AŽ ODEJDU.
Až přetne věčný lodivod mé provazy
a prudce odstrčí tu loďku zlekanou
od slunných břehů do vod širých, bez hrází,
v tůň onu hluchou, nikým neprobádanou:
Ty nelkej příliš, neklesej mi zlomeně,
jak před oltářem bohů sklané oběti,
však silná, na pobřeží stojíc vzpřímeně,
na sbohem šátečkem svým mávni naposled
a rychle vrať se domů, ve svůj, dětský svět.
Mne nelituj. Vždyť ukrádat bych musil med,
jejž s takou láskou schraňoval jsem pro děti
a pro tě na zimu – Vždyť dál bych nedolét’,
jen chvíli ještě vlek’ se, letec ubohý,
jenž v rozletu se sřítil s krajin oblohy,
živ sice, avšak těžce zraněn, polámán.
Vždyť víš, je hrozným pro otce a pro muže,
když vlastní silou podveden a oklamán
již velkých darů lásky splácet nemůže,
když nepomahá, nezdvihá, jen překáží,
když svým drahým zavěsí se na páži,
jak nemoc vleklá, jako živá mrtvola.
Tož klidu toho dopřej mi. Sic v prvý čas,
zvlášť ve chvíli, kdy rozteskněně lkavý zvon
dne ubitého oplakává smutný sklon,
ti bude hrozně – A ten od let známý hlas
tě pohříženou do snů mnohdy zavolá,
že překvapeně rozhlédneš se do kola,
bys sehnula se ještě hlouběj, ještě níž – –
Sic sama náhle budeš, sama jako kříž,
jenž v širém poli, schýlen, stojí u rovu,
jak bědný plavčík na bezlidném ostrovu,
35
kde zapomněl ho bezstarostný kapitán,
když k ránu vyplul na neznámý oceán.
A mnozí přátelé, i tví i moji, teď
jen z dálky budou tůň tvých slzí objíždět,
jak ze strachu, že strhnou ve vír hluboký
jich lodi ty tvé bědně smutné zátoky.
To předvídej, ty teskný Robinsone můj
a přestaneš mi vyhlížeti s pobřeží
jich koráb záchranný. Pak uvnitř ostrovu
těm ovečkám svým, sobě najdeš tichou slůj,
v níž ukryješ se před vichřicí severní.
A stesk-li nadejde, když slunce potácí
se jako v bouři pták, když z ran svých krvácí,
jak král, jejž ubodali páni nevěrní:
tu rozpomeň se, co jsme teskně důvěrní
si říkávali: Silný nikdy neleká
se samoty a žalu, nikdy nevrací
se k mostům dávno zbořeným a nečeká
nic nikdy v žití od lidí neb od nebe,
jen sobě věře, spoléhaje pouze na sebe.
A silna ty’s, ne silou dobyvatele,
jenž hrozným, tvrdým mozkem, pěstí z ocele
vpřed prodírá se, vše, co v cestě, rozdrtí;
však silna tím, že je ti možno na pouti
za štěstím s bytostí ti drahou splynouti,
tak prostě, přirozeně, bez všech nároků
jak s řekou vlna pohorského potoku,
jakoby cíl a úkol tvůj byl jediný,
žít jiným jen a jim se oddat docela.
36
Však silná’s tím, že jsi jako tiché květiny,
jež voní nejvíc zlomeny a při smrti.
Jsi schopna s teskným úsměvem svým na tváři
se spalovati na obětním oltáři,
jakobys vlastních potřeb ani neměla,
a chápeš vždy: Když černá mračna v požáry
se rozhoří, když bouře jdou a divé vichřice –
mně nutno sklonit se jak trávy ohebné,
ne pnouti jako hrdě pyšné stožáry,
ne v pádu hřmíti roztříštěnou palubou.
Hle nejsem samotna, však boží po vůli
se holí ptáčci pod mým keřem stulili.
Je nutno vždycky zaštítit před divou záhubou,
svým šatem, tělem krýt, až slunce velebné
– bůh usmířený – z černých mraků okraje
zas usměje se přívětivě do kraje,
keř měkce pohladí, i strom, i stébla žit.
Tak budeš, věrna sobě, věrna dětem žít.
A nežli naděješ se, uzříš u břehů
se mírně houpat na stříbrném řetěze
loď cele bílou, tajemnou, jež za něhu,
za oběti vše, za lásku tě odveze
z těch končin slz a žalů, shonu věčného
v kraj klidných snů a ticha nekonečného.
37