JAKO LEGENDA.

JAKO LEGENDA.
Širou plání věky již se potácel zástup uštvaný svou cestu hledaje. Vždycky v purpurově zářném ránu v tiché dálce Neznámého spatřili. V záři stál a vůně šla jak z lánů kvetoucího, rozvlátého obilí. Za ním, za ním! – Jistě do kraje snů a lásky povede nás, do ráje. Stál a v dál se díval zadumaně, jakby vzpomínal, jak čekal na ně. Stál a vždy jim ušel nečekaně. Stužka červená, jak zástup krvácel, po zemi se vlekla již a kostí řad hrůznou obrubou se podél cesty klad, šklebící se mosaiky kameny. Blíž a blíže vyli vlci, hyeny. Tu však, na večer již, sblížili se až na dva kroky, na vztaženou páž. Kdosi vystoupil a zvolal prudce: Obejít a nastavit krátké ruce mečem napřaženým, kopími. Blyskla zbraň – Noc světla shášela. Tma – Jen před nimi se vznášela Neznámého zář, jak zjevení v hloubkách propadlého sklepení. 69 Ticho – Pouze táhlý, žalný vzlyk, jakby nad hlavami jejich v tmách přeražená ruka sjela po strunách. Oni vzlykajíce nyvě klekali, ti však, plni jistoty a nadšení, obnovené, velké slunce čekali. Vyhouplo – A výkřik zděšení letěl prostorami prázdnými: Krvavý a siný před nimi visel proklán veskrz kopími. 70