POSLEDNÍ BOJE BALTICKÝCH SLOVANŮ.

POSLEDNÍ BOJE BALTICKÝCH SLOVANŮ. DRAMATICKÁ BÁSEŇ V PATERO JEDNÁNÍCH.
[1] Slovan poslední krvácí – hyne – Mír po čtyrstaletém boji kyne. [2] Osoby:
Tetva, vdova po Niklotu, knížeti Bodrců. Přibyslav, Vratislav, = její synové. Lubomír, potomek knížat Lutických. Jaromír, syn knížete Ranského. Jindřich, vévoda Saský. Albrecht Medvěd, markhrabě Braniborský. Hrabě Budevide. Anna, jeho dcera. Helmold, farář německý. Hugo Hermannsbergský, Ulrich Mindenský, Barthold Ravenbergský, = rytíři němečtí. Lippold. Adolf, hrabě Holštýnský. Markrad, rytíř. Miliduch, slovanský průvodčí Němců. Ratibor, Mojmír, = vojínové slovanští. Žrec. Vojevůdce a tři hejtmani němečtíněmečtí. Prorokyně, žena slovanská, chlapec slovanský, mnich. Vojínové slovanští a němečtí. Sluhové němečtí. Rybáři s ženami a dětmi. Ranští uprchlíci. Hlasatel slovanský a německý. Panoš.
[3] Jednání první.
Výstup první. Pobřežní krajina s několika částečně viditelnými chatrčemi na ostrově v baltickém moři.
Tetva a Přibyslav.
Tet. Kolem mne se válečný ruch budí, lodě cizím lidem ozbrojené přicházejí, a zas odtud plavou, synu, co se chystá? Přib. Milá matko, nastává boj nový s vrahem starým. Na ostrově tomto není déle bezpečného místa pro tebe. Matko, připravuj se k odjezdu, zanese tě koráb k výspě tišší. Tet. Jako bludné nebes oblaky bez ustání táhnem po moři. Stýská se mi po domácím krbu. Každé zvíře má své doupě v lese, ptáčík na stromě si chystá hnízdo: pod našima jenom nohama zmizela zem – – synu, kde jest cíl, jenž nás čeká? [5] Přib. K břehu domácímu konečně tě vlna zanese. Drahá matko, v syny důvěřuj, večer svého života zas budeš tiše trávit v domě chotě svého. Tet. Nikdy pokojně jsem nedlela v domě svého chotě. Co mne Niklot z otcovského hradu vyvedl, blízko vždy mi býval hlukot války. Přib. Matko, vědělas, žes podala ruku hrdinovi. Tet. Věděla jsem. Pověst činů jeho budila obdivení v mladém srdci mém, a když poprvé jsem uviděla reka v jeho síle mladistvé, tu jsem tajně po něm zatoužila. Když mne pak za choť svou vyvolil, tu jsem byla ženou nejšťastnější, pyšně po boku jsem jemu dlela, v mnohý boj jsem jeho provázela. Přib. Ano, drahá matko, vždy jsi mysl statnou osvědčila, Niklotovy manželky a vdovy důstojnou. Tet. Když jsem se pak stala matkou, strach mne pojal o své drahé dítky, o tebe a bratra mladšího. Duše moje předvídala bídu, která rodinu :mou zastihla. – V boji záhubném váš otec padl, vidím propast hrozící i vám – pouštíte se v marný, zhoubný boj. – – 6 Přib. Byť i jistá byla záhuba, lépe zhynout, než tu bídu snášet. Lid se nedá déle udržeti, vraha zapudit chce – aneb umřít – volá svoje přirozené vůdce: syni Niklotovi nemohou se vyhnout boji spravedlivému. Tet. Ó co počínáte – s vámi není bůh! bez moci jsou naši bohové – jediný bůh pravý zvítězí! – – Nevzdorujte bohu jedinému! – Přib. Matko mlč, by nikdo tebe neslyšel, by se nerozmohla nedůvěra. Již jest náboženským rozbrojem příliš podkopána síla lidu. Tet. Všechny jiné země slovanské vyznávají dávno Krista pána – jenom náš lid jemu vzdoruje. – Přib. Nová víra – jinde požehnaná – záhubnou se stala v těchto krajích. – – Kéž, ó kéžby byli zavítali k nám až svatí bratři, Cyril a Metud – byli by jak na Moravě získali též srdce našeho lidu, blahé pravdě přístupného. K nám však kazatelé přicházeli s křížem v jedné, s mečem v druhé ruce, s blahověštbou přinášejíce místo pokoje – boj nekonečný – místo spásy – porobu a bídu. – Tet. Odpusť mateřské mé úzkosti, Půjdu k vojvodovi Jindřichovi. 7 Důvěřuji v jeho velkodušnost, neoslyší vdovu Niklotovu, matku vaši těžce zkušenou. Matka smí se k jeho nohoum vrhnout, prosit za své děti, za svůj lid. Přib. Prosit nesmíš matko, nikoli! Tet. Přibyslave, obměkčit se nech. Slyš mne, ty jsi z Niklotových synů nejstarší, tys přirozený kníže lidu Bodrckého, ty se nemáš odříkati práv a povinností po svém velkém otci zděděných: bojuj šťastně v čele lidu svého! Chci tě poslechnout a na lodi dále táhnout na vysokém moři – avšak u mne – ku ochraně mé nechej svého bratra Vratislava! Přib. Na ostrově už ho více není, započal boj v tomto okamžení. Tet. Nuže tedy – do hrozného boje provázej vás požehnání moje, – též jsem odhodlána s vámi jíti – vám jest zasvěceno moje žití. Když vás poraněné přinesou, matička vás bude opatrovat, rukou svou vám rány zavazovat, – když vás mrtvé z bitvy vynesou, tlouci přestane i srdce mé. (Opouští jeviště, neberouc ohledu na přicházející.) Hlasy (z venku). Svantovit nám pomoc posílá! Vojín (spěšně vystoupiv). Četné Ranské lodě plavou k břehu, 8 silnou ozbrojené posádkou, větrem vlaje svatá stanice. Hlasy. Svantovitův kněz se blíží! Sláva Svantovitovi! (Žrec s Jaromírem a průvodem vojenským vystoupí.)
