JITRO.
Jitro zpívá kol a ve mně, zlatý pták, jenž přelét’ hory, smavé dítě dne a zory, růžový sen bílé země. Jitro, sběratel snů bosý, světla rozsévač a rosy, vlídný pozdrav boha světu. Duše se skřivany, kosy rozprostírá křídla k letu, duše, bílá sestra květů. Jitro září kol a ve mně. 7

BÍLÉ RÁNO.
Bělostné zimní ráno je z něhy čisté tkáno a kryto jemnou plachetkou. Klín stromů všech je plný chomáčků kypré vlny jak bílých chlebů ošatky. Je všechno jako z pohádky. Karkulky mají tyčky. Na plotech holubičky, na holých větvích bílý pták. Šíp každý, halen hebce v kožíšky, měkké čepce, se zdá být spící baletkou. Je všechno jako sněhulák. S řims stéká měkká pěna. Je z mléka dvůr i stěna, z perníku domek doškový. Je všechno jako z cukroví. 8

POVZDECH.
Obláčky bílé, úsměvná pohoří, za clonou habrů, olší a jilmů, sunou se tiše v nebeském filmu, pod prudkým světlem radostně zahoří. Obláčky, zlatěstříbřité plachty královsky slavné, nádherné jachty, plující neslyšně kamsi v zámoří! Rád bych, tak rád, vy vzdušné postavy, přes hory, přes řeky, stinné doubravy za vámi, za obzor sladce modravý! Dole však bledí, nahatí sirotci, slzí džbán v ručkách, ve dne i za noci marně by lkali, volali po otci. Obláčky bílé, poutníčci laskaví, ke snů a touhy zlatému domovu doneste tesklivě nyvé pozdravy z tohoto opuštěného ostrovu. Obláčky vábné, nekyňte v dálavy...! 9

POLEDNÍ SLUNCE.
Uprostřed oblohy směle klenuté stanulo velké a němé, nehnuté, znavený oráč. Bije ti v oči rozžhaveného pluhu plamenný třpyt. Vozataj hněvný, kola že vzňatá na jednom místě tiše se točí, planoucí korba, náprava zlatá ve žhavém písku že stojí, přestala hřmít. Bojovník velký, jenž v plamenné zbroji s bolestným hněvem, užasle stojí nad svůdnou, proradnou Dalilou svojí. Chvěje se v ruce kovový štít. Milostný bůh, jenž na prosbu žhavou nevěsty sladké, horoucí vzdech oděl se v boha podobu pravou, celou ji, lidsky ubohou, plamennou krásou svou zžeh’. Úžasně bledá leží mu u nohou, přes pelesť lůžka s převislou hlavou, z hořících retů dere se: Pít...! 10

PÍSEŇ.
Velký v zlatém hávu sluneční zdvih’ hlavu na stříbrné míse. Teskní píseň splavů. Křídla zlatých mraků, pohádkových ptáků, v řece zmáčejí se. Plápolavou krásu rozšlehaných vlasů nebem rozprostírá. V nevýslovném žasu, nepohnutě, němě udivená země zdola za ním zírá. Hasne zlatý plamen. Stromy tuhnou v kámen touhou nekonečnou. Cítíš, steskem zraněn: Pohádka je krátká chvíle žití sladká, krása světů věčnou. 11

TESKNÝ ZÁPAD.
Uděšeného slunce ukrájí kdos hladově. Krev z rány kane. Na prsa země ulekané jak zakuklenci stíny klekají. Žár slzou ulit – – Nezaplane. Krev dřímá. Vyrud dávný dálek lesk. Je ticho již – Víc mohlo na poli mi vzejíti, však to již nebolí. U cest jen roste, roste větší stesk. 12

PÍSEŇ.
V siné moře za nebesa mlčky, neodvratně klesá zářivý bůh, zpříma nesa smutkem krásnou hlavu plamennou. Ponořil se – – Z vod, jež syčí, ruce zoufalé se týčí. Hory, stráně hrůzou křičí, v togu tvář si halí kamennou. Nad vln rudých modrou slují oblaka se protahují. Lodi ulekaně plují, plamenem jich boky chytají. Konec – – V ticho vzlykající Kdosikdosi nepohnutých lící rozžíhá pár voskovicí. Věčna hodiny již tikají. 13

BÍLÝ POTÁPĚČ.
Měsíc, bílý potápěč, pln lahody po skloněném nebi sestoup’ do vody. Štěstím zachvěla se spící hlubina. Zářný z vln se zvedá, jasná hostie, vzácný skvost, jenž tiché noci se šije spadl udiveným vodám do klína. Lampa nádherná ze třpytné perleti, jíž si bdělá řeka svítí na děti, rusalčino bílé líčko ve vodách. Vlny nad ní tlumeně a potají, jakby bohem přinuceny, šeptají o tajemství krásy v hmotu zakleté, o své tvůrčí práci tisícileté dle kouzelného slova tvůrcova. Měsíc, snivý strážce krásy, v tichých snách sestoup’ do vody a září v hlubinách, jako veliký čin v temných dějinách, jako z dětství krotká tváře Kristova. 14

IDYLLA.
V okně nebe, z něhož odhrnuta záclona je bílá, větrem vzdutá, jako věčnost teskní luna snivá. Udivená stráň se po ní dívá okouzlena její nyvou krásou. Slzy nadšení a sladkých bolů se sklopených řas jí kanou dolů po lodyhách, po skloněném stvolu. Lesy, rovny hrotům černých věží, její stesky odevzdaně střeží. V natažené, vlídné kopců dlani postříbřená louka tiše leží. Na ní hloučky koloušků a laní pozorně a neslyšně se pasou. 15

MĚSÍC V MLHÁCH.
Přes pole jdu, luka sirá. Měsíc zavěšený v kruhy třesoucí se, mléčné duhy vyčítavě k zemi zírá – Měl jsem také ženu, druhy –? Pro polibek krásy chladný, pro kyn její ruky vnadný opouštěl jsem – pro slib zrádný. Měsíc – mrtvý orloj země, puklé hodiny, jež bohu vypadly kdys na oblohu, zajatce tvář šedá, mléčná – – Láska ještě přijde ke mně, teskně sladká, nekonečná –? Kdosi nad propastí věčna, zahalený v černém hávu, nese na stříbrné míse bledé luny sťatou hlavu. Vzlykot v prsou potácí se. 16

BLEDÁ NOC.
Měsíc zčernalými větvemi prsty studené vztáh’ po zemi. Potom nejistě a zmateně třesoucí se rukou dlouhou kreslil křivé čáry na stěně mezi skutečnem a touhou. Šerem polozahalená zem’ do prostorů mlčky padala. Pod studeným duchů polibkem řeka třásla se a plakala. 17

