NEMOCNÉ DÍTĚ.
Tak náhle vyrostla – – Tak vyspěle
a vážně, zamlkle, až nesměle
zří dlouze za ním z bílé postele,
jak smutný, tesklivý den s němých hor
za sluncem klesajícím za obzor.
Lapená myška – včelka poraněná.
Již nejásá jak skřivan ve výši,
když tatíčkův hlas z chodby uslyší:
Ó, přišel jsi již, přišel, drahý náš – –
již nevztahuje sněžnou páž
jak rozkvetlou snět stromek veselý
do jara pro sluneční pocely.
Jen dívá se a dívá zkoumavě,
jak večer zabloudilý v doubravě,
jakoby říkala si: Přibíjíš
na bolesti a smutku kříž
své milené – – Jsi na obtíž.
Och, holubička moje unavená.
Tak leží tu jak bledé okvětí,
jež zašlapaly v bláto vichřice
na divých koních krajem víříce.
Měsíček bledý, smutně znavený,
větévka v plném květu nalomená,
mdlý sněhuláček na zem svalený,
větérkem jarním polo strávený – –
Zlekaný tatíček by nejraději
na chodbu temnou utíkal,
42
kde nesmírným by žalem, beznadějí,
hlas tlumě, slzy polykaje
jak Adam u bran ráje,
jak bídný psanec zavzlykal.
Však oko tesklivé ho stále hledá,
jak v lesích ztracený den luna bledá,
jak siré stáří mládí pohádku.
A chabá ručka k rozkazu se zvedá:
„Vyprávěj svému děvčátku.“
Poslušně otec k lůžku sedá.
Na černém stavu bolestí a smutků
z osnovy prasklé, rozpadlého útku
nit malých dětských příhod tká,
co v prsou srdce lká a lká...
43