MODLITBA VÍRY V MŮJ ROD.
Můj národe, ubohý odsouzenče,
který jsi, špatně kdys popraven katem,
sestoupil s popraviště, bys s okovy na nohou
smutně se krajinou sem tam potácel,
krvácel
jako pták zraněný pod mroucí oblohou
z ran!
Rode můj, šlechtici zbavený statků,
pracující jen jako nádeník na svém bývalém poli!
Zoufalý hospodáři,
který jsi v zděšeném zmatku
zachránil při náhlém nočním požáru
z celého jmění život jen holý!
Nešťastný otče můj!
Pro všechny hektické skvrny zmrazujícího studu,
pro otřásající, do ticha nočního úpící hlasy
úkladně vražděné rasy,
pro mluvu tajemnou neumlčených pudů,
pro těžkou přilnavost každé slzami mazkavé hroudy
mám tě svou láskou zoufalou rád!
Pro všechny bouřlivé vzdory
tvého hrdého srdce, Evropy srdce, pod jehož úderem její tělo
45
se jako hlas strachem zlomený chvělo,
nížily k zemi až korunované hlavy;
pro všechnu palčivou, neuhasitelnou žízeň,
kterou se’s dychtivě přissál k zlatému poháru
lakomé slávy;
pro všechny kdysi tak vítězné snahy,
zapsat své jméno do knihy dějin zářivým zlatem:
mám tě svou zoufalou vzpomínkou rád!
– Oh, dávno je tomu,
když naposled kvetla
zlámaná koruna zkácených stromů.
Ovoce, které z urvaných snětí
bouřlivá vichřice smetla,
shnilé se válelo blátem!
Dosud však dětí tvých plačící řad
sbírá je s chvatem,
tiší jím vlčí svůj hlad –!
Pro všechny marně prolité proudy
tvé krve, jíž zajišťoval sis přízeň
všech mocných kupuje stále na trzích národů
tuto svou zem;
pro těžký nářek tvých synů, když teskný jich, němý,
slzami zalitý zor,
zoufale bloudě, naposled objímal zemi
s lhostejně mlčících hor;
pro křeč jich dušených vzdechů,
když za noci, v přístěnku někde, strhaným retem,
horoucně líbali prst,
které si v horečném spěchu
při smutném odchodu
uhrábli hrst,
tušíce, návrat že snem;
pro hlad všech žebráků bloudících bezradně světem,
46
sloužících za ústrk, za posměch všem:
mám tě svým těžkým, zoufalým soucitem rád!
Pro těžkou noc, kdy úkladný vrah,
k stěně přitisknut, čekal,
oběť až bezpečně usne;
pro tmu prorvanou jenom krvavou září
hořících knih a sbořených chat;
pro ticho dusné,
jež přetrhl pouze na poplach pozdě bijící zvon,
řinčení řetěz a smrtelný ston;
pro tupý strach
ubitých smyslů, jež nočními přízraky lekal
nepřítel světla, rozumu kat;
pro všechen rozkladný jed,
který ti do žil s úsměvnou tváří
dětského lékaře nalili
noční otravovači studní, když se tvé stráže
od lože vzdálily,
na němž jsi bezmocně ležel, smrtelně bled:
mám tě svým bolestným odporem rád!
Pro vroucí modlitby proroků tvých,
kteří rozpiavše láskou se chvějící páže
k slunci, jež v dálce kdes vyšlo, prosili
horoucně o zázrak pro tebe
daleké, mlčící nebe;
pro jejich bezmocný kvil,
pochyb jizlivý smích,
pro jejich svíjení po zemi zoufalou mukou –
pro zalomení rukou
za těžkých, beznadějných chvil;
pro jejich lásku, s kterou tě přes to nosili
na loktech svých;
47
pro bílý úsměv jich tichého štěstí,
pro ty jich radostné slzy, které jak perly ti v kolébku spadly,
když jsi se usmál poprvé na ně;
pro jejich něhu, s kterou dovedli vésti
první tvé kroky, s kterou ti pod nohy kladli
mozolné, teplé však dlaně:
mám tě jich láskou oddanou rád!
Pro tvoje jaro, květů všech příštích
mateřský klín;
pro bujné rašení omladlých rév
nesoucích žáry budoucích vín:
pro onen horečný chvat
na staveništích,
kde každý svůj kámen s ochotou, třebas nevhodně klad’;
pro onu zpěněnou krev,
která se mnohdy bez všeho účelu
rozlila po tělu
z bolestně napiatých cév:
mám tě teď láskou omladlou rád!
Pro těžký příkaz svědomí, na horách tohoto ostrovu,
na nějž se zpěněné vlny budou vždy hnát,
u strážných ohňů až do smrti stát;
pro toto tiché, však přece slyšitelné pukání těžkých okovů;
pro tu mou víru, kterou jsem po dlouhém, úporném boji
s andělem pochyb konečně uvěřil v budoucnost tvoji,
– mé nejdražší trofeje,
dobyté při obléhání ponurých měst;
zlatý pták ohnivák, jejž jsem si přinesl z cest
48
za sluncem svého života do země lví –;
pro tu mou bolestmi porodu placenou víru,
že náš hlas,
jenž doposud hluše zanikal v šíru,
jednou nám s ozvěnou navrátí čas;
pro plachý úsměv prvním mateřstvím zardělé naděje,
jednou že muže zrodíme,
kteří ze žhavé hranice touhy své do věků
udivenému člověku
budou zas ohnivě plát;
jednou že do temnot budoucna pochodeň hodíme,
při jejíž blyskavé záři
němý Bůh – historik chladný, jenž s lhostejnou tváří,
inkoustem z krve národa píše
všechny osudy říše –
bude zas naše příběhy s radostí psát:
musím tě míti láskou vítěznou rád...!
49