TATRY.

TATRY.
Stranou všech aren a bojišť, nervosních měst, hlučících trhů na práci, slávu a čest, přivinut k drsným, odvážně rostoucím travám uprostřed skromné, pokorně klečící kleče, po které mlha šerý šat s námahou vleče: – s divocha úžasem velkým cele se vzdávám hrozivé velebě vaší, vztýčeným hlavám, vysoké Tatry, velicí mlčenlivci, soupeři času, průvodci věků a hvězd. S hrdým a nehnutým vzdorem, velce a němě, odvážní snivci, vzdáváte slunečním žárům, dešti a sněhu, krutému, mstivému mrazu, ječivých moren železným, drásavým spárům na kost až sedrané boky hrdých svých srázů. Zpod kopyt vichřic, jež divě nad vámi letí, zpod kyjů ohnivých, bohem metaných blesků, do cesty ponuře zacházejících tisíciletí odvážně hrdou, nesklonně vztýčenou lebí v samotě věčné, těžkém mlčícím stesku strmíte stále k dálnému, tvrdému nebi, vzbouřenci věční – pravěku divoké plémě – prvotní, hrůzní synové zlekané země, kletbami bohů na kámen proměnění – titáni v hrozném zápasu přemožení – – Úžasle strnulý vaší nehnutou hluší, pochmurnou velebou vidím zlekanou duší dávné té chvíle velikou, děsivou krásu, když jste se za divé vesmírné bouře, zaliti plamenů krví, v chuchvalcích kouře z rozbité, svalené brány němého času – giganti hrozní – po prvé s rachotem vyhrnuli. 55 Obrácen k vašim nehnutě hrozícím výším přes propast zapadlých věků v duchu svém slyším rodící země porodní úpění děsné, praskot jich trhaných údů, výkřiky běsné, jimiž jste v hrůze na vždycky v oblacích ustrnuli. Ó, vy mí chmurní, samotou skrušení velikáni – Buřiči teskní, hroznými skobami přikovaní k daleké obloze němě lhostejných bohů – – Mlčící strážcové slunce, dějinných cest – –! Zmocnit se vás a dobýti hrozivý val! Na pyšná temena vaše postavit nohu, objati zářícím okem nesmírnou dál! S výšin se modlit a hrozit němému bohu, zdvihati věčně odvážnou, krvavou pěst – – –! 56