IDYLLA.

R. Bojko

IDYLLA.
V okně nebe, z něhož odhrnuta záclona je bílá, větrem vzdutá, jako věčnost teskní luna snivá. Udivená stráň se po ní dívá okouzlena její nyvou krásou. Slzy nadšení a sladkých bolů se sklopených řas jí kanou dolů po lodyhách, po skloněném stvolu. Lesy, rovny hrotům černých věží, její stesky odevzdaně střeží. V natažené, vlídné kopců dlani postříbřená louka tiše leží. Na ní hloučky koloušků a laní pozorně a neslyšně se pasou. 15

Kniha Prosté květy (1924)
Autor R. Bojko