Žrec (k Přibyslavovi). Přibyslave, vojvodo a králi! Nejvyšší kněz Arkonský odevzdává tobě k svaté vojně drahé chrámu poklady. Kníže Ranský posílá ti svého syna Jaromíra s tisícem svých bohatýrů, aby ve tvých řadách bojovali. Slyšte všickni, všickni bojovníci slovanského rodu slavného! Ejhle tu váš vyvolený král! Tu váš vůdce – vaše mocná hlava! Jako údy těla vyplňujte moudrou vůli krále Přibyslava! Vojínové. Co on káže, věrně vykonáme, za krále a za vlast život dáme! Přib. Osvědčte se jako rekové, jakož hajitelé staré víry, starodávných mravů našich otců! Záhubně se v boje vrhejte jako lítí lvové na vraha! Ale národe můj, milosrdným budiž k zajatému, k raněnému, dokaž, že již dávno vykonáváš, 9 k čemu tebe teprv přinutit chtějí lícoměrní křesťané! (Odejde.) Vojínové. Sláva tobě, králi Přibyslave! Huhá! – Veď nás do krutého boje! (Rozejdou se.) Výstup druhý. Lesní krajina.
Sluhové Budevidovy. Později Žrec, Vratislav, Lubomír s bojovníky slovanskými.
První sl. Pán chce honit, zvěř mu nahánějte! Druhý sl. Při tom však se na pozoru mějte, aby k úrazu jste nepřišli, šelmy jsou zde liškou podšity. První sl. Ba mníš, že je už už v pytli máš, tu se šelma k tobě obrátí a teď začne honit tebe, brachu! Druhý sl. Čert mne zanesl do této země – doma jsem se tolik nenaklel, jako tady mezi pohany. Života zde není člověk jist! Slovana zde porazíš a tam zase stojí na nohou a jak líté zvíře na tebe se vrhne. Třetí sl. A zde blízko moře zvláště straší! Syni Niklotovi provádějí svoje rejdy nyní na moři, kořistí a lupem se živíce; na sta lodích plavou sem a tam, a kam dopadnou, tam běda tvoru; zvláště trpí prý tím Dánové. 10 Čtvrtý sl. Na štěstí jen málo lodí mají, na moři škod málo nadělají. (Sbor s průvodem lesních rohů.) Hoj, zpívejme a trubme: hej! les hluboký se rozlíhej! Zdvihá se jelen na nohy a jeví pyšné parohy, a skokem v dálku ubíhá, za ním se borem rozlíhá: Trará! Trará! Druhý sl. (zpívá sám). Hej, hoňte tišej! potichu! Slovan je blízko, pohříchu, a postaví se na nohy a ukáže vám parohy, a odpoví vám na váš zpěv písní, že ztratíte svou krev. Trará, trará! První sl. Bábo, co tě napadá? Veta už je po Slovanech! My sme je už porazili. Já je také honíval na těch honbách křižáckých. A od doby smrti Niklotovy všechna síla jejich zlomena jest. Dřív se proti myslivci v odpor postaví zvěř lesní, nežli proti nám se zdvihnou zbytky zdejších Slovanů. Samojediný se dám beze strachu na cestu 11 celou zemí Bodrckou. A co zbylo Slovanů, před námi se rozuteče, taková z nás hrůza jde, protož hoňme vesele! (Všichni odejdou. Dosud skrytí Slované vystupují z houští, z jeskyň a skalisk. Tiše a vážně shromažďují se v pozadí jeviště. V popředí pokročí) Žrec, Vratislav a Lubomír.
Žrec. Opusťte své skrýše, drazí bratří, zjev se zbytku nešťastného lidu! Velik, mocen, šťasten byl náš národ, jeho děti byly četní jako vlny mořské, jeho synové byli silní jako bouře mořské. – Padli syni rodu našeho jako na jeseni suché listí. Širošírá zem se zčervenala teplou, drahou krví synův svých. Jenom málo zbylo nás, a těm jesti skrývati se v jeskyních, v lesním houští, v tajném nitru země. V bytech našich mešká cizinec. Jemu patří mléko našich stád, jemu našich polí úroda, jemu našich úlů sladký med. Ještě ale neležíme v mohyle, ještě nesesláblo naše rámě, ještě můžem jako naši otci mečem máchati a kopím házet. Posud nesloužíme cizinci, 12 posud nevzýváme jeho boha hrozného, jenž naši zkázu chce. Doufá sirá zem, že její děti, co teď bloudí v cizích krajinách, k ní se zase všechny navrátí. Doufá sirá zem, že bude píti pyšných, cizích násilníků krev, dél že zneuctívat nebude její svatou půdu noha cizí. Dlouho mlčel naší zbraně zvuk, myslí vrah, že zlomil naši sílu; v spánku leží jeho vůdcové, naši knížata však bdějí! – Přátelé! tu vizte syny dva slavných našich rodin knížecích: hle, zde Vratislav, syn nejmladší Niklotův – a tuto Lubomír, poslední vnuk knížat Lutických; Oni povedou vás v dnešním boji! – Vrat. Doba dozrála a volá k činu! – Otce mého mohutného duch mešká mezi námi – zve nás k boji – otrokem kdo nechce býti: bojuj! – Vojínové. Nechcem otročiti cizincům! Cizí jarmo svrhnem nebo zhynem! – Lub. Je i Lutický lid mezi vámi? Voj. Lut. Ano, my jsme z vlasti Lutické! Lub. Zdaž pak také tam se zmáhá lid? Voj. Lut. Vnuku velkých knížat našich! zle to stojí ve tvém domově, hůře nežli v těchto krajinách. Síly zbylo lidu zdejšímu, 13 by se zdvihl proti cizincům, ale v bídné zemi Lutické Albrechtovou rukou železnou utlačena všechna síla lidu! Lub. Doufám, dokud do posledního nevyhynul tam lid domácí, uslyší mne, až jej vyzvu k pomstě. Toužím po zápasu s Albrechtem – cílem mým jest Branibor! (Slyšet lesní rohy. Všichni se opět ukryjí.)
