U SALAŠE.
Měl nohy křížem krážem upiaty
jak princi v jeho sladké pohádce,
však na haleně hrubé záplaty
a roztrženou režnou košili,
již, zdá se, ženské ruce bílily,
když ohnivý květ límce došily.
Měl boudu – pro psa jen či člověka –?
u samé země nízce dřepící
pod korou rozpuklou, se třepící.
Jak červy ohlodaný, starý hřib
se bála pohledět na nebes cíp,
na horstva pyšně chmurná, daleká,
ač zem’ svůj kámen, lesy vývraty
na útulnu, na domek trvalý
mu do ruky až zrovna podaly.
Jak tichý, ovčácký pes opodál
mne uctivě, však ostražitě stál,
mé ruky neviděl, své nepodal.
Ó bratře, chápu: Hordy národů
jak průlomem se hnaly z východu,
svých koní bokem vytlačili sem,
kde sám jsi, sám pod dálnou oblohou,
kde i ten bůh tvůj dalek, hluch a něm,
zapomněl, zdá se, že jsi člověkem.
Tvá pole žírná, luka šťavnatá,
jež ležela ti pestře u nohou
jak rozprostřená sukně květnatá,
ti rozdupali Huni, Avaři
a Kumáni a Turci, Maďaři – –
Tvou sladkou duši v snivém úžasu
63
toužící po světle a po jasu,
temnotou obklopili dusivou
a prázdnem – bídou – bázní mučivou
jak strašidly hrad pustý, sbořený.
Kořalkou zalévali kořeny,
až spustl svět a život usychal,
až zdálo se, že’s dožil, dodýchal.
Teď já jsem přišel do hor, údolí.
Tvou hlavu těžkou, skleslou uboze
nazpátek trhám – vzhůru – k obloze,
až v nakřivené šíji zabolí.
Svou pochodní, již hrdě o záři
hvězd jasných jsem si rozžal v těchto dnech,
ti prudce zamával jsem před tváří,
až oči přivřel’s, couváš zděšeně,
jakoby místo Krista na stěně
sám ďábel zjevil se ti v plamenech.
Ó bratře můj, jenž zdiven, zmateně
tu rozhlížíš se cestu hledaje
do Palestiny svojí, do ráje!
Kam chceš –? Sám –? Nevidíš, jak číhají
za každým stromem temné postavy,
až půjdeš, klidný, kol? Jak zdvihají
sekeru k divokému úderu?
To z rána je! Co bude k večeru?
Vždyť setmí se. Vždy nesou dějiny
proud temnoty a světla střídavý,
jak kdesi tam jej zapne Jediný.
64
Vždy osud za klid sladký, slunný jas
se krutě mstí a nenávidí nás.
Vždy jeho slepý sluha, věčný čas,
do kraje vyšle orkán větrný,
bouř divokou – A krásná Slovač tvá
jak most je dlouhý, úzký, stříbrný,
jejž pod usměvavými nebesy
On rozpial od úbočí k úbočí.
Je jako bílá stezka pralesy,
kam divoká zvěř hladně útočí.
Nemůžeš po ní bez průvodu lva.
Nedojdeš k sobě. Kdesi pod strání
se skácíš, těžce zraněn, zkrvaven
s výčitkou němou patře na nebe.
Nemohu nikam po ní bez tebe.
Jak velká pěst, jak hlava beraní
bez těla je má sladká otčina,
jak úzká, vyhloubená kotlina,
v níž stříbrný lev hlídán, uzavřen,
se marně bude vzpínat na stěny.
Ó, bratře, romantiku zasněný!
Jsme sví jen, odkázáni na sebe –
Ó, pohádko má! Jsme si osudem
jak manželé. Buď jedno budem’ dva,
neb nebudem’.
65