PODZIMNÍ.
Jdou mlhy, jdou a potají zkřivené ruce vzpínají po holých stromech, po kraji. Jde duše teskně za nimi se vzpomínkami marnými a pomalu a potichu z mdle lesknoucího kalichu rty znavenými vypíjí jed sladký melancholií. Jde mlha v lesy z vrbovin a chorou rukou navíjí šat z matně lesklých pavučin na sosnu černou, na modřín. Jde za ní sen a zapadá jak do soumraků zahrada, vod rozlitého zrcadla mdlé luny krása uvadlá. 18

ZLOMENÉ JARO.
Včera do oken smálo se listí a lupení, mávaly šátečkem bílým rozkvetlé klomeny. Nyní přes ploty bezmocně visí, zlomeny, ve větru jejich kvil slyším, tlumené úpění. Včera omladlá země svá rozkošná ramena pro píseň ptačí, pro pocel ke slunci vzpínala. Nyní bezdechých dítek svých tílka zsinalá v náručí zoufale vine, Nioba kamenná. Včera věřil jsem: Zavolá za lesy, za hory veliká touha, plamenem lásky mě zahřeje. Nyní pod zhaslou svítilnou mrtvé naděje choulím se v děravý plášť své studené pokory. 19

NOVÝ DOMOV.
Úzké, táhlé město v plytkém klínu nízkých kopců. Bílé nohy řekou Moravou si myje. Obzor jako dlaň, pln mlhy, stínů – – Teskně zírám přes dolinu k horám modrým, do oblohy a to srdce nyje, nyje – – Luna prochází se po náměstí. Přes bázlivé věže, střechy křivé dívají se za ní hvězdy snivé. Zlínský vítr vpadne do zahrady, listí zavzdychá a zašelestí – – – Vyroste zde to mé drobné štěstí, nebo umoří se smutkem, hlady – –? Z uzavřených domů do temnoty odvázané feny teskně lají. Žáby dnem i nocí skřehotají. Vlaky rachotí a duní temně do mé touhy, do tesknoty. Týden k týdni hůře je mně z pohřbívání, ze samoty. 20

MŮJ KRAJ.
Nebe bledě modré, vysoké, nepohnutě němé jako bůh. Pod ním údolíčko hluboké. Jeho nakloněnou plochou běží bílá řeka jako světla pruh. Po boku jak ovečky jí leží stromy, keře, brčálový luh. V roztoužených dálkách nad obzor zvedají se hlavy modrých hor. Za nimi až hroty věží svých tichý Hostýn na výstrahu zdvih’. Z lesů vystupuje šedý kouř, jakby němý čarodějník v nich nápoje si vařil na kotlích. Dole vlaky rachotí jak dálná bouř. 21

PÍSEŇ.
Modravé lesy mlčí, nazlátlé listí šelestí. Po kráse hlad mám vlčí, po touhách, po snech, po štěstí. Jako štít puklý visí krvavé slunce ze mraků. Věřil jsem v sebe kdysi, v lidi a možnost zázraků. Měsíc se nad les věsí chorobně bledý, zoufalý. Abych tak našel kdesi, več mé sny mladé doufaly. Vytušil do hor stesky, proroky, Kristy z daleka... Věřil zas v světla, blesky, v zrození bohočlověka... 22

NAŠE LÁSKA.
Naše láska tichá je a sladká jako mlčenlivé odříkání. Dlouhý býval žal a radost krátká jako úsměv rosy ranní na skloněném lístku poupěte. Srdce, květ mdlý, ve své dlani mlčky ukrýváme na večer. Ale k ránu vždy zas rozkvete, zaševelí: Skloň se, polib, ber. Naše láska těžká je a sladká, jako narození dítěte. 25

OSIŘELÁ.
Neodcházej, tichý lovče zlatých snů. Hledím za tebou a ptám se dlouhých dnů, ptám se sešeřených křů a mlází, ptám se měsíce, jenž nevychází: Kam šel? Přijde mně zas taký zpátky? Neodcházej, sběrateli sladký krásy mé, mých komnat milý hoste. Láska má jak perla léty roste v bílou spanilost a čistotu. Láska má jak slívy nejvíc sládne k podzimu, když prvý list už vadne, noci smutné jsou a drsně chladné. Neodcházej, sadaři můj sladký, skloň se k uzrálému životu. 26

OSIŘELÝ.
Ó, bych tě měl zde na dosah. Jde bílý měsíc po lukách a prsty třpytné, zářivé na trávy klade bázlivé a sklouzá tiše po rosách. Ó, bych tě měl zde na dosah. Mátožně sladké postavy, v týl zahalené bělavý rukama kynou v doubravy. Vzdech nyvý vane od pasek. Stříbrné páže bílých řek se zvedly pro hvězd polibek. Zem’ kolébá se na osách. Ó, bych tě měl zde na dosah. 27

BŘEMENO LÁSKY.
Neoddaluj dlaně růžové chudičké své královny jako vánek laškovný ševelící snítky třešňové od příbytků lidských na večer. Nesmíš být jak milostivý král: Stále dávati jen. Také ber. Láska má jak dítě vzbuzené chce, bys z kolébky ji ze zlata na zdupanou, tvrdou zemi dal. Láska má je příliš bohata. Chce se rozdávat. Chce, bys bral. Její ruce, neochuzené o vše, pozbývají na ceně. Přijmi dary té mé jeseně, abych neplakala nad splavy, na klínu list svadlý, krvavý. 28

ODPUSŤ.
Odpusť očím, že se chtivě dívaly, když ti po sepjatých rukách splývaly těžké slzy jako zrna růžence. Velká láska krutá je jak objetí rudě ohnivého července, jenž své květy políbí a spaluje. Velká láska jako přísný bůh: Stále žádá víc a více obětí. Stále blíží se a vzdaluje. Chce se v dokonalém shlížeti. Odpusť žíznivému srdci milence, že tvé slzy jak zem’ suchá vpíjelo, co se pod nohou ti steskem svíjelo. 29

VE VLEKU DNÍ.
Na mosty z betonu ztvrdlá zem’ pod našich pěstí nárazem mincemi zvoní. Jdem’ spolu, jdem’, však za ruce již se nevedem’ a hlava se těžce kloní. Pomalu vlekou nás šedé dni. Slunce se mlhou polední probíjí stěží. V náš slunný sad již severák ostrý počal vát a na zemi listí leží. Tolik jsem světla ti slibovalsliboval. K žhavé jen plotně přikoval, utahal dětmi. Již srdce se, pták zraněný, zmítá po lese, pod zulámanými snětmi. Vzít je, ó, měkce vzít do rukou, než se mu křídla utlukou o dlažbu země, než krví svou zem’ zbarví jak žhavou růmělkou, to pro nás vždy – mlčky – němě – – 30

TÍHA.
Západ rudým ohněm vznícený, měsíc, bílý strážce doubravy, obláčky, snů světlé ostrovy, ještě zvou a kynou v dálavy. Jako mladý buřič chycený škubnu řinčícími okovy. Hlouběji však řetěz kovaný zahryzne se, zamotá. Větší tíha, pustší samota. Nadarmo jim obětovaný –? Vzpoura malinkého titana? Či snad neschopnost jen života, anarchie, nuda Slovana – –? 31

