JEŠTĚ TATRY.

JEŠTĚ TATRY.
Zde na hranici severu a jihu odvážně zdvihají svou hroznou tíhu do smělých výšek, prázdných do prostorů. Zde pochmurně a hrozivě a plní vzdoru jak přízrak čnějí v nekonečno na obzoru, kamenní obři, Atlantové němí, strážcové dějin slovanských a zemí, jimž vteřinou jsou hrůzy plná staletí. Šli vzpurně v jejich stínu hrdí smělci i snílkové i vojevůdci velcí, i plemena a rassy, velké doby, dnes za vítězstvím, zítra do poroby. A všichni skáceli se v němé hroby, na retech smích a pláč a prokletí. Bez lásky, zloby, bez pohnutí, němě nad nimi zdvihali a zdvíhají své témě ti zamračení syni smavé země, giganti hrozní bohy v kámen zakletí. Ó, němá hmoto do snů pohřížená –! Ó, věčná touho země hmotou zatížená –! Titánů sáhajících drze na oblohu bezmocná, na kříž stesků vbitá těla –! Jak v dómu před vaší se kořím velebou. Ssutiny obřích hradů hrůzně krásné, v jichž komnatách rozpadlých slunce jasné pokorně v prolité své krvi hasne! – Divoká básni živlů zkamenělá –! Jak po svém ubitém, přec živém bohu vždy budu s touhou ohlížet se za tebou. 57