Chlopicki.

Chlopicki.
Desetkrát se nad ojczyznou Luna doplnila, Bledou zář svou s nebes výše Na zem tmavou lila – Luno tichá, bledoskvělá – Na své noční chůzi – Kolik jsi ty uviděla Zde na zemi hrůzy! – – Posledního listopadu Slunce žhavě vstalo, Nad Varšavou noční mračna Bleskem rozehnalo – 398 Na nohou již každý Polák V skvělé zbrani stojí: „Náš Chlopicki smělý, chrabrýchrabrý, Buď nám vůdcem v boji!“ Nikde není Chlopického – Vojvoda se tají – On, jenž udatně vždy válčil Jindy v cizím kraji – V Italii, ve Španělích, V Německu a v Rusi: Teď on, když jej zve ojczyzna, Bojechtivost dusí! – „Ach, ojczyzno, ach, ojczyzno, Moje drahá máti, Rádbych krev svou na bojišti Za tebe chtěl dáti – Osudu hlas však v mém srdci Děsně ozývá se: Vlasti, předvídám, že boj ten Nebude k tvé spáse! Osud námi všemi vládne, Říšemi a lidem – To jest dáno v naši mocnost: Rozloučit se s klidem, Možná jest nám se vrhnouti Do bouřného víru – Nejisto však dosáhnouti Vítězného míru!“ 399 Byl Chlopicki jako nikdo Národu milencem, Ze všech polských synů byl on Prvním vyvolencem. „Veď nás – budem údy tvými, Ty buď naší hlavou – Veď nás k spáse, veď nás k smrti Cestou bouřně žhavou. – Pamětlivi jsme my dávné Polské nesvornosti – Dobře nyní uznáváme Cenu poslušnosti – Všickni budem údy tvými, Ty buď naše hlava – By ojczyzně vrátila se Blaženost a sláva!“ Luna mění rohy svoje – Rus blíž postupuje – – V Chlopického celá Polska Pevně důvěřuje – Jako ještě nikdy v Polště – Důvěra to byla – Jak žádného – matka Polska Chlopického ctila. „Veď nás k boji, veď nás k smrti!“ Volá vojsko smělé; „Neprodlívej – bojuj, bojuj!“ – Volá Polsko celé. – 400 Chlopicki se odvracuje – Nezačíná válku Touhy plný, jak Kolumbus, Hlídá v temnou dálku. S větší důvěrou směl Kolon V okeanu plovat: Přírodě neklamné mohlť Pevně důvěřovat – Dřív se v dálném okeanu Nalezne svět nový, Nežli zdar od Neslovanů Vzejde Polákovi! –