TICHÉMU ROBINSONU.

TICHÉMU ROBINSONU.
Když klikatý blesk náhle sjede s oblohy, a hoří chata tvá i všechny zásoby jak s olejem svým převržené nádoby: jen skloníš se, můj Robinsone ubohý. Vždyť rukou nerozbil, nespálil od dlaní až po lokte. Vždyť slyšíš, zříš zas v závrati po strmých schodech nebes slunce vstoupati i shluky hvězd. Vždyť živ jsi, živ, a poznovu vyzvedneš k úsměvnému nebi budovu nad čerstvým spáleništěm pod strání. A vždycky na tom pustém žití ostrovu nalezneš Pátka svého, srdce soucitné, jež přitulí se, oddá, pomoc poskytne, jež nezřenou a nečítanou obětí tě přinutí v radostně nyvém dojetí uvěřit v lidství, před ním hlavu skláněti – – Když s pustých břehů loď svých nadějí zříš plout tak klidně, v dálce takové, že kapitán tvých ohňů zlekaných nemůže zahlédnout; když potom potopí se v mlhách obzoru a kolem zas a zas jen hluchý oceán: tu zalkáš bolestně. Však ještě uplakán a na smrt teskliv líbáš malý země kout. Vždyť živí tě. Vždyť vstoupajícím skřivánkem a sluncem vycházejícím i červánkem i každým jarem obnoveným říká ti, že přec ten kapitán se jednou navrátí, u výspy zakotví a nazpět dopraví. Vždyť víš: On loď sic roztrhne, že s paluby se kácíš s výkřikem, však nechce záhuby, však pomůže, když bráníš se, a na břeh vyplaví. 48 Do prázdna vyzvedne na kříži neštěstí, však na něm na smrt nepřibil, jen přivázal; však rozpomněl se, když jsi lkal; však opět sňal, když v hloubku lidství nahlédl’s i věčnou dál. Ó, jak mu děkuješ, že všechněch bolestí a zklamání a samoty tvé trpkou tíž dal tobě s vírou v život z hlubin vynésti, jak kdysi kajícímu Božetěchu kříž přes alpské ledovce a stráně nahoru; že naučil tě mlčky skláněti se níž, níž v moudrou, nad vším vítězící pokoru. 49