PŘIKOVÁN.
Západ jak žhavá opona plane. S nehnutých větví a vrcholků stromů jako přes prsty zkřivené kane zlata žhoucího proud. Tam, tam... do dálek... za moře plout – – – Na vždy, či na čas – –? Odcházím z domu. Kdos na schodech vzlyká přikrčen v kout – – Ztvrdni, ó, ztvrdni mé srdce a stichni! Co ještě chceš – –? Jak úsměvný host k mému stolu jste zasedli všichni. Byl jsem sluha váš, dodavatel, mlčící most, po němž jste k štěstí šli – – Tak nelze mi žít! Musíš to chápat – – – V krvi již brodí se raněný západ, zoufalá luna marně mu podává zlomený štít. Večer již. Blížím se k horám. Slyšet je skřek. To orli či havran –? Pod nohou kámen se smek’ a v rozšklebenou propasť s rachotem letí. Jak jsem unaven – jakobych smrt svou do vrchu vlek’ – – Tesklivě kopce o své velkosti sní – – Ticho je, ticho – – Však slyš: Zdola kdos žalobně, dušeně volá, hlas dětský jak zvonek ztracené ovečky zní... Ó, musím k vám, ženo má, děti – – 32

NÁŠ ŽIVOT.
Vše sklízeli jsme na té naší ouvrati, i zlé i dobré –: prvé lásky krásný vznět, tu nyvou, sladce tesknou radost shledání, jakbychom odněkud se znali; jaro rozvité sil probuzených, jejich tiché zvadání pod prachem všednosti a v znoji žhavých lét; i sladké smyslů šílenství a závrati z těl blízkosti a prvých prudkých objetí, i rmutnou hořkost na dně číše dopité. Však platili jsme dobře, kupci poctiví. Ty krví teplou, křičícími mukami a bděním, hrůzou šílenou, když za nocí, zrak vytřeštěný a vlas divě rozvátý, své mládě vynášela’s mdlými rukami zpod podzemí, kam skuhravé je nemoci již strhovaly zkřivenými pařáty. A místo hravých vánků vál ti do líce žeh rudých ploten. Praní, šití na děti tě přikovalo k stěnám dusné světnice, jak vraha divého, ty naše oběti. A já, váš učitel a žák též pozorný, váš malomluvný pán a sluha pokorný, váš mocný bůh a denně obětovaný – – –? Hle, chtěl jsem tiše modlit se a sladce snít, když luna, věčná lampa, lije snivou zář na rozvlněné moře šelestících žit, když vrch i údol sladkým žalem oněmí, jak bůh by zamyšleně kráčel po zemi. Však práci chtěl jen život, přísný hospodář. 33 Přec šťastni jsme. Vždyť přišel vážný klid a přátelství, jež vyzkoušeno v neštěstí i štěstí, zoceleno stejnou bolestí; jež všechno pochopí, i napovězené; jež krátký hněv svůj, dítě mrtvě zrozené, hned pochová; jež usměje se vesele všem tak již známým vadám přítele. Přec šťastni jsme tou klidně něžnou vděčností za všechny dary lásky, za vzájemnou podporu; za tiché, nevídané, nečítané oběti; za stále rostoucí a stále tižší pokoru před bohem-osudem; za vlídnou přízeň, s níž druh druhu pomáhá vždy nésti tento kříž, když, příliš těžký, hrozí rozmáčknouti již; za všechny chvíle sváteční. A vím, až jeden z nás v dál zajde, sehnut pod obloukem věčnosti, druh jeho teskný, udivený, zlekaný, stát bude, stát a čekat, volat u brány, až přece otevrou, až sejdeme se zas. 34

AŽ ODEJDU.
Až přetne věčný lodivod mé provazy a prudce odstrčí tu loďku zlekanou od slunných břehů do vod širých, bez hrází, v tůň onu hluchou, nikým neprobádanou: Ty nelkej příliš, neklesej mi zlomeně, jak před oltářem bohů sklané oběti, však silná, na pobřeží stojíc vzpřímeně, na sbohem šátečkem svým mávni naposled a rychle vrať se domů, ve svůj, dětský svět. Mne nelituj. Vždyť ukrádat bych musil med, jejž s takou láskou schraňoval jsem pro děti a pro tě na zimu – Vždyť dál bych nedolét’, jen chvíli ještě vlek’ se, letec ubohý, jenž v rozletu se sřítil s krajin oblohy, živ sice, avšak těžce zraněn, polámán. Vždyť víš, je hrozným pro otce a pro muže, když vlastní silou podveden a oklamán již velkých darů lásky splácet nemůže, když nepomahá, nezdvihá, jen překáží, když svým drahým zavěsí se na páži, jak nemoc vleklá, jako živá mrtvola. Tož klidu toho dopřej mi. Sic v prvý čas, zvlášť ve chvíli, kdy rozteskněně lkavý zvon dne ubitého oplakává smutný sklon, ti bude hrozně – A ten od let známý hlas tě pohříženou do snů mnohdy zavolá, že překvapeně rozhlédneš se do kola, bys sehnula se ještě hlouběj, ještě níž – – Sic sama náhle budeš, sama jako kříž, jenž v širém poli, schýlen, stojí u rovu, jak bědný plavčík na bezlidném ostrovu, 35 kde zapomněl ho bezstarostný kapitán, když k ránu vyplul na neznámý oceán. A mnozí přátelé, i tví i moji, teď jen z dálky budou tůň tvých slzí objíždět, jak ze strachu, že strhnou ve vír hluboký jich lodi ty tvé bědně smutné zátoky. To předvídej, ty teskný Robinsone můj a přestaneš mi vyhlížeti s pobřeží jich koráb záchranný. Pak uvnitř ostrovu těm ovečkám svým, sobě najdeš tichou slůj, v níž ukryješ se před vichřicí severní. A stesk-li nadejde, když slunce potácí se jako v bouři pták, když z ran svých krvácí, jak král, jejž ubodali páni nevěrní: tu rozpomeň se, co jsme teskně důvěrní si říkávali: Silný nikdy neleká se samoty a žalu, nikdy nevrací se k mostům dávno zbořeným a nečeká nic nikdy v žití od lidí neb od nebe, jen sobě věře, spoléhaje pouze na sebe. A silna ty’s, ne silou dobyvatele, jenž hrozným, tvrdým mozkem, pěstí z ocele vpřed prodírá se, vše, co v cestě, rozdrtí; však silna tím, že je ti možno na pouti za štěstím s bytostí ti drahou splynouti, tak prostě, přirozeně, bez všech nároků jak s řekou vlna pohorského potoku, jakoby cíl a úkol tvůj byl jediný, žít jiným jen a jim se oddat docela. 36 Však silná’s tím, že jsi jako tiché květiny, jež voní nejvíc zlomeny a při smrti. Jsi schopna s teskným úsměvem svým na tváři se spalovati na obětním oltáři, jakobys vlastních potřeb ani neměla, a chápeš vždy: Když černá mračna v požáry se rozhoří, když bouře jdou a divé vichřice – mně nutno sklonit se jak trávy ohebné, ne pnouti jako hrdě pyšné stožáry, ne v pádu hřmíti roztříštěnou palubou. Hle nejsem samotna, však boží po vůli se holí ptáčci pod mým keřem stulili. Je nutno vždycky zaštítit před divou záhubou, svým šatem, tělem krýt, až slunce velebné – bůh usmířený – z černých mraků okraje zas usměje se přívětivě do kraje, keř měkce pohladí, i strom, i stébla žit. Tak budeš, věrna sobě, věrna dětem žít. A nežli naděješ se, uzříš u břehů se mírně houpat na stříbrném řetěze loď cele bílou, tajemnou, jež za něhu, za oběti vše, za lásku tě odveze z těch končin slz a žalů, shonu věčného v kraj klidných snů a ticha nekonečného. 37

