SLÁVA.
Ty věčně chladná a věčně vábící, jež teprve po dlouhé době,
jakoby dojata pozdní lítostí,
bělostné pomníky stavíš na dávno zapadlém hrobě
svým, pro tebe v souboji padlým milencům všem!
Vznešená královno duší, jíž největší reci
oddaně slouží, jak bohům svým vírou nadšení žreci,
jak velkému slunci poslušná zem’!
Bohyně mocná, jež přivřením řas
dovedeš náhle zastavit čas,
jak sluhu odnášejícího kradené věci
pánův hněvivý hlas;
jež zsinalé oběti
bereš mu z objetí,
bys je svým něžným polibkem vzbudila k životu zas!
Všemocná svatá u trůnu věčnosti,
k níž se vztahuje s pláčem a modlitbou tisíce ruk!
Dárkyně největších slastí a nejtrpčích, nejbolestnějších muk!
Pro jasný plamen, kterým se rozhořel dávných národů zor,
pro jejich nadšený jásot, dětsky rozkošný smích,
52
s kterým tě, jako snoubence šťastné bílých družiček sbor,
jak z vítězných výprav své caesary radostně vítali,
když jsi k nim, úsměvná, sestupovala s modravých hor;
pro těžkou kletbu, kterou tě učitel ticha a pokory stih’;
pro posměch, s kterým tě jeho stoupenci prudce
se trůnu do bláta strhli;
pro výkřik, s nímž jsme se poprvé za tebou vrhli,
jak spoutaní zajatci k nohoum hrdého vůdce:
k tobě jak beránci za svým pastýřem kouzelným jdem’.
Pro noci, kdy na nebi hvězdy se smály a kmitaly,
jak stříbrné lustry rozžaté v paláci tvém,
zatím co my se na loži bolestmi zmítali,
jak žárlivci mučeni nesnesným snem;
pro těžký nezadržitelný sten,
který se vyrval nám z prsou jak svedeným dívkám;
pro trpkou slzu, s níž jsme se za tebou do dálky
dívali dlouze a němě
jak nedávno provdané ženy za svými muži jdoucími do války
v cizí vzdálené země:
toužíme políbit aspoň jedenkrát šatů tvých lem.
Pro ony chvíle, kdy za námi
zrazené ženy zoufale plakaly
a lomíce jako sníh bílými rukami
dolů nás s výšin nadarmo lákaly
sem
na tuto hmotnou, skutečnou zem;
pro sesmutnění našich drobounkých, nazlátlých dětí,
pro jejich nechápavé, bolestné zmlknutí,
53
když jim odepřít musíme
i ten bezcenný halíř:
konečnou, sladkou odměnu chcem’.
Pro naše vědomí stálé,
že nikdy tě bezpečně v náruč svou nesevřem’,
že nadejde chvíle, kdy si tě shnusíme,
a hodíme daleko stříbrný talíř
s nasládlým, otravným ovocem tvým;
kdy s bolestným úsměchem vypuzeného krále
poznáme plně, že sliby a přísahy, potlesk a jásání davů
prázdný jsou dým;
kdy pokorně skloníme zmučenou hlavu
a čekati budem, až buňky vysíleného těla
jak trouchnivé dřevo se rozpadnou zcela:
pro tyto bolesti všechny tě do našich příbytků zvem’.
Ó nesmrtelnosti vznešená dcero,
jež od věků
o velkém, silném životě hovoříš k smutnému člověku,
jak tesklivé zemi ztracené v mlčící šero
o kráse světla radostné jiskření hvězd!
Ostrove zelený, zářící znaveným trosečníkům v daleku,
stranou jich marných, zoufalých cest! –
O tobě bolestně sníme, jak vyhnanci kvílící v dáli,
jak v mlčícím vězení spoutaní králi
o vlání bílých praporů, o slavném jasotu oddaných měst,měst.
Duhový moste, po němž pomalu vstoupáme k nesmrtelnosti bráně,
neboť věříme pevně, že musíme odvážně splnit
všechny příkazy Páně
54
a dostoupit proto na nejvyšší, možný nám bod;
neboť věříme pevně, že bolestí naší, zklamáním, prací a vzdory
musíme němou krajinu aspoň pahorky zvlnit,
aby s nich na hrdé, v oblaka čnící až hory
bezpečně vystoupit mohl za námi jdoucí šťastnější rod!
55