Výstup třetí. Jiná lesní krajina.
Hrabě Budevide, farář Helmold, Hugo Hermansbergský, Ulrich Mindenský a rytíři.
Hrabě. Zde si odpočiňme, zde je milo, zde je ticho; jakby války hluk nikdy nebyl vniknul v tyto kraje. Nezůstalo známky, že i v těchto utěšených, tichých končinách před nedlouhým časem zuřil boj! Hugo. Nejskvělejším tenkrát křesťanským hrdinou jste vy byl, pane hrabě. Vaší rukou přemožen kles v boji Niklot, mohutný rek slovanský. Hrabě. Náhodou víc než mou zásluhou! – Ulrich. Pane hrabě, račte dovolit, velmi byste se mně zavděčil, kdybyste chtěl vypravovat o křižáckém tahu naproti 14 Niklotovi. Byl jsem tenkráte v zemi svaté a pak později ve Vlaších, a nedostalo se mi bližší zprávy o slovanské vojně. Hrabě. Proti Niklotovi výprava dřívější se nepodařila. Tu si předevzal náš vévoda, vynaložit veškerou svou moc k podmanění zpurných Slovanů. Polovice říše německé vydala se za ním do Slovan. Dánsko vyslalo své koráby, aby pomáhalo pokořit úhlavní své nepřátele a starodávné soky na moři. Odpor Slovanů byl tuhý, vzdorný, avšak ustupovat museli nepříteli mnohem četnějšímu. Kraj svůj bráníce krok za krokem ustoupili v tuto krajinu. Niklot usadil se ve Verlově. Jednoho dne oba jeho syni, útlí, nedorostlí mladíci, setkavše se s vojem německým, zpátky do Verlova utekli. Tu je vítal otec zlostně: Baby, co jste nezůstali na bojišti? A sám ozbrojiv se starý kníže, poslední své reky volá k boji. V jejich čele ku předu se žene, daleko je všechny nechaje za sebou – já právě náhodou 15 se svým oddělením naproti němu jsem se touže cestou bral. Tu on jak hrom na mne udeřil, na mém dobrém pancíři se jeho kopí zlomilo – meč vytasil – v tom mu ale předešel můj hrot – bez hlesu a bez života klesl s koně na zem slavný hrdina. Bylo viděti, že hledal smrt. Rozhodl se osud Slovanů, věhlasné své hlavy zbavených. Nastal mezi nimi zmatek i utekli se do lesů i na koráby, i živí se tam lupem. Běda dánským loděm, dánským břehům – nás však nechávají na pokoji. Hugo. Nemyslím, že pokoj vytrvá. Zajisté se budou Niklotovci hlásit o dědictví po svém otci, pakli se jen příležitost udá. Hrabě. To si myslí také vévoda. Rád by se byl s nimi vyrovnal. Naši víru měli přijmout a v ochranu se poddat Jindřichovi, pak jim postoupit chtěl milostivě díly otcovského dědictví. Nepřijali toho návrhu. Ulrich. Jak jen možná jest, že Slované posud odporují pravé víře? Hugo. Já se tomu pranic nedivím. Biskupi jsou zlými pastýři, rádi s těla bídných Slovanů 16 s vlnou kusy masa trhají, a pak nerozumí jejich řeči. Aj tu každý snadno nahlédne, proč je marné jejich kázaní. Odpusťte mi, milý faráři! Helm. Přisvědčit vám musím, bohužel, nejsou biskupové dobrými pastýři, však nechávají předc ovčičky své na živu, vy aleale, páni od meče, vy štvete je jako zvěř, až dech a duši ztratí. Hugo. Pravdu máte, milý faráři. Kdo však vyzýval k těm ukrutnostem, kdo nám přisliboval odpustky za vše hříchy spáchané v té zemi? Kdože – nežli papež – biskupi? Odporujte, pane faráři! Helm. Slze krvavé jsem plakával nad tím přenešťastným národem! Hugo. Nenávidím nevěrný ten lid, ani dobré žilky nemá v sobě. Helm. Ó, má mnohé dobré vlastnosti: hostinný je – drží slovo dané – – Hugo (vpadne). Zarytý je do svárů a hádek, jako žádný národ na světě. Helm. Činíte mu křivdu! Přisámbůh! – Slovan není ode narození vojínem a vydobyvatelem. Pilnou rukou pole vzdělává, obchod provádí a v housle hraje – při tom mír a pokoj miluje. 17 Když však brániti se má – tu ovšem pevně postaví se na nohy. Silně, neustupně zastává, co se jemu právem býti zdá, byť i za to život dáti měl. Nade všechno miluje však volnost! – Je mi známa starodávná pověsť, v níž se dobře líčí povaha lidu slovanského za času, když se ještě bránit nemusel vydobývajícím cizincům....cizincům... Hrabě. Náš pan farář píše kroniku lidu slovanského. Zná on děje, příhody a mravy Slovanů, jako nikdo jiný. – Ulrich. Prosím vás, vypravujte, pane faráři, poslouchám rád staré pověsti. Helm. Když jest Mauric, slavný řecký císař, v poli ležel proti Avarům, mužů tré se k němu přivedlo, mužů cizích neozbrojených. – Po boku jim visí varyto. „Mluvte, kdo jste? kde jest domov váš? Co vás přivedlo až v tento kraj?“ „„My jsme Slované, náš domov leží v dálce daleké až na pomoří mezi půlnocí a západem. Chán Avarský vyzval našeho krále, aby ve vojně mu přispěl. Marné zůstalo však vyzvání to, a my vydali se na cestu 18 ke chánovi lidu Avarského, bychom omluvili krále svého. – Doplnil se měsíc patnáctkráte, nežli cestu svou jsme dokonali. Ke chánu jsme promluvili řkouce: Pokojně jsme živi ve své vlasti, jenž v svém lůně nemá železa, lid náš bojovati neumí; pilnou rukou pole vzděláváme, rádi obchodem se zanášíme, nade všecko milujeme hudbu. – Hrozným hněvem rozpálil se chán, zabránil nám cestu zpáteční. Sprostivše se jeho tuhých vazeb, přišli jsme sem pomoc hledajíce před tvou tváří, jasný císaři! – Širošíře slaví se tvá moc, chválí se tvé srdce milostivé!““ Vlídně slyšel císař jejich zprávu, poslouchal hru jejich na varytě – a pak propustil je do domova – – Ulrich. Tuhle v houštině se něco hýbe, snad to zvěř – (Vytáhna z křoví mladíka.)