SPOKORNĚN.
Mateřstvím šťastným a láskou zářící stanula tiše ve světlé, úsměvné světnici, podobna zralému létu uprostřed lánů, k němuž se zdvihá a sklání šumící klas, podobna plné, bohatě rozvité kytici, kterou si uvil radostný hospodář, čas. Kolem ní děti, svěžest a něha a smích bělostných jejích údů, dívčí půvaby jich, růžová pěna, v níž vyvřel milostný var, batulci tlustí, kteří se k nohám jí stulili, plačící hračky, jež svými slzami ulily vysoko vzedmutý plapol, bolestný žár. Děti, div života, zázrak, nejsladší dar, jásavá bolest, nadšený neklid a vznět, pokora beznáročná a závratná pýcha, zúžený obzor a celý vesmírný svět. Spokorněn jako pod klenbou slavného ticha užaslá duše, jak k zemi skloněný květ, vzrušeně šeptal k přírody věčnému pánu: Před tvojí vůlí čím jsem? Jen kvetoucí lícha, ze které skřivan k obloze radostně vstoupá, větev tvá, na níž se ptáče bezpečně houpá, do vodní hlubiny na svůj zírajíc stín útulek vlídný, tvá skrýš, tvůj prostřený klín. Děti mé, dědici krve, zbraní a snů, nahatí ženci mých tiše skloněných klasů, oráči statní na nivách příštího času pod novým sluncem v záření jasnějších dnů! 38 Srdce své plno radostné pokory mám jako stráň polední vůně, celé je vám, hostitel vlídný, se šťastným úsměvem dám. 39

DĚTI MÉ.
Byly jste lehkými dosud jako sen ranní pro víčka přivřená, jako rozpuklý květ pro mladou jabloni, zlatou lípovou snět. Děti mé, rostete, zráte – K zemi se sklání skloněné větve. Větší a větší je tíž. Větší též láska. Nic nechci pro sebe již. Budu vždy jako bohatý, poutnický krám: Pojďte a vybeřte sobě, poutníčci hraví. Všechnu tu krásu pro vás jen, zadarmo mám. Budu jak studánka, která úsměvně praví: Zaberte, hrnéčky hladné spusťte až na dno. Pramenem lásky se opět naplní snadno. Budu jak úl váš: Přijďte jen, zvedněte česna. Všechen med, který mi přála jásavá vesna, vůněmi zrající léto radostně dám. Ničeho nechci, jen vedu, pozorná cesta. Ukáži na směr, jak ruka na křižovatkách, podtrhnu, pozorný čtenář, glosuji v zkratkách, úsměšku provázkem bílým potáhnu, strhnu. Děti mé, koruno žití z dobrého zlata, tížíš, však nesu tě rád a vím: Na konci cest, u brány božího města do prachu klesna odevzdám dobrý dar zemi, radostnou zvěst. 40

AŽ VEJDE.
Jdou kolem mne má léta zádumčivá s prázdnýma, pokleslýma rukama – – Co máš? Co dáš, až vejde Mlčenlivá, tmy dcera, vyslankyně neznáma? Hrst klasů nezralých, jež urveš stráni? S mrazivým klidem, plna pohrdání k tvým nohám upustí je, černá paní, na nivách času žnečka znavená. Ó, léta smutná, v prázdnu ztracená. A bude vyčítat hlas umíráčku: Citový impotent – – snů milenec – – a tepla ženského – – a plných váčků – – Tvář zaleje mi studu ruměnec. V tom uslyším však: Pozvedáme zbraně, jež vypadly ti z unavené dlaně, když prodíral ses’, pro nás, stržemi. I napřímím se, ukazuje na ně, a kyvne hlavou kněžka podzemí, hlas vyčítavý změkne, oněmí. 41

NEMOCNÉ DÍTĚ.
Tak náhle vyrostla – – Tak vyspěle a vážně, zamlkle, až nesměle zří dlouze za ním z bílé postele, jak smutný, tesklivý den s němých hor za sluncem klesajícím za obzor. Lapená myška – včelka poraněná. Již nejásá jak skřivan ve výši, když tatíčkův hlas z chodby uslyší: Ó, přišel jsi již, přišel, drahý náš – – již nevztahuje sněžnou páž jak rozkvetlou snět stromek veselý do jara pro sluneční pocely. Jen dívá se a dívá zkoumavě, jak večer zabloudilý v doubravě, jakoby říkala si: Přibíjíš na bolesti a smutku kříž své milené – – Jsi na obtíž. Och, holubička moje unavená. Tak leží tu jak bledé okvětí, jež zašlapaly v bláto vichřice na divých koních krajem víříce. Měsíček bledý, smutně znavený, větévka v plném květu nalomená, mdlý sněhuláček na zem svalený, větérkem jarním polo strávený – – Zlekaný tatíček by nejraději na chodbu temnou utíkal, 42 kde nesmírným by žalem, beznadějí, hlas tlumě, slzy polykaje jak Adam u bran ráje, jak bídný psanec zavzlykal. Však oko tesklivé ho stále hledá, jak v lesích ztracený den luna bledá, jak siré stáří mládí pohádku. A chabá ručka k rozkazu se zvedá: „Vyprávěj svému děvčátku.“ Poslušně otec k lůžku sedá. Na černém stavu bolestí a smutků z osnovy prasklé, rozpadlého útku nit malých dětských příhod tká, co v prsou srdce lká a lká... 43

