Vidíte tam onu horu
Nad krajinou strmící? –
Jak mdlý obr odpočívá
A do krajiny se dívá
Tam hrad v rumech ležící.
Jsou to zbytky Vilagoše,
Hradu druhdy slavného –
On už z mrtvých nepovstane –
Ač tisíckrát nad ním zplane
Světlo slunce nového.
Sovy, vrány a krkavci
Mají nyní stánek v něm –
A v půlnoci v jeho síni
Budějí se mrtvých stíny
V pustém hradě rozpadlém.
Zříceniny Vilagošské
Mutně dolů hlídají –
Jak dojaté smrtným bolem;
Vesele však ejhle kolem
Háje, louky zkvítají.
Pod rozpadlým starým hradem
Otvírá se rovina
Jako přichystaná k boji –
Tam na poli ejhle stojí
Neúhledná dědina.
Jmenuje se jako zámek,
Světoznámý název má –
Maďar jméno to proklíná –
Na rovině se vypíná
Tam ohromná mohyla. – –
Až na pole Vilagošské
Vede Görgey houfy své –
Tam je osud očekává,
Mohylu tam vykopává
Republice Maďarské.
Osud ve podobě Rusů
Zamezil jim cestu tam,
Jako mlhy, jenž je kryly
A se nyní rozdělily –
Tak kryl jejich duše klam.
Klam, že nové slunce vstalo
Nad Uherskou otčinou,
A že neuhasne více,
A že všechny jiné svíce
Zblednou před tou jedinou.
Klam ten nyní je opouští,
Jejich slunce shasíná –
Hle severní strašná záře
Padá jim na bledé tváře –
Hrana zvučet počíná.
Na poli u Vilagoše
Orel let svůj dokonal:
Arthur Görgey, vůdce smělý,
Rychlonohý, mlhoskvělý
Vojsku ruskému se vzdal.
Hle korouhve trojbarevné
Klanějí se před Rusem –
Hle od štěstí opuštěná
V prachu leží přemožená
Přepyšná Maďarská zem.
Mnohý husar koně svého
Vlastní rukou zastřelil;
Nastalo, ach! bědování –
Mnohý sám si ve zoufání
Smrtnou ránu zasadil.
Na poli u Vilagoše
Pohřební zvon bije –
Volá Maďar ve zoufání:
„Finis Hungariae!“
Ozbrojený velký průvod
Mrtvolu provází –
Do hlubiny tam ji klade,
A zem na ni hází.
Kvil se budí v šírém kraji,
Pohřební zvon bije –
Volá Maďar ve zoufání:
„Finis Hungariae!“ –
Naříkání žen to není –
To kvil bohatýrů,
Jenžto tratí při své lásce
Naději a víru.
Žhavá láska nekonečná
Posavad v nich hoří –
Bez naděje a bez víry –
Ó jak láska moří!
Na poli u Vilagoše
Pohřební zvon bije –
Volá Maďar ve zoufání:
„Finis Hungariae!“ –