– aj chlapec – co se skrýváš? Pomodli se Otčenáš a Věřím – – Chlapec (mlčí).
Ulrich. Jsi-li pokřtěn? Chlapec. Nejsem. Ulrich. Co že nejsi? 19 Vezměte ho, pane faráři, pokřtěte ho, chci mu kmotrem býti. Chlapec. Nechejte mne – otče, na pomoc! Helm. Chraň Bůh, abych nutil ke křestu. Slované (neviditelní v lese). Huhá! Hrabě. Co to? Sluhové (vyrazí). Les se hemží lidem ozbrojeným – jsou to Slované! – Hrabě (k jednomu ze sluhů). Rychle pospěš na hrad o pomoc! Vratislav (vystoupí). Vzdejte se nám – marný bylby odpor! (Po krátkém boji odzbrojí se Němci. Chlapce vrhne se na Ulricha a probodne ho nožem.) Ulrich (klesna). Ha, ten mladý štír mne dobře uštíp –. (Němci přemoženi tisknou se z jeviště.) Výstup čtvrtý. Velká síň na hradu Verlově.
Berthold Ravenbergský, Anna, vojín, panoš, bojovník první, druhý, sluhové a žoldnéři.
Bart. Co to pravíš? Vojín. Což nic neslyšíte? Jsou to zvuky, jako hladových vlků vytí, hrůzu budící. Bart. Narážejí na mé ucho hlasy temné, divé. Vojín. Já ty zvuky znám, to je válečný křik Slovanů! – 20 Milostiv nám budiž Hospodin, pakli pohané se pozdvihnou – nás je hrstka v těchto krajinách. Bart. Pokoj hluboký je v šíré zemi, ještěr slovanský jest pošlapán, nemůže již hlavy pozvésti. Vojín. Toť vy neznáte ten národ, pane. Slovan tuhé živobytí má, rozsekejte ho, a ještě žije. Ejhle patřte – z lesa letí jezdec ^;– ano – je to sluha hraběcí – hrabě vyjel na lov do lesa – jistě padl v ruce Slovanům. Bart. Spusťte most! – Hej, pojď sem nahoru! Vojín. Slyšte, slyšte, divý křik se blíží. (Hraběcí sluhové vpadnou do sálu, s nimi několik vůdců.)
Panoš. Od Slovanů zajat jest náš pán – přepadli nás – na pomoc mu jděte! – Anna (přiběhne zděšena). Rychle otci mému na pomoc! – Bart. Kolik Slovanů as jesti? Panoš. Kdo je může všechny spočítat? z houští, z jeskyň, z bahnišť, ze země vystupují jako noční stíny, a dav jejich roste bez ustání. Bart. Dvě stě ozbrojenců vezměte, rychle ku pomoci hraběti! – Anna. Rychle, neváhejte pro Boha! – Panoš. Slované se berou v tuto stranu, jistě na náš zámek udeří....udeří... 21 Anna (u okna). Vidět jich jest ve výsece již. Bart. Divoký hluk jejich děsně šumí, jako jekot rozbouřených vod, blíž a blíž se valí povodeň, každý na své místo pospíchej! – Hlasy (zvenčí). Huhá! Bart. Co se peklo otvírá? Hlasy (venku). Huhá! Bart. Také v hradě nepřátelský křik? totě zrada! – – Vojín (vystoupí).
Bart. Každého povstalce ubijte! Panoš. Jako stáda vlků blíží se k hradu jejich davy. Bart. S vámi na sto sáhů kéžbych se propadl! Panoš. Ejhle, už jsou u samého hradu! Bart. Vojínové, pozor! odražte je, lijte na ně smolu horoucí. (Chce ven; jemu vstříc vstoupí bojovník slovanský s mečem taseným v ruce.) Boj. Zůstaňte zde, nepustím vás z místa! – Bart. Co ty? – ty se s mečem v ruce stavíš proti pánu svému – proti mně? Boj. Za pána jsem neuznal vás nikdy! – Bart. Kyjem tebe porazím! Panoš. Most klesl, Slované se derou do hradu! – (Barthold chce vyrazit ven, několik vojínů však jej zadrží, čemuž se se vší mocí vzpírá; náčež mu odejmou zbraň.)
2. boj. slov. Ejhle blíží se k nám Vratislav, statný nejmladší syn Niklotův, 22 po boku mu kráčí Lubomír z Lutického rodu knížecího, mezi nimi hrabě zajatý....zajatý... Hlasy (venku). Sláva, sláva tobě, Vratislave! Vítáme tě v hradě otce tvého! (Vratislav, Lubomír, hrabě se svými rytíři, slovanští vojínové vystoupí). Anna (vrhne se v naruč otcovu). Otče, otče můj, ach otče můj! 2. slov. boj. Sláva tobě, synu hrdinského, velikého krále Niklota, vítáme tě v hradě otce tvého, silná buď jak jeho ruka tvá. Slované (klesajíce mu k nohoum). Životem se tobě nabízíme, zhynem v boji aneb zvítězíme! (Vstavše a zbraní řinčíce.) Veď nás na vraha! Huhá! huhá! (Opona klesne.)
23 Jednání druhé.
Výstup první. Krajina na břehu mořském. V pozadí v pravo oltář pohanský, na němž několik kněží obětuje.
V popředí stojí Přibyslav, Vratislav, Jaromír a Lubomír, za nimi Ratibor a Mojmír s vojíny.