TĚŽKÁ NOC.
Noc, uslzená, bledá hříšnice, šla krajem v šerém hávu měsíce. Kdes dole ve světnici setmělé muž u postýlky vydech’ nesměle: „Pojď, modleme se“ – – „Ne, ne, nemohu! Ho příliš oddálil’s – Co, po bohu, jenž v nekonečnu kdesi, ve výši puklého tonu srdce neslyší“!neslyší!“ Mrak, luny černý vrak, přes nebes týn nestvůrné postavy své vrhl stín, by ve tmách vraždil, srážel do hlubin. Šel kdosi kolem, stanul u dveří. Vzkřik divý z úst se vyrval mateři: Je mrtva! Nehýbe se! Nedýše! Oh, zabil ji! – – Ó, krutý, mstí se dnes za radost, za rozkoš – – Ó, Herodes, vrah dětí, svého syna Ježíše! – – Jak dobrý plavec loďku zděšenou za bouře nad prohlubní zježenou muž svírá ženu pološílenou. Šel čas, nadzvednuv nebes rudý cíp štěrbinou úzkou vyslal ostrý šíp do srdce noci. Tiše, bez hlesu s květinou svadlé luny ve vlasu padala za horami do lesů. 44 U lože šeptá žena v úžasu: Viz, viz, vždyť spí, vždyť klidně do ticha jak ráno v travách snící oddýchá! Vždyť žije – bude žít má dívenka, mdlý měsíček můj, bledá jitřenka, kaplička, kam se každá myšlenka jde pomodlit – –! Jak? pláčeš příteli –? Tys také sláb –? Ó, dobyvateli, ó, zajatče náš, obětovaný –! Pojď, ať svůj život v jedno skovaný jak půlky prstenu v dar podáme té bytosti tvé velké, neznámé – – – Den na kolébce zlaté červánků se houpá, vzbuzen písní skřivánků. Dva lidé nachýleni k roběti si tiše, tiše pláčí v objetí... 45

POKOJNÉ DNY
Dřív den ze dne a zas den jsem šeptal ustrašen: Je bůh –? Je ďábel jen, jenž vychová a pochová –? Je příroda jen surová –? A v noci úzkostliv jsem ticha ptal se: Kam jdu – –? Odkud –? Účel mám – –? Jen v lidstvu – vlasti – – nebo sám – –? Či má jej pouze dálný, zářný svět, krutého rozkošníka zahrada – –? Ó, nad záhadou záhada –! A matné blesky věd, hlas zádumčivý tich, stříbrný krásy smích jen světlou muškou, jež v křovinách shasne, než k ní dojdeš, prohlédneš. Vše zdání jen a klam. A bylo tak, zvlášť na večer, kdy do duše se vkrádá šer, lstný našeptavač snů a běd, že zdálo se, jen revolver dát může jasnou odpověd. Teď vždy v pozoru, vždy na stráži u ztraceného zápraží 46 plačících nocí, smavých dnů se na nic neptám, netáži. Teď žiju, žiju, prostý venkovan, jenž se vším smířen, vyrovnán, jenž s důvěrou svůj osud poprosí a čeká pokojně, až pole porosí. Jen ke svým oddaněj se pnu, jak větve k nebi, květina, jež kmen svůj družně opíná. Jen uklidněnou duší svou den ku dni, v každé hodině více, více, horoucněji lnu k životu, krásnu, rodině. Toť poutníci, již dobrou zvěst sem, na mou poušt vždy přinesou, průvodčí hustou spletí cest. Toť tří mí jasní bozi jsou, k nimž modlím se a pracuji, olejem tiše spaluji. Vše jasné, prosté, čisté jest, jak rosa, země úlitba k uctění boha krásného, jak malých dětí modlitba. Nic neptám se a nechci nic, jen sloužiti, jen dávat víc, v plamenů prudkém objetí, jen klidněj, tišej hořeti pro život, pro sen, pro děti. 47

TICHÉMU ROBINSONU.
Když klikatý blesk náhle sjede s oblohy, a hoří chata tvá i všechny zásoby jak s olejem svým převržené nádoby: jen skloníš se, můj Robinsone ubohý. Vždyť rukou nerozbil, nespálil od dlaní až po lokte. Vždyť slyšíš, zříš zas v závrati po strmých schodech nebes slunce vstoupati i shluky hvězd. Vždyť živ jsi, živ, a poznovu vyzvedneš k úsměvnému nebi budovu nad čerstvým spáleništěm pod strání. A vždycky na tom pustém žití ostrovu nalezneš Pátka svého, srdce soucitné, jež přitulí se, oddá, pomoc poskytne, jež nezřenou a nečítanou obětí tě přinutí v radostně nyvém dojetí uvěřit v lidství, před ním hlavu skláněti – – Když s pustých břehů loď svých nadějí zříš plout tak klidně, v dálce takové, že kapitán tvých ohňů zlekaných nemůže zahlédnout; když potom potopí se v mlhách obzoru a kolem zas a zas jen hluchý oceán: tu zalkáš bolestně. Však ještě uplakán a na smrt teskliv líbáš malý země kout. Vždyť živí tě. Vždyť vstoupajícím skřivánkem a sluncem vycházejícím i červánkem i každým jarem obnoveným říká ti, že přec ten kapitán se jednou navrátí, u výspy zakotví a nazpět dopraví. Vždyť víš: On loď sic roztrhne, že s paluby se kácíš s výkřikem, však nechce záhuby, však pomůže, když bráníš se, a na břeh vyplaví. 48 Do prázdna vyzvedne na kříži neštěstí, však na něm na smrt nepřibil, jen přivázal; však rozpomněl se, když jsi lkal; však opět sňal, když v hloubku lidství nahlédl’s i věčnou dál. Ó, jak mu děkuješ, že všechněch bolestí a zklamání a samoty tvé trpkou tíž dal tobě s vírou v život z hlubin vynésti, jak kdysi kajícímu Božetěchu kříž přes alpské ledovce a stráně nahoru; že naučil tě mlčky skláněti se níž, níž v moudrou, nad vším vítězící pokoru. 49

JSEM VÍC.
V ten čas, kdy vítr z mraků zasviští, jakoby smrt po holém strništi se kosou zrezavělou rozmáchla, své duši dím: jsem hříčkou náhody, ve vlasu tanečnice boží, přírody, jen cetkou blýskavou a nebohou. Mé nervy list, jenž teskně pod nohou jí, kráčející hájem, šelestí; jen tenké, roztřepené pavučí, jímž vane její dech a napíná; jen struna, mezi zemí, oblohou jež napiata, se vždycky rozzvučí vší její slastí, každou bolestí. Však za chvíli již zvedám zrak se země vstávaje, až setřesu se šije ruku stesku nyvého jak siné ráno s roucha bílého chumáče tmy a mlhy do lesů, až dím: Jsem víc, než rostlina, než plaz, než hmyz, než okřídlený pták. Mám Nesmírného stále vědomí. Ho chápat, přiblížit si možno mi. Bez konce, bez hranice touha má, i spoutanýma, mdlýma rukama tíž země zvrátit, němé přírody, ty hrozné dvéře svého vězení, v němž matkou křičící jsme zrozeni, ten, kříž, jejž ještě v smrti zvedáme nad hlavu svou, nad kraje neznámé, 50 jak dávní věrozvěsti nadšení, když jati barbarskými národy. Jsem víc. Vždyť myslím – toužím – chci – Jsem člověkem, a možno mně, vzdor poutům na noze, k daleké, zářné, slavné obloze zachycen za rozevlátý Jeho lem. Co zvířata, mí bratři, v němotě jen teskně, mlčky kolem zírají ke žlabům přivázána ve stáji; co květy, ulekaní boháči, se na noc uzavrou a v temnotě úzkostně o své zlato rozpláčí –: má duše volná, neupoutaná, jak Bůh sám, v slavném tichu večerů se chví a modlí, stápí v nádheru drah mléčných, rozzářených hvězd, v šum sladký moře nekonečného, v třpyt jeho vln, jež, zdá se, vyvřely z kalichu noci příliš černého, až cítí: S Bohem-otcem jedno jest; až uslyší ve výškách anděly pět slavně zádumčivé hosanna. 51

