XXIV.
Hostýn smutně hlídá
Hostýn smutně hlídá
Na svou sestru Tatru,
A i Tatra zírá
K vzdálenému bratru.
Časy měnějí se,
Říše rozpadají –
Hostýne a Tatro,
V jakém teď jste kraji? –
246
Vy jste jednou stály
V tétéž zemi slavské,
V zemi slavské, v říši
Velikomoravské.
Ve moravské zemi
Stojí Hostýn posud –
Tobě, sestro Tatro,
Horší padnul osud.
Ač i to jsou tvoje
Starodávné kraje,
Však ti otčina tvá
Teď odcizena je.
Tatro, smutně stojíš,
Hlídáš k bratru svému,
V němém bolu zíráš
K Hostýnu němému.
Jen když ve tvém srdci
Pocit želu zrůstá,
Otvírají se ti
Uzavřená ústa.
Na znamení smutku
Čelo zahaluješ,
Obličej a tělo
Mračnem obtahuješ.
247
A ty hledíš bleskem
K bratru vzdálenému –
A ty mluvíš hromem –
V bouři voláš k němu! –
I hle, Hostýn z dálky
Bleskem na tě hlídá –
I slyš, mračný Hostýn
Hromem odpovídá!
248