Zpěv obětní. Věční bohové! zpět do domova provodili jste nás, díky vám Vševše, co otčina v svém lůně chová, vše, co rodí, patří zase nám. Nebešťané, ejhle prvotinu obětujeme vám ze všeho: mléko, žito, sladkou medovinu, ryby, zvěř a býka silného. Mocným štítem svým nás ochraňujte, odvracujte od nás nehodu, sílu naši v boji rozmnožujte, navraťte nám dávnou svobodu! Světlí bohové, co od věčnosti vesmír spravujete ve shodě: zachovej se vámi duch svornosti v našich knížatech a v národě! [24] Světlí světa správci na výsosti, slyšte věrného vám lidu hlas: dejte, by se k staré velikosti, k staré slávě vznesl národ zas. První žrec (předstoupí vážně do kola). Před mým duchem táhnou obrazy dávné doby, zlých a dobrých dnů: vidím tuto zem než začal boj, jenž již čtyry sta let hrozně zuří; vidím zem tu bohy požehnanou na dobytek, obilí a zvěř, na ryby a na med bohatou; vidím boje, jenž se bojovali ode šerých časů, když jest Vlčan, zaslepený kníže Bodrcký, pomoc přijal Karla císaře proti Dragovitu, knížeti příbuzného kmene Lutického. Od té doby vplítali se Němci v naše vnitřní záležitosti, s mečem na nás dotírajíce. V tváři nepřítele čilého nevyhaslo staré našich knížat zaští, odchovávající se na děti a vnuky nejpozdější, z něhož jedovaté ovoce zhoubně vyrůstalo: zrada i vražedlivé pronásledování nepřátelských rodin knížecích. Kdykoliv jsou naši knížata svorně k odporu se spojili, vždycky ustoupil jim cizí vrah, 25 nemoha se v zemi udržet. Málokdy však byli svornými vojvodové lidu našeho. Svorní, svorní buďtebuďte, knížata!! Přibyslave, tebe všechen lid za hlavu a krále uznává. Chceš-li věrně sloužit národu? (Přibyslav vkročí v prostřed kola, sejme náhlavek a klekne na jedno koleno. Žrec vytáhne obětní nůž, vykrojí kulatý kus zeleného drnu ze země i podá jej Přibyslavovi. Přibyslav vezme drn a položiv jej sobě na hlavu zdvihne se, a rukama si travník na temeně drže praví): Přib. Jak mi tento trávník lebku kryje, tak mě zakryj trávník hrobový, zpronevěřím-li se svému lidu; tamo na výsosti v síni bohů nechci s předky svými hodovati, s Bohy věčnými se radovati, opustím-li v boji národ svůj! (Sejme si s hlavy trávník a položí jej na kámen u oltáře.) Žrec. Vojvodové, věrnost přislibte národu a vyvolenému jeho králi Přibyslavovi! (Vratislav, Jaromír a Lubomír pokročí na kraj břehu, zdvíhnou každý ze země křemen, a hodíce tyto kamínky najednou do moře, praví): Jak se potopil ten kámen v moři, zanikni můj život bouřným tokem, shasni žhavá jiskra mého ducha. Tamo na výsosti v síni bohů nechci s předky svými hodovati, s bohy věčnými se radovati, 26 pakli budu vzdorovati králi, pakli národ v boji opustím. Žrec. Slyšeli vás věční bohové! Běda, kdo se pronevěří slibu, běda, běda zrádci lidu svého! (Všichni odcházejí. Když je jeviště prázdno, z houští vystoupí prorokyně.) Prorokyně (sama jsouc a za odešlými hledíc). Ejhle k slavnému se chystá cíli čtvero knížat lidu našeho, spolu kráčet budou krátkou chvíli, nedosáhnou cíle stejného! Rukou druha svého padneš ty, k vrahu zavede tě láska tvá, tebe oběsí vrah přeukrutný, – tvůj kmen zkázu lidu přetrvá. Stůjte! stůjte! Slyšte zvěstování – jděte, jděte! bůh mi mluvit brání! – Výstup druhý. Otevřená polní krajina. V pozadí zdvihá se díl hradu Braniborského. V levo na pokraji lesa polorozbořený oltář s malou sochou boha Triglava.
Dva vojíni markhraběte Albrechta.
První. Propadený nevěřící lid, nechce odřeknout se bludů svých, zase vystavil zde Triglava. Bůh pohanský musí ustoupit mému patronovi. Druhý. Kdo to je? 27 První. Svatý Martin. V mnohé velké bídě o pomoc jsem jeho vzýval, a před úrazem vždy mě uchránil. Podej sekeru! Druhý. Co se sekerou? První. Uvidíš to! Dřevěného boha rozštípám a hodím do ohně. Druhý. Pakli sekneš, rozrazím ti lebku! První. Co to? jak to? ano, teď to mám; to je jiná, ty jsi Slovan sám a před málo lety teprv pokřtěn. – Druhý. Tak jest. Voda křticí pálí mě, jak by byla z horoucího pekla. První. Ne křtít, ale utopit se máte, nemožno vám z duše vymazat vaši lživou víru ďábelskou. Druhý. Šťastně se ženou a dítětem žil jsem ve vzdálené tiché vsi, kde se ještě nikdy nebyla ukázala noha cizincova. Měl jsem pole, dobytek a dvůr, dobří bohové mi žehnali. Křesťané mi zapálili dvůr, ženu zprznili a zabili, a synáčka mého s sebou vzali, aniž jsem ho více uviděl. První. To jest přílišpříliš. Je mi tebe líto. Druhý. Pokřtili mě a pak přinutili, že zde musím sloužit markhraběti. První. Radš bys byl u synů Niklotových? u nich také jest váš Lubomír. Druhý. Síly vydatné jim popřej Triglav! 28 První. Nemálo jim posud štěstí přeje, v nesnázi jest vojevoda Jindřich. Vojínové rodu slovanského v jeho vojsku nejsou spolehlivi. Mnohé pevné místo odevzdali jižjiž zrádně synům Niklotovým. Od Jindřicha přišel posel sem do Branibora. Toť zajisté žádá pomoc od markhraběte. Tamhle s cizím rytířem se blíží markhrabě náš milostivý! Pojď! (Odejdou v levo.) Z pozadí vystoupí markhrabě Albrecht Medvěd v domácím šatě rytířském a rytíř Lippold.