TATRY.
Stranou všech aren a bojišť, nervosních měst, hlučících trhů na práci, slávu a čest, přivinut k drsným, odvážně rostoucím travám uprostřed skromné, pokorně klečící kleče, po které mlha šerý šat s námahou vleče: – s divocha úžasem velkým cele se vzdávám hrozivé velebě vaší, vztýčeným hlavám, vysoké Tatry, velicí mlčenlivci, soupeři času, průvodci věků a hvězd. S hrdým a nehnutým vzdorem, velce a němě, odvážní snivci, vzdáváte slunečním žárům, dešti a sněhu, krutému, mstivému mrazu, ječivých moren železným, drásavým spárům na kost až sedrané boky hrdých svých srázů. Zpod kopyt vichřic, jež divě nad vámi letí, zpod kyjů ohnivých, bohem metaných blesků, do cesty ponuře zacházejících tisíciletí odvážně hrdou, nesklonně vztýčenou lebí v samotě věčné, těžkém mlčícím stesku strmíte stále k dálnému, tvrdému nebi, vzbouřenci věční – pravěku divoké plémě – prvotní, hrůzní synové zlekané země, kletbami bohů na kámen proměnění – titáni v hrozném zápasu přemožení – – Úžasle strnulý vaší nehnutou hluší, pochmurnou velebou vidím zlekanou duší dávné té chvíle velikou, děsivou krásu, když jste se za divé vesmírné bouře, zaliti plamenů krví, v chuchvalcích kouře z rozbité, svalené brány němého času – giganti hrozní – po prvé s rachotem vyhrnuli. 55 Obrácen k vašim nehnutě hrozícím výším přes propast zapadlých věků v duchu svém slyším rodící země porodní úpění děsné, praskot jich trhaných údů, výkřiky běsné, jimiž jste v hrůze na vždycky v oblacích ustrnuli. Ó, vy mí chmurní, samotou skrušení velikáni – Buřiči teskní, hroznými skobami přikovaní k daleké obloze němě lhostejných bohů – – Mlčící strážcové slunce, dějinných cest – –! Zmocnit se vás a dobýti hrozivý val! Na pyšná temena vaše postavit nohu, objati zářícím okem nesmírnou dál! S výšin se modlit a hrozit němému bohu, zdvihati věčně odvážnou, krvavou pěst – – –! 56

JEŠTĚ TATRY.
Zde na hranici severu a jihu odvážně zdvihají svou hroznou tíhu do smělých výšek, prázdných do prostorů. Zde pochmurně a hrozivě a plní vzdoru jak přízrak čnějí v nekonečno na obzoru, kamenní obři, Atlantové němí, strážcové dějin slovanských a zemí, jimž vteřinou jsou hrůzy plná staletí. Šli vzpurně v jejich stínu hrdí smělci i snílkové i vojevůdci velcí, i plemena a rassy, velké doby, dnes za vítězstvím, zítra do poroby. A všichni skáceli se v němé hroby, na retech smích a pláč a prokletí. Bez lásky, zloby, bez pohnutí, němě nad nimi zdvihali a zdvíhají své témě ti zamračení syni smavé země, giganti hrozní bohy v kámen zakletí. Ó, němá hmoto do snů pohřížená –! Ó, věčná touho země hmotou zatížená –! Titánů sáhajících drze na oblohu bezmocná, na kříž stesků vbitá těla –! Jak v dómu před vaší se kořím velebou. Ssutiny obřích hradů hrůzně krásné, v jichž komnatách rozpadlých slunce jasné pokorně v prolité své krvi hasne! – Divoká básni živlů zkamenělá –! Jak po svém ubitém, přec živém bohu vždy budu s touhou ohlížet se za tebou. 57

U NÁDRAŽÍ.
Tam kdesi ve výškách a daleku pro smutnou touhu, velký úžas člověku hor mocných pásmo z věků do věků se tmí a ční a zdvihá nepohnutě. Toť démon hrozivý, jenž za perutě hněvivou rukou uražených bohů byl náhle vyzdvižen až do oblak a hroznou skobou přikut na oblohu. Toť věky zčernalý je, mrtvý drak. Však dole do roviny večerní se řítí ohnivý drak moderní, dvojoký kyklop černý, rychlovlak. Dech z nozder sršící a hříva vlaje do procitlého, užaslého kraje, jak náruč plamenů, jak snopy hořící, jež v přítmí unášeny vichřicí. Hřmí, rachotí a duní náraz kol přes most a koleje se chvějící, až třese se a sténá, práská zem’. Nachýlen zřel jsem za ním v temnou dál a každý nerv a žíla, každý sval se chvěl a vřel a k letu rozpínal. A zřel jsem obrovité hlavy hor, jich hrůznou krásu, věkovitý vzdor, stesk těžký, věčné, marné rozpjetí po výškách, nebi – – a jich zakletí v samotě, prázdnu, tichu bezhlasém. 58 A duch můj nevěděl, zda s úžasem, pohnutím, láskou větší pokleká před věčnou přírodou, jež nade mnou – na pohled němá, mrtvá, strnulá – své pusté, divé dómy klenula, či před světlem a jiskrou tajemnou ve velkém mozku bohočlověka. 59

CESTOU K VODOPÁDŮM.
V údolí úzkém odkudsi zdola, ze slojí země nadarmo volá ztracený žal jich, bolestný vzlyk. Je to jak vzdoru bouřlivý křik, daleké, temné dunění hromu po nohou hrůzou strnulých stromů, v neznámé dáli chrlící krater. Je to jak vzpurný, divoký ryk v zápasu s bohy poutaných Tater, tesknoty plný, tajemný chor – – Zdá se, tam kdesi za branou vod, za hradbou věčně zakletých hor v podsvětí zeje hluboký vchod. Za ním hned černá titanka, země, na velkém, věčně rachotném stavu vratidlem bije, životy tká. Ztracená voda neznámých splavů u jejíjejích nohou po světle lká. 60

