POKOJNÉ DNY

POKOJNÉ DNY
Dřív den ze dne a zas den jsem šeptal ustrašen: Je bůh –? Je ďábel jen, jenž vychová a pochová –? Je příroda jen surová –? A v noci úzkostliv jsem ticha ptal se: Kam jdu – –? Odkud –? Účel mám – –? Jen v lidstvu – vlasti – – nebo sám – –? Či má jej pouze dálný, zářný svět, krutého rozkošníka zahrada – –? Ó, nad záhadou záhada –! A matné blesky věd, hlas zádumčivý tich, stříbrný krásy smích jen světlou muškou, jež v křovinách shasne, než k ní dojdeš, prohlédneš. Vše zdání jen a klam. A bylo tak, zvlášť na večer, kdy do duše se vkrádá šer, lstný našeptavač snů a běd, že zdálo se, jen revolver dát může jasnou odpověd. Teď vždy v pozoru, vždy na stráži u ztraceného zápraží 46 plačících nocí, smavých dnů se na nic neptám, netáži. Teď žiju, žiju, prostý venkovan, jenž se vším smířen, vyrovnán, jenž s důvěrou svůj osud poprosí a čeká pokojně, až pole porosí. Jen ke svým oddaněj se pnu, jak větve k nebi, květina, jež kmen svůj družně opíná. Jen uklidněnou duší svou den ku dni, v každé hodině více, více, horoucněji lnu k životu, krásnu, rodině. Toť poutníci, již dobrou zvěst sem, na mou poušt vždy přinesou, průvodčí hustou spletí cest. Toť tří mí jasní bozi jsou, k nimž modlím se a pracuji, olejem tiše spaluji. Vše jasné, prosté, čisté jest, jak rosa, země úlitba k uctění boha krásného, jak malých dětí modlitba. Nic neptám se a nechci nic, jen sloužiti, jen dávat víc, v plamenů prudkém objetí, jen klidněj, tišej hořeti pro život, pro sen, pro děti. 47