Med. Divíte se, jak zde hospodařím? Lip. Skutečně, jsem celý překvapen. Nemohl jsem si Vás posavád představiti, pane markhrabě, leda v plném havu rytířském, a teď jevíte se očím mým jako pilný polní hospodář. Med. Ano, jako mečem, umí také pluhem ruka moje vládnouti. Pluh jest ze železa jako meč, jest zapotřebí železného pluhu v této tvrdé vzdorné zemi. Kolkolem zde byla hustými lesy kryta šírá krajina. Já ji ohněm, mečem vymýtil a v plodné pole proměnil. Pozůstal jest v půdě mnohý peň, mnoho kořenů i kamení. Zmizet musí, co mi v cestě stojí. 29 Podaří se mi kraj tento vzdělat, a mé pokolení žehnati bude jednou mojí památce. Miluji tu půdu, vděčná jest. Lid však nemiluji, jenž zde žije; vzdoruje a odporuje mi, nehodí se k záměrům mým velkým; proto ustoupit a zmizet musí, jako peň, jak kořen, jako kámen. Ve svém zdejším světě musím si utvořiti zcela nový lid. Nynější lid napravit se nedá, nechce mi být v ničem po vůli, nechce odvrátit se od svých bohů. Ejhle jednou před nedlouhým časem byl zde slavný oltář Triglavův. Posud, navzdor zápovědi mé, Slované sem :v noci pricházejípřicházejí, by se po pohansku modlili. Víra v bohy v nich jest vkořeněna hluboce a pevně jako koukol v půdě špatně opatrované. l zde zase oltář vystavili a naň postavili Triglava. Rytíř. A zde přilepen jest svatý Martin. Med. Taká jest zde míchanice víry. Rytíř. Tak to vypadá i u Bodrců. Také tam lid staré bohy ctí a vše cizí jest mu protivné. Med. Vojvoda náš myslel, že si získá syny Niklotovy, pakli jim přislíbí kus kraje otcovského. 30 Rytíř. Marné bylo jeho namáhání. Med. Nyní doufají, že mečem sobě vydobudou celé dědictví. Rytíř. Štěstí ku podivu přeje jim. Všechen slovanský lid, křtěn i nekřtěn, k nim se hlásí, proto upřímně si žádá vojvoda můj, byste se, pane markhrabě, s ním spojit ráčil k potlačení lidu slovanského. Vyzval také krále dánského, aby loďstvo svoje vypravil proti nepřátelům pradávným. Med. Hahá, pijavice, lev a medvěd chystají se na rod holubičí, jak si přezdívají Slované. Rytíř. Pijavice? pane markhrabě, proč tak nazýváte Dánský lid? Med. Egil, pijavice – bylo jméno námořského vůdce Dánského, jenž se každý rok, když přišlo léto, do slovanských krajin vypravil, a co plenem, lupem vydobyl, tím se potom živil v zimní době. Jednou se Slovany potkav se, potýkal se s nimi celý den, až pak jejich náčelníka zabil a koráby jejich rozrazil. Dlouhým bojem unavenému chce se pít; však všechny sudy jsou roztlučeny – nápoj pomíchán s lidskou krví – teče po lodi. 31 Egil sejma s hlavy přílbu, do ní tekoucího moku nabírá – a pak po třikráte napil se plným douškem krvavého vína. Rytíř. Ten byl opravdivou pijavicí. Med. Nemohu se zdržet úsměchu, že chce Jindřich mým být přítelem. V srdci svém mi velmi nepřeje, často myslel, že mu stojím v cestě, byl by si přál moji záhubu, nyní mě však potřebuje a netají to – za ním pozadu v upřímnosti nechci zůstati, jak on mě, já jeho potřebuji: pozoruji nepokoj i zde v Braniborsku, i též v ostatních slovanských mých krajích, zajisté by i zde lid domácí se zdvihl, kdyby na šíji mu neležela moje těžká tlápa medvědí. Avšak mohlo by snad síly mu přibýti a mně jí ubýti, kdyby Bodrcům se poštěstilo sprostiti se jarma Saského. Protož společně chci jednati s vaším vojvodou, i pošlu mu ku pomoci čtyry tisíce jezdců a pak deset tisíc pěších. Kdyby ještě víc jich potřeboval, pošlu mu i ještě jiné houfy. Pojďte se mnou, rozkazy dám hned, by se vojsko brzo vypravilo. 32 Výstup třetí. Komnata na hradě Verlském.
Hrabě Budevický a rytíř Hugo sedí u stolu.
Hugo. Mně jest jako lišce v železích. Kýž stotisíc hromů do Slovanů udeří a všechny pobije! Ó zlá Niklotova tvrzi Verle, sprotivil se mi již pobyt v tobě. Raděj chtěl bych meškat v hustém lese v společnosti s medvědem a vlkem, ale na svobodě jako zvěř. Hanba je to, že nás chytili, padli jsme jak slepí do tenat. Hrabě. Komu mohlo přijít na mysl, že se ještě jednou Slované po takových hrozných pohromách zvednou. Je to vzdorný tuhý lid. Hugo. V bezpečí jsme sobě hověli, v pevných městech byly posádky slabé, aniž dosti spolehlivé, velkým dílem pozůstávajíce ze slovanských vojínů, jenž všickni nadržují synům Niklotovým. Hrabě. Širošírým krajem prohání se s jezdeckými houfy Přibyslav, co den rostou jeho zástupy, naše slabé sbory válečné s osadníky musí ustupovat, a snad tuto zem již opustily. 33 Hugo. Lev se skokem zase dostane brzo v prostřed hájemství. Hrabě. Zatím může o hrdlo nám jíti, bezpečno zde jak v jámě vlčí. Hugo. Přeháníte. Syni Niklotovi nakládají s námi po rytířsku, na život nám jistě nesáhnou. A pak propustili faráře Helmolda. Toť nejsou lidožrouti. Hrabě. Helmolda si velmi vážejí, neboť jest on lidu slovanského vřelým přítelem a obhajcem. Pokojně a bezpečně on může všude jíti mezi Slovany. Ale my jsme zjevní nepřátelé a mou rukou padl Niklot. Ovšem jeho syni nezapomínají, že jsem v přímé bitvě přemohl otce jejich, ale sprostý lid nazývá mě jeho vrahem, a může se mu zachtít hlavy mé. Hugo. Ovšem že to možná, potom však ani já svou hlavu neodnesu. Hrabě. Staň se se mnou co staň, kýžbych jenom o svou dceru nemusel se bát. Hugo. Snad nás brzo Jindřich vykoupí – avšak mnohem více nežli v něho doufám v Lubomíra. Milujeť náruživě dceru vaši, a z lásky k ní nás jistě osvobodí. Hrabě. Pravdu máte, že ji miluje, také on jí není protivný. 34 Avšak jest mi toho velmi líto, že se uviděli v životě. Hugo. Proč? Vždyť on je z rodu knížecího, myslím pravnuk krále Gotšalka. Všechno, co by Lubomírovi po praotcích mělo patřiti, má teď ve své moci markhrabě. Jindřich Albrechtovi nepřeje. Kdyby Lubomír se křesťanem stal a věrným manem Jindřichovým, kdo ví, zdali by mu vévoda nepomohl k zemi Braniborské. Hrabě. Slyším kroky – je to Lubomír. Lubomír vstoupí.