U VODOPÁDŮ.
S hněvem a lkáním spousty vod mléčné z jakési velké nádrže věčné, skalními duchy s výšiny nachýlené, řítí se divě přes kolmý sráz. Zdá se, to bílé rusalky, sešílené v záchvatu náhlém divého bolu, střemhlav se vrhají se skály dolů, o hroty tříští bělostný vaz. Sladké jich ruce úbělem kmitnou, když se stěn hladkých bezmocně chytnou, obloukem šlehne perlový pás. Po vodách splývá stříbrný vlas. – Buřičské vlny zbavené pout – Svobodou náhlou opilý proud. Vichřice burácejících tonů, nářků a kleteb, zoufalých stonů, hněvivých živlů divoký jek. Duhových barev radostný třpyt. Výsměšných očí zelený svit – Vody, jež s těžkou umělců mukou chorobně chvějnou, zoufalou rukou o stěny věčna bolestně tlukou. Žalná jich vzpoura, pohyb a ruch – – Nad nimi však, rozestouplé v dálný kruh, s nepohnutým, lhostejným, až mrazným klidem 61 ve svém majestátu, těžké velebě zachmuřené hory strmí do nebe, jako nad lkajícím, pracujícím lidem němý bůh. 62

U SALAŠE.
Měl nohy křížem krážem upiaty jak princi v jeho sladké pohádce, však na haleně hrubé záplaty a roztrženou režnou košili, již, zdá se, ženské ruce bílily, když ohnivý květ límce došily. Měl boudu – pro psa jen či člověka –? u samé země nízce dřepící pod korou rozpuklou, se třepící. Jak červy ohlodaný, starý hřib se bála pohledět na nebes cíp, na horstva pyšně chmurná, daleká, ač zem’ svůj kámen, lesy vývraty na útulnu, na domek trvalý mu do ruky až zrovna podaly. Jak tichý, ovčácký pes opodál mne uctivě, však ostražitě stál, mé ruky neviděl, své nepodal. Ó bratře, chápu: Hordy národů jak průlomem se hnaly z východu, svých koní bokem vytlačili sem, kde sám jsi, sám pod dálnou oblohou, kde i ten bůh tvůj dalek, hluch a něm, zapomněl, zdá se, že jsi člověkem. Tvá pole žírná, luka šťavnatá, jež ležela ti pestře u nohou jak rozprostřená sukně květnatá, ti rozdupali Huni, Avaři a Kumáni a Turci, Maďaři – – Tvou sladkou duši v snivém úžasu 63 toužící po světle a po jasu, temnotou obklopili dusivou a prázdnem – bídou – bázní mučivou jak strašidly hrad pustý, sbořený. Kořalkou zalévali kořeny, až spustl svět a život usychal, až zdálo se, že’s dožil, dodýchal. Teď já jsem přišel do hor, údolí. Tvou hlavu těžkou, skleslou uboze nazpátek trhám – vzhůru – k obloze, až v nakřivené šíji zabolí. Svou pochodní, již hrdě o záři hvězd jasných jsem si rozžal v těchto dnech, ti prudce zamával jsem před tváří, až oči přivřel’s, couváš zděšeně, jakoby místo Krista na stěně sám ďábel zjevil se ti v plamenech. Ó bratře můj, jenž zdiven, zmateně tu rozhlížíš se cestu hledaje do Palestiny svojí, do ráje! Kam chceš –? Sám –? Nevidíš, jak číhají za každým stromem temné postavy, až půjdeš, klidný, kol? Jak zdvihají sekeru k divokému úderu? To z rána je! Co bude k večeru? Vždyť setmí se. Vždy nesou dějiny proud temnoty a světla střídavý, jak kdesi tam jej zapne Jediný. 64 Vždy osud za klid sladký, slunný jas se krutě mstí a nenávidí nás. Vždy jeho slepý sluha, věčný čas, do kraje vyšle orkán větrný, bouř divokou – A krásná Slovač tvá jak most je dlouhý, úzký, stříbrný, jejž pod usměvavými nebesy On rozpial od úbočí k úbočí. Je jako bílá stezka pralesy, kam divoká zvěř hladně útočí. Nemůžeš po ní bez průvodu lva. Nedojdeš k sobě. Kdesi pod strání se skácíš, těžce zraněn, zkrvaven s výčitkou němou patře na nebe. Nemohu nikam po ní bez tebe. Jak velká pěst, jak hlava beraní bez těla je má sladká otčina, jak úzká, vyhloubená kotlina, v níž stříbrný lev hlídán, uzavřen, se marně bude vzpínat na stěny. Ó, bratře, romantiku zasněný! Jsme sví jen, odkázáni na sebe – Ó, pohádko má! Jsme si osudem jak manželé. Buď jedno budem’ dva, neb nebudem’. 65

JAKO LEGENDA.
Širou plání věky již se potácel zástup uštvaný svou cestu hledaje. Vždycky v purpurově zářném ránu v tiché dálce Neznámého spatřili. V záři stál a vůně šla jak z lánů kvetoucího, rozvlátého obilí. Za ním, za ním! – Jistě do kraje snů a lásky povede nás, do ráje. Stál a v dál se díval zadumaně, jakby vzpomínal, jak čekal na ně. Stál a vždy jim ušel nečekaně. Stužka červená, jak zástup krvácel, po zemi se vlekla již a kostí řad hrůznou obrubou se podél cesty klad, šklebící se mosaiky kameny. Blíž a blíže vyli vlci, hyeny. Tu však, na večer již, sblížili se až na dva kroky, na vztaženou páž. Kdosi vystoupil a zvolal prudce: Obejít a nastavit krátké ruce mečem napřaženým, kopími. Blyskla zbraň – Noc světla shášela. Tma – Jen před nimi se vznášela Neznámého zář, jak zjevení v hloubkách propadlého sklepení. 69 Ticho – Pouze táhlý, žalný vzlyk, jakby nad hlavami jejich v tmách přeražená ruka sjela po strunách. Oni vzlykajíce nyvě klekali, ti však, plni jistoty a nadšení, obnovené, velké slunce čekali. Vyhouplo – A výkřik zděšení letěl prostorami prázdnými: Krvavý a siný před nimi visel proklán veskrz kopími. 70

TROJKA.
Tak, opřen o Sudet a Tater témě, dnes vidím tě, ó, širá, bílá země, má rodičko, má domovino, zkád jsem vyšel nah, již měl jsem, mám tak rád: V sinavém blesku ideí a hrozném jasu požárů mstivých, granátů a min a střel, po zkrvácených polích, po zdupané nivě, přes města rozvalená, chumle zbitých těl tvá trojka šílená uhání, letí divě po samém lemu šklebící se strže černé pro vábnou závrať – ztroskotání – hrůzný pád. Na předu vozka – kost a kůže – hladný chrt. Na bledém čele prorocké sny, na rtech smrt, v zapadlých očích pokory a vzpoury svit, stesk nesmírný – A malé koníky své věrné, letící po zemi až břichem, vztekle bije po slabinách a nohách, přes vypiaté šije, přes smutné, krotké oči, rudou vodkou spit. A v trojce, za ním východu syn, žlutě bled. Msta zlého Jehovy a odvěkých muk tíha, chlad mozku velkého i duše žhoucí let i dávných proroků zář zřítelnicí míhá, nervosně křiví ret. Čas občas rozkřídleným démonem se zdvíhá, divoce zavýskne a na vozkovu šij pěst náhle spustí sbalenou jak hrozný kyj a křikne: Zvíře jeď! – a láhev podá: Pij! – A trojka, vicherná smršť, bouře rudý mrak, vůz ohnivý, do něhož used černý běs, rachotíc koly, syčíc žhavou nápravou uhání, divě letí širou, pustou dálavou. 71 A vozka sedí, tupě hledí, čeká na zázrak. Však dálka chvěje se a stená. Práská les. A hoří města zlekaná a hoří bídná ves, a hoří cerkve šindelové, nízké školy, divadla, musea i knihovny, kříž starý v poli, zem’ celá, duch i srdce, krví spitý lid. A letí, stále letí divých běsů rudý vůz s těl nákladem a teplé krve, hrůzy hrůz přes širé kraje, přes nešťastnou – věčnou Rus. 72

