POKOJNÉ DNY
Dřív
den ze dne a zas den
jsem šeptal ustrašen:
Je bůh –? Je ďábel jen,
jenž vychová a pochová –?
Je příroda jen surová –?
A v noci úzkostliv
jsem ticha ptal se: Kam
jdu – –? Odkud –? Účel mám – –?
Jen v lidstvu – vlasti – – nebo sám – –?
Či má jej pouze dálný, zářný svět,
krutého rozkošníka zahrada – –?
Ó, nad záhadou záhada –!
A matné blesky věd,
hlas zádumčivý tich,
stříbrný krásy smích
jen světlou muškou, jež
v křovinách shasne, než
k ní dojdeš, prohlédneš.
Vše zdání jen a klam.
A bylo tak, zvlášť na večer,
kdy do duše se vkrádá šer,
lstný našeptavač snů a běd,
že zdálo se, jen revolver
dát může jasnou odpověd.
Teď
vždy v pozoru, vždy na stráži
u ztraceného zápraží
46
plačících nocí, smavých dnů
se na nic neptám, netáži.
Teď žiju, žiju, prostý venkovan,
jenž se vším smířen, vyrovnán,
jenž s důvěrou svůj osud poprosí
a čeká pokojně, až pole porosí.
Jen ke svým oddaněj se pnu,
jak větve k nebi, květina,
jež kmen svůj družně opíná.
Jen uklidněnou duší svou
den ku dni, v každé hodině
více, více, horoucněji lnu
k životu, krásnu, rodině.
Toť poutníci, již dobrou zvěst
sem, na mou poušt vždy přinesou,
průvodčí hustou spletí cest.
Toť tří mí jasní bozi jsou,
k nimž modlím se a pracuji,
olejem tiše spaluji.
Vše jasné, prosté, čisté jest,
jak rosa, země úlitba
k uctění boha krásného,
jak malých dětí modlitba.
Nic neptám se a nechci nic,
jen sloužiti, jen dávat víc,
v plamenů prudkém objetí,
jen klidněj, tišej hořeti
pro život, pro sen, pro děti.
47