Hugo. Vítejte nám, kníže Lubomíre! Hrabě. Vždy nám milá vaše návštěva. – Co se stalo? Mluvte, vypadáte, jako tmavé bouřné mračno, z něhož cestu ještě blesky nenalezly. Lub. Ano, sehnaly se ve mně mraky, již se bouře strhla – srdcem a hlavou mou již blesky lítají. Hrabě. Čím se ve vás bouř ta zbudila? Lub. Zkřísily se ve mně nenadále nejsmutnější upomínky a teskná předtucha mě skličuje. Hrabě. Na koho jste si to zpomněl dnes? Lub. Na Petruši, vdovu mého strýce, kteráž silnou pevnost Braniborskou zrádně markhraběti otevřela. 35 Nenáviděná též Albrechtova postava se jeví duchu mému. A pak v skutečnosti po mém boku stál dnes pravnuk Kruka Ranského, jehož rodina se s rodem mým krvavě vždy pronásledovala. Hrabě. Tak jste bývali vždy, knížata lidu slovanského, v domácím sváru rozdrobujíce svých sil. Přikládejte sami sobě vinu, že jste nepříteli cizímu jeden po druhém pak podlehli. Hugo. Ulevte si, vypravujte nám o svém rodě a o jeho sváru s nepřátelským kmenem Krukovým. Hrabě. Kruk a Gotšalk – den a noc – jméno Gotšalkovo mile zvučí v uchu mém i Němce každého, jméno Krukovo však děsí nás. Pod Gotšalkem blaze křesťanům, za Kruka jim hoře nastalo. Lub. Já jsem Gotšalkovec poslední. – Mohutný byl praotec můj Gotšalk. – Bodrci a Vilci s jinými kmeny Slovanskými králem jej jmenovali. Pod ochranou jeho rozšiřovala se nová víra, až se jejím mučeníkem stal. Vlastní jeho švakr Pluso, ctitel starých bohů, zabil Gotšalka. Vdova Gotšalkova, Syrita, se synama Jindřichem a Butou 36 do vyhnanství jíti musila. Na krvavém stolci královském posadil se kníže Ranský, Kruk, vzdorný nepřítel všech cizinců – začal bořit všechny chrámy s křížem; na útěk se dali křesťané. Gotšalkův syn prvorozený, Buta, do zálohy padnuv zhynul, Jindřich, nejmladší syn, po mnoha letech navrátil se v čele vojska Dánského, by žádal od Kruka říši dědičnou. I naskytl se nenadále Jindřichovi přítel v domě protivníka samého: Krukova choť, mladá Slavina. Záhubu král strojit Jindřichovi, Slavina však bděla nad milencem, až se brzo oba spojili, a Kruk jejich lásce v obět pad. Vedle Slaviny se usadil Jindřich na přestole otců svých. Hrabě. Také Jindřich hověl křesťanům, kdežto pohanského Kruka rod k nám se nepřátelsky zachoval. Lub. Zvláště nepřátelsky k rodu mému měl se Ranský kníže Racek, Krukovec. On se ve spojení s Albrechtem proti strýci mému Přibyslavu vypravil a tak jej sklíčil, že tento druhdy velemocný rek zmalátněl a sveden manželkou rubáš mnišský na své tělo vzal. 37 A když strýc můj umřel, vdova jeho dala Albrechtovi Branibor a vše, čeho já jsem podle práva jediným měl býti dědicem. Ona sama zavřela se v klášter. Od té doby bez domova bloudím, se mnou v cizím kraji vyrostla nenávisť a touha po pomstě. Hugo. Slavný Gotšalk, mohutný váš praděd, též byl panovníkem Bodrckým. Tenkrát ještě nebyl oslaven Niklotův rod – rodu vašemu není roven – vy byste měl stát v čele Slovanů – – ne Přibyslav. Lub. Mlčte, vaše slova větrem jsou, kterýž jiskru v plápol rozdmychá. Nejstarší a nejslavnější v těchto krajinách jest moje rodina. Když se zpátky hledí v dávnověkost, třpytí se co jasné hvězdy v noci jména mocných, velkých předků mých. Já však, jasných králů potomek, temně končiti mám řadu jich! Hrabě. Teď byste měl státi před Jindřichem, vy byste si porozuměli. Lub. Nevěřím vám – ani vévodovi – Hrabě. Můžete nám věřit, aspoň mně, seč jsem, rád bych byl vám po vůli. Lub. Pane hrabě, nepřislibujte, mohl bych vás žádat za splnění. Hrabě. Žádejte jen, pakli mi to možná, milerád vám ve všem vyhovím. 38 Lub. Dozajista již jste pozoroval, že mám vaši dceru Annu rád, také ona jest mi nakloněna; osvobodím-li vás, půjdu-li s vámi do ležení Saského, stanu-li se křesťanem a sluhou vojvodovým – dáte-li mi pak Annu, dceru svoji, za ženu? Hrabě (po přestávce). Nemám proti vám nic namítat, kníže Lubomíre! Lub. Řekněte: „Ano!“ – – – Hrabě. Neříkám „ne“ – „ano“ závisí od vás, od Anny a od vojvody. Anna vstoupí.
