POLEDNÍ SLUNCE.
Uprostřed oblohy směle klenuté
stanulo velké a němé, nehnuté,
znavený oráč. Bije ti v oči
rozžhaveného pluhu plamenný třpyt.
Vozataj hněvný, kola že vzňatá
na jednom místě tiše se točí,
planoucí korba, náprava zlatá
ve žhavém písku že stojí, přestala hřmít.
Bojovník velký, jenž v plamenné zbroji
s bolestným hněvem, užasle stojí
nad svůdnou, proradnou Dalilou svojí.
Chvěje se v ruce kovový štít.
Milostný bůh, jenž na prosbu žhavou
nevěsty sladké, horoucí vzdech
oděl se v boha podobu pravou,
celou ji, lidsky ubohou,
plamennou krásou svou zžeh’.
Úžasně bledá leží mu u nohou,
přes pelesť lůžka s převislou hlavou,
z hořících retů dere se: Pít...!
10