NEMOCNÉ DÍTĚ.

NEMOCNÉ DÍTĚ.
Tak náhle vyrostla – – Tak vyspěle a vážně, zamlkle, až nesměle zří dlouze za ním z bílé postele, jak smutný, tesklivý den s němých hor za sluncem klesajícím za obzor. Lapená myška – včelka poraněná. Již nejásá jak skřivan ve výši, když tatíčkův hlas z chodby uslyší: Ó, přišel jsi již, přišel, drahý náš – – již nevztahuje sněžnou páž jak rozkvetlou snět stromek veselý do jara pro sluneční pocely. Jen dívá se a dívá zkoumavě, jak večer zabloudilý v doubravě, jakoby říkala si: Přibíjíš na bolesti a smutku kříž své milené – – Jsi na obtíž. Och, holubička moje unavená. Tak leží tu jak bledé okvětí, jež zašlapaly v bláto vichřice na divých koních krajem víříce. Měsíček bledý, smutně znavený, větévka v plném květu nalomená, mdlý sněhuláček na zem svalený, větérkem jarním polo strávený – – Zlekaný tatíček by nejraději na chodbu temnou utíkal, 42 kde nesmírným by žalem, beznadějí, hlas tlumě, slzy polykaje jak Adam u bran ráje, jak bídný psanec zavzlykal. Však oko tesklivé ho stále hledá, jak v lesích ztracený den luna bledá, jak siré stáří mládí pohádku. A chabá ručka k rozkazu se zvedá: „Vyprávěj svému děvčátku.“ Poslušně otec k lůžku sedá. Na černém stavu bolestí a smutků z osnovy prasklé, rozpadlého útku nit malých dětských příhod tká, co v prsou srdce lká a lká... 43