Vilagoš.

Vincenc Furch

Vilagoš.
I. I.
Vidíte tam onu horu Nad krajinou strmící? – Jak mdlý obr odpočívá A do krajiny se dívá Tam hrad v rumech ležící. Jsou to zbytky Vilagoše, Hradu druhdy slavného – On už z mrtvých nepovstane – Ač tisíckrát nad ním zplane Světlo slunce nového. Sovy, vrány a krkavci Mají nyní stánek v něm – A v půlnoci v jeho síni Budějí se mrtvých stíny V pustém hradě rozpadlém. 343 Zříceniny Vilagošské Mutně dolů hlídají – Jak dojaté smrtným bolem; Vesele však ejhle kolem Háje, louky zkvítají. Pod rozpadlým starým hradem Otvírá se rovina Jako přichystaná k boji – Tam na poli ejhle stojí Neúhledná dědina. Jmenuje se jako zámek, Světoznámý název má – Maďar jméno to proklíná – Na rovině se vypíná Tam ohromná mohyla. – – Až na pole Vilagošské Vede Görgey houfy své – Tam je osud očekává, Mohylu tam vykopává Republice Maďarské. Osud ve podobě Rusů Zamezil jim cestu tam, Jako mlhy, jenž je kryly A se nyní rozdělily – Tak kryl jejich duše klam. 344 Klam, že nové slunce vstalo Nad Uherskou otčinou, A že neuhasne více, A že všechny jiné svíce Zblednou před tou jedinou. Klam ten nyní je opouští, Jejich slunce shasíná – Hle severní strašná záře Padá jim na bledé tváře – Hrana zvučet počíná. Na poli u Vilagoše Orel let svůj dokonal: Arthur Görgey, vůdce smělý, Rychlonohý, mlhoskvělý Vojsku ruskému se vzdal. Hle korouhve trojbarevné Klanějí se před Rusem – Hle od štěstí opuštěná V prachu leží přemožená Přepyšná Maďarská zem. Mnohý husar koně svého Vlastní rukou zastřelil; Nastalo, ach! bědování – Mnohý sám si ve zoufání Smrtnou ránu zasadil. 345 II. II.
Na poli u Vilagoše Pohřební zvon bije – Volá Maďar ve zoufání: „Finis Hungariae!“ Ozbrojený velký průvod Mrtvolu provází – Do hlubiny tam ji klade, A zem na ni hází. Kvil se budí v šírém kraji, Pohřební zvon bije – Volá Maďar ve zoufání: „Finis Hungariae!“ – Naříkání žen to není – To kvil bohatýrů, Jenžto tratí při své lásce Naději a víru. Žhavá láska nekonečná Posavad v nich hoří – Bez naděje a bez víry – Ó jak láska moří! Na poli u Vilagoše Pohřební zvon bije – Volá Maďar ve zoufání: „Finis Hungariae!“ – 346

Básně v knize Básně: