Ataman Kunicki.

Ataman Kunicki.
Němě ataman se loučí Ni slovíčka nemluvící, K němu tiskne se a vine Žena hlasitě truchlící. 439 Chůva vedle drží dítě Nemluvňátko – neviňátko – K matičce ručenky zdvíhá, Otce nezná pacholátko – Mnohokrát se měsíc změnil, Co byl jeho otec v boji. – Dotrvala mladá žena Pro manžela v nepokoji. – Otec sluncem opálený K svému synáčku se shýbá – Naň se dlouho – dlouho dívá A jej naposledy líbá, A jej do náruči bere A jej a choť k sobě vine, Z oka jemu přes tvář mutnou Skvělá horká slza plyne. Kozák přivedl již koně – Ataman již na něj skočil – Avšak jako přimražený Dál s ním komoň nepokročil. „Leť, ó leť, vraníku milý, Abys v dálku mě unesl – Do noci do hluché, temné – By mi sklíčen duch neklesl!“ 440 Ale oř se nyní točí, Nechce dál jet’ s atamanem, Spíná se a poskakuje Nechtě jej dél uznat pánem. „Hej vraníku, druhu milý, Zdali máš ty předtušení, Že cíl mé nynější jízdy Šumný, radostný boj není? Nes mě, nes mě, druhu milý, Abych umřel atamanem!“*) – Tu hej jako okřídlený Letí vraník se svým pánem. *** Slunce klesá nad rovinou, Nad mlčící Ukrajinou – Za krvavým sluncem žhavým Mráčky plynou, v mračnu hynou. Pusto vůkol v šíré stepi, Mohyly jen zdvihají se, V lesku slunce hasnoucího Jako duchy míhají se. ——— *) Kozáci odsouzenému Kunickému neodňali důstojenství, nýbrž teprva po jeho smrti volili si atamana nového. 441 Na mohyle orel sedí – Teď se vznáší do povětří – Hle za atamanem letí – Jeho blízkou dobu větří. – Kleslo slunce – na nebesích Bledý měsíc vystupuje – Šíré kraje tmavé, hluché Žlutým leskem ozářuje. Krajina kol obživuje – Jakoby to šlo do boje: Hemžejí se, sjíždějí se Divných bojovníků roje. Hej to duchové kozáků Pod Kunickým v boj táhnuvších, Smrt v turecké zemi morem, Hladem, zimou naleznuvších. Že se bez nich vrátil z boje – Musí padnout hlava jeho – Pyšná hlava atamana Udatného, nešťastného. „Kéž bych byl tam s vámi klesnul, Drazí bratří bojovníci, Nebyla by duše moje Nevýslovně teď truchlící.“ 442 Hej Kunicki letem jede, Kolem něho noc příšerná – I v něm mračně zahalená Duše vlasti, bratrům věrná. Od tatarské strany věje Vítr jako vzývající – Nad tou stranou měsíc stojí Z mračen dolů hlídající. Hej Kunicki, atamane, Zde tvůj život bídně zhyne – Tam v tatarských krajích Tobě jistá spása – pomsta kyne! Vůdce na své noční jízdě Vlastním myšlenkám se brání – Přímo k bratrům Záporožcům Noční temnotou uhání. *** Zář se jeví na východě, Slunce v nové slávě vstává – Ranním větrem hne se v stepi Osamělý strom a tráva. Mohyly jen nepohnuté Nad rovinou vynikají – Kozáci na rychlých koních K Bílé Cerkvi pospíchají. *** 443 Hemží se lid v Bílé Cerkvi, To dnes bude podívaná: Staršina jsouc shromážděna Očekává atamana. Prach se vlní – jezdec letí – On to, na nějž rada čeká – Mnohý kozák odvrací se – Soudu blízkého se leká. „Páni bratři, dokonejte, DoplňteDoplňte, co usnešeno – Dítě mé buď vám a vlasti A volnosti poručeno – Vždy buď s vámi štěstí, sláva!“ Na špalek teď hlavu kloní – Už ni nejrychlejší střela Jeho duši nedohoní.