zdrť.
Dej, o dej, ať jsme podobni Tvému žhavému blesku,
jenž do noci smutků a stesků
jen na chvíli svitne,
však oslnivě až za hory září svou kmitne,
a země se pod jeho rachotem chví.
Ó Bože, veliký Bože, všemu co’s stvořil, vytkl jsi určitý účel.
Rozkázal’s, aby život náš odvážně vzpučel
na tomto ostrovu skalnatém:
Dej, ó dej, ať na svém rameni svalnatém
neseme němě
34
jak rytířské zámky skalnatý chlum,
jak mlčící karyatida kamenný dům,
tohoto života, této veliké země
nesmírně bolestnou tíž.
Dej, o dej, ať odvážně smělí
jak pláčem hladových dětí
k zoufalství sjitřené zástupy mass,
jak vůdcové výprav na dálný, ledový pól
lámem’ jak chřadnoucí sněti
tohoto našeho vězení za mříží mříž.
Ať vztáhneme ruce své směle a rychle
po každé radosti životní
jak hladový tulák po minci třpytné,
jak lakomec do ohně pro balík peněz hořící již.
A dej, o dej, abychom ve dne i za noci stichlé,
když luna, milostně něžná,
úsměvná kněžna
v průvodu hvězd po zlatém obláčku tiše
se plaví
do svojí tajemné, zakleté říše.říše,
když stříbra ustydlé slzy po tichu kanou
a planou
na stéblech trávy,
a všechno, vhrouženo v mlčící, bolestně lahodný bol,
usíná kol:
bychom my nad dílem svého života pozorně bděli,
k němu se zvroucnělí
oddaně skláněli
blíže a blíž,
pomohli budovat na této zemi tvou nebeskou říš!
Ó Bože, vesmírný Bože, veliký, vznešený Pane.
Jsme dělníci věční, již v slunečním úpalu pracují tiše
za mzdu ubohou na této tvrdé, neplodné líše;
35
však, opodál nás je zelený palouk a po trávě svěží
naše buclaté, úsměvné děti vesele běží
a růžově bělostná, nasládlá tílka jich radostně svítí
z vonného kvítí
do temnot našeho žití –
Jsou rozkošně krásné však křehké
jak skleněné, zlatem a stříbrem protkané vásy
a může je s našeho stojanu srazit i tichý průvanu dech.
Jsou lehké
jak nad řekou vzdušné vidiny růžových par
a zavátím větru mohou nám navždy uniknout v mlčící dál;
jsou bezbranné, bezmocně slabé
jak skřivánci malí, předčasní proroci radostných jar,
a zahynout mohou náhlými mrazy!
Ó Bože, veliký Bože, víme, že’s od věků němý a hluchý,
že nemáš a nemůžeš ani mít tuchy
o našich úzkostech, slastech a žalu;
víme, že dovedem’ spíše
pouhou jen rukou odsunout tisíciletou, žulovou skálu
s našich bolestných, zoufalých cest,
než nářkem svým dojmouti mrtvé Tvé srdce;
víme, že svadlý list, který nám pod nohou chřestí,
žlutý červ, který se živí našimi těly,
i bídný, po stéblech lezoucí hmyz,
právě tak Tobě cizí a lhostejný jest
jak naše životní štěstí,
jak život náš celý –
však k Tobě v své úzkosti, ruce zdviháme přece.
Svoluješ, aby na vrchu němých, nehnutých skal,
na křivém svahu doškových střech
chytl se, rostl a množil zelený mech;
36
živíš ze svojí polouvřené dlaně,
jak svatý poustevník přítulné laně,
ryby ve vodách, ve vzduchu ptáky,
včely a červy a travou se vinoucí plazy –
učiň, ó učiň, ať taky
naše radostné, nahaté, bezmocně batolící se děti
– jehnětyjehnědy zlaté rozpuklé na naší sehnuté, stárnoucí sněti –
mohou na slunci, vánku, dešti Tvém radostně růst!
Učiň, ó učiň, bychom jim vždycky v kapsách svých přinesli několik skýv,
kterých by nikdo z nás loupežně neutrh’
od cizích lačnějších, hladnějších úst;
bychom je na svých ramenech radostně vyzvedli
do světla, do slunce, na lidsky nejvyšší vrch;
bychom jim odtud všechna Tvá království ukázat dovedli,
uměli vysvětlit jako odborník každý Tvůj zázrak a div –
Dej jim pak, veliký, všemocný Bože, strpěti
pokorně, bez nářku, němě,
jak jsi dal Svému Synovi kdys,
na kříži tohoto života věčné bolesti,
s úsměvem tklivě tesklivým přinésti
veliké oběti
pro touhy jejich, pro všechen lkající, plačící lid.
Dej, ó dej vždycky, ať rozum jich
chladný je jako na horách v slunci se lesknoucí led,
jak ve spícím jezeru odraz Tvých vzdálených hvězd,
jejich však srdce ať odvážné je jak orlů a básníků vzlet,
žhavé a vřelé
jak ohnivé nitro Tvé mlčící země,
jak proroků vroucí modlitby za nočních tich!
37
A dej, ó dej, ať rychle a směle
pozvednou z rukou nám vypadlý, kovový štít,
ať mají vždy k obranné ráně sbalenou pěst!
38