TROJKA.
Tak, opřen o Sudet a Tater témě,
dnes vidím tě, ó, širá, bílá země,
má rodičko, má domovino, zkád
jsem vyšel nah, již měl jsem, mám tak rád:
V sinavém blesku ideí a hrozném jasu
požárů mstivých, granátů a min a střel,
po zkrvácených polích, po zdupané nivě,
přes města rozvalená, chumle zbitých těl
tvá trojka šílená uhání, letí divě
po samém lemu šklebící se strže černé
pro vábnou závrať – ztroskotání – hrůzný pád.
Na předu vozka – kost a kůže – hladný chrt.
Na bledém čele prorocké sny, na rtech smrt,
v zapadlých očích pokory a vzpoury svit,
stesk nesmírný – A malé koníky své věrné,
letící po zemi až břichem, vztekle bije
po slabinách a nohách, přes vypiaté šije,
přes smutné, krotké oči, rudou vodkou spit.
A v trojce, za ním východu syn, žlutě bled.
Msta zlého Jehovy a odvěkých muk tíha,
chlad mozku velkého i duše žhoucí let
i dávných proroků zář zřítelnicí míhá,
nervosně křiví ret.
Čas občas rozkřídleným démonem se zdvíhá,
divoce zavýskne a na vozkovu šij
pěst náhle spustí sbalenou jak hrozný kyj
a křikne: Zvíře jeď! – a láhev podá: Pij! –
A trojka, vicherná smršť, bouře rudý mrak,
vůz ohnivý, do něhož used černý běs,
rachotíc koly, syčíc žhavou nápravou
uhání, divě letí širou, pustou dálavou.
71
A vozka sedí, tupě hledí, čeká na zázrak.
Však dálka chvěje se a stená. Práská les.
A hoří města zlekaná a hoří bídná ves,
a hoří cerkve šindelové, nízké školy,
divadla, musea i knihovny, kříž starý v poli,
zem’ celá, duch i srdce, krví spitý lid.
A letí, stále letí divých běsů rudý vůz
s těl nákladem a teplé krve, hrůzy hrůz
přes širé kraje, přes nešťastnou – věčnou Rus.
72