ORLE MŮJ.

ORLE MŮJ.
Jak jsem tě vroucně miloval, mohutný orle můj bílý, když jsi tak v nadbytku síly, s odvahou krásnou v nesmírnou dál, do slunce radostně vzlét’, přehlížel s výšin užaslý svět! Jak jsem tě vroucně miloval, ne jen pro velkost, s kterou jsi hrdě a němě nesmírné lány urvané země, východ i západ, sever i jih do hnízda dějin unášel ve spárech svých! Jak jsem tě smutně, bolestně miloval: Pro těžká, stoletá muka, pro utrpení, kterému konce nebylo, není a není. Pro hrozný, na tobě opile ležící osud, který ti se širé země povstati nedal. Pro něhu mateřsky, měsíčně nyvou. Pro lásku sladce, tesklivě snivou. Pro velký všechno objímající soucit a žal, jenž nejnižší, nejbídnější na prsa zvedal. Pro všechnu touhu, s kterou jsi hledal na temných cestách života znamení jistá, která zde nechala šlépěj sladkého Krista. Pro tvůj hlad neukojitelný po božím slovu. Pro víru, s kterou jsi, zklamán, znovu a znovu budoval, i teď chceš budovat, prostředky všemi, nebeské království na této prokleté zemi. Pro oheň, který, slzami ulit, přece jen dosud pod krve přívalem tajemně plá. Pro ten tvůj prapor, jenž hrůzně zkrvácen, se žerdi strhán, pošpiněn, zablácen, přece jen k nebi odvážně vlá. 73 Pro sestup smělý po žebři krvavých snů k samému dnu dobra i zla. Jak tě bolestně, zoufale miluji dnes! Ležíš tu, v příkopě kdes, u bílých nohou Evropy lhostejně klidné v naprosté opuštěnosti, bezmoci bídné, pokrváceného, potrhaného praporu cár. Do něho smutní tví proroci malí třesoucí rukou zoufale halí hladné své, na kost až vyhublé tělo. Ležíš tu jako veliké, ve své bláhové víře chycené, na smrt zraněné zvíře, zíraje smutně na spoustu svoji, trosky a zmar. Oh, ubohý, ubitý orle můj bílý! Uvidím ve svém životě chvíli, kdy zbaven své hrůzy a bezmoci, muk, rozepna peruť krví tvých mláďat doposud rudou poletíš nesmírnou, závratnou dálí nad širým prostranstvím polí a luk, zatím co k tobě se vztahovat budou v úžasu sladkém tisíce bratrských ruk? Uzří to teprve dítě mé, šťastnější vnuk...? 74