Anna (k Lubomíru). Lubomíre, tu vám přináším věnec z líbě vonných pěkných květin. Pěstovala jsem je v zahrádce, kterouž jste mně také v zajetí k mému potěšení nechali. Lub. Děkuju vám, slečno, zde se daří květinám; i zdejší povětří slouží, jak se zdá, i vám. Anna. Ani vás by neusmrtil vzduch mého vzdáleného domova. Lub. Vzduch, to věřím; ale tamní lid, jak by ten se ke mně zachoval? Anna. Se vší ctí byl byste uvítán, kdybyste k nám jako přítel přišel. 39 Ráda bych Vás uviděla v lesklém hávě našich rytířů, dovolila bych vám na turnajích nosit barvy mé, i zajisté oslavil byste je vítězstvím. Vidět na vás, že jste silný, smělý. Lub. Anno! ustaňte, ó ustaňte! Vaše sladká slova ochvívají, omamují divně ducha mého; tratím vlastní vůli svou, i chtěl bych jíti, kam byste mě vodila. Avšak mezi mnou a vámi výstražně se zdvihá postava, praotec můj Mstivoj. Anna. Kdo byl Mstivoj? Lub. Mstivoj „obr“, jak jej nazývali, byl jest nové víry nepřítel. Minulať však jeho nenávist, když byl uzřel krásnou Mechtildu, dceru vojevody Saského, Bernarda. – I odebral se Mstivoj s tisícem svých statných bojovníků do ležení křesťanského, i táhl s otcem Mechtildiným do vojny Vlaské, kde svým hrdinstvím mnoho přispěl ku vítězství Němců. Vojvoda se domů navrátiv, při slavnosti vítězné se ptá Mstivoje: „Jak odměnit se mám tobě za hrdinství dokázané?“ Odpověděl Mstivoj Bernardovi: „„Za ženu mi dej svou krásnou dceru, 40 a já dám se pokřtit s lidem svým a tvým věrným manem stanu se!““ Tu však pohrdavě markhrabě Dětřich praví: „Slečna z vysokého rodu německého nemá se manželkou stát Vendického psa.“ I tu Mstivoj: „„Nuže, když jsem pes, budu štěkat, až se polekáte a mých zubů brzo zakusíte!““ A hned započala válka nová. Běda křesťanům, jenž do rukou padli rozjitřeným Slovanům. V kraji na dlouhý čas vyhlazena do kořena stopa křesťanská. Hrabě. Co ty upomínky, příteli? Známo vám, že jinak smýšlel Bernard nežli Dětřich. Opětně svou dceru nabízel pak Saský vojvoda Mstivojovi, Dětřich ale byl v nemilosti velké propuštěn. Lubomír (s rostoucí vášnivostí k Anně). Přísahám, a Bůh tvůj slyší mě, slyší mě moji bohové! Mou se státi musíš, dívko, slyšíš? Neupustím od tebe, mou budeš, aneb zhyneš ty – já zhynu – zhyne vše, co mezi nás se postaví. Anna. Lubomíre! začínám se bát v přítomnosti vaší. Vidím mraky, jenž se nad hlavami našimi bouřně shánějí. Ó, Lubomíre! modlete se se mnou, modleme se, 41 aby toto naše potkání nemělo zlých pro nás následků! Modlete se se mnou, Lubomíre! Lub. Já se s tebou modlit? Modli se, modli se! – I já chci na kolenou modliti se s tebou k Bohu tvému! (Klekne vedle ní.) (Konec druhého jednaní.)
42 Jednání třetí.
Výstup první. Noc. Otevřená lesní krajina.
Lubomír, Anna, hrabě Budevide a rytíř Hugo vystoupí z levé strany.
Anna. Unavena jsem a nemám dechu, nemohu dál jíti ani krok. Lub. Ponesu vás, slečno, dovolte! Anna. Nechejte mne trochu odpočinout. Hrabě. Slyšte, to jsou hlasy německé – naši krajané jsou na blízku! Pojďte se mnou, rytíři, je hledat. ZatímZatím, LubomíreLubomíre, zůstaňte u Anny. My hned se navrátíme. Lub. Moje Anno drahá, jak je vám? Anna. Jižjiž jsem se trochu zotavila. Kéž bychom již byli v německém táboře. Zlé tušení mě mučí. Pojďte, pospěšme si za otcem. Jaromír vystoupí. Co to vidím? Anna s Lubomírem? Stůjte! [43] Lub. Ustup, jdi nám z cesty, chlapče! Jar. Kam se odebíráš se zajatou? Kam tě vede v noci tajná cesta? Proč ty nejsi v čele svých vojínů? Lub. Každý jdeme vlastní cestou svou. Jar. Oba máme cestu společnou, pročež od tvé strany více nepůjdu. Lub. Stejnou cestu více nemáme. Jar. Tuším, kam se s Annou ubíráš – ty jsi na útěku k nepříteli! – Lub. Mlč a odeber se, nechci si připomenout, že jsi Krukovec! Jar. Ve mně shasla mého rodu zášť. Lubomíre, zapomeň i ty na nešťastnou hádku našich otců, zapotřebí jest nám svornosti v tomto boji – jinak zhynou všickni. Což jsi nepřislíbil věrnost králi? Což jsi zapomněl, že všechna bída lidu našeho svůj původ měla v rozbroji a sváru vlastních knížat? Lubomíre, neopouštěj nás, nejdi k vrahu, nedůvěřuj jemu – odmění se tobě nevděkem; dej mi ruku, vrať se se mnou zpátky! Lub. Ustup, tvář tvá jest mi protivná. Jar. Nenechám tě, musíš se mnou jíti. Lub. Vari, silnější mám rameno. Jar. Ano, ty jsi starší, silnější, avšak, Lubomíre, seslábneš, odřekneš-li se svých krajanů. Jako z půdy vyvrácený strom 44 nezakořeníš se v zemi cizé, uschnou tvoje větve zelené, nepozvedne se pak víc tvůj vrchol. Pyšné tvoje čelo bude se muset