ORLE MŮJ.
Jak jsem tě vroucně miloval, mohutný orle můj bílý, když jsi tak v nadbytku síly, s odvahou krásnou v nesmírnou dál, do slunce radostně vzlét’, přehlížel s výšin užaslý svět! Jak jsem tě vroucně miloval, ne jen pro velkost, s kterou jsi hrdě a němě nesmírné lány urvané země, východ i západ, sever i jih do hnízda dějin unášel ve spárech svých! Jak jsem tě smutně, bolestně miloval: Pro těžká, stoletá muka, pro utrpení, kterému konce nebylo, není a není. Pro hrozný, na tobě opile ležící osud, který ti se širé země povstati nedal. Pro něhu mateřsky, měsíčně nyvou. Pro lásku sladce, tesklivě snivou. Pro velký všechno objímající soucit a žal, jenž nejnižší, nejbídnější na prsa zvedal. Pro všechnu touhu, s kterou jsi hledal na temných cestách života znamení jistá, která zde nechala šlépěj sladkého Krista. Pro tvůj hlad neukojitelný po božím slovu. Pro víru, s kterou jsi, zklamán, znovu a znovu budoval, i teď chceš budovat, prostředky všemi, nebeské království na této prokleté zemi. Pro oheň, který, slzami ulit, přece jen dosud pod krve přívalem tajemně plá. Pro ten tvůj prapor, jenž hrůzně zkrvácen, se žerdi strhán, pošpiněn, zablácen, přece jen k nebi odvážně vlá. 73 Pro sestup smělý po žebři krvavých snů k samému dnu dobra i zla. Jak tě bolestně, zoufale miluji dnes! Ležíš tu, v příkopě kdes, u bílých nohou Evropy lhostejně klidné v naprosté opuštěnosti, bezmoci bídné, pokrváceného, potrhaného praporu cár. Do něho smutní tví proroci malí třesoucí rukou zoufale halí hladné své, na kost až vyhublé tělo. Ležíš tu jako veliké, ve své bláhové víře chycené, na smrt zraněné zvíře, zíraje smutně na spoustu svoji, trosky a zmar. Oh, ubohý, ubitý orle můj bílý! Uvidím ve svém životě chvíli, kdy zbaven své hrůzy a bezmoci, muk, rozepna peruť krví tvých mláďat doposud rudou poletíš nesmírnou, závratnou dálí nad širým prostranstvím polí a luk, zatím co k tobě se vztahovat budou v úžasu sladkém tisíce bratrských ruk? Uzří to teprve dítě mé, šťastnější vnuk...? 74

BŮH TĚ OSLAVÍ.
U doutnajících trosek říše rozvrácené, na bitev šeré plachtě hrůzně zkrvácené bezmocný, hladový, až na smrt chor. Planinou pustou žírná pole jsou a luka,luka. Jak staré ruiny zem opuštěná puká, step sžehlá v mdlobách padá pod obzor. Vždy rozdával – svou čest, svou slávu, prestýž, statek, krev tichých milionů, němé stony matek pro zrádnou milostnici, Evropu. Teď zrazen vším, i bratry, tulák pohrdaný, bezvládně leží zde u tvrdé její brány v hlubokém, krve plném příkopu – – Ó, Blouznivče! V požárů, pušek hořkém dýmu sníš ještě sen svůj staletý o třetím Římu, zpozdilý don Quichote severní? Nač všechna obět nesmírná, boháči chudý? V tom tedy spása naše, messiáši rudý, Tantrisi blázne, kněže moderní? Tvůj úkol dějinný je budit úžas světů bezedným podzemím a sráznou výškou vzletů, pokáním hrozným hrozných vinníků? Vždy za ideou zářnou jít až do extrémů a za chvíli jí klnout, smát se, smáti všemu, proroku pustý, ideální cyniku? Teď v daleku jak obr týčit se až k nebi a za rok o zem’ zadunět svou puklou lebí, sražený Goliáši severu? Za jitra na prahu své chaty objat vraha a v noci vrážet meč v bratrská prsa nahá, jen k ranám, k ranám zdvihat sekeru? 75 Dnes, v očích slzy, líbat Kristův bok a nohu a zítra po Něm plít –? Oh, popírači bohů – – třináctý Apoštole – – k zoufání – –! A přece vím: Zas vydá věčném po zákonu tvá země obří plod, jejž seli do záhonů tví velcí předci, smírní titáni. Z tvé duše divě ďábelské a dětsky prosté kultura nová, srdce úsměvného vzroste a v čelo Evropy zas postaví. Nic nadarmo –: Žít bude lid, jenž zlobou běsa pro ideu svou, pro sen krásný, zmučen, klesá. Bůh vždy své Joby zdvihá, oslaví. 76 OBSAH
NA LOKTECH ZEMĚ
Jitro7 Bílé ráno8 Povzdech9 Polední slunce10 Píseň11 Teskný západ12 Píseň13 Bílý potápěč14 Idylla15 Měsíc v mlhách16 BíláBledá noc17 Podzimní18 Zlomené jaro19 Nový domov20 Můj kraj21 Píseň22
SLADKÉ TICHO
Naše láska25 Osiřelá26 [77] Osiřelý27 Břemeno lásky28 Odpusť29 Ve vleku dní30 Tíha31 Přikován32 Náš život33 Až odejdu35 Spokorněn38 Děti mé40 Až vejde41 Nemocné dítě42 Těžká noc44 Pokojné dny46 Tichému Robinsonu48 Jsem víc50
SLOVENSKU
Tatry55 Ještě Tatry57 U nádraží58 Cestou k vodopádům60 [78] U vodopádů61 U salaše63
RUSKO
Jako legenda69 Trojka71 Orle můj73 Bůh tě oslaví75
[79] Kniha tato vyšla v květnu 1924 jako VI. svazek Květů Země, které řídí Stanislav Minařík. Nakladatelé Kvasnička a Hampl v Praze. Upravil V. H. Brunner. Vytiskl Edvard Leschinger v Praze.
[81] Autor vydal
MODLITBY VÍRY A LÁSKY Básně, II. rozmnožené vydání.
NAŠE VEČERY Básně a prosa.
ZBYTEČNÝ 2 díly, báseň.
O BOHA, ŽIVOT A MŮJ LID.
E: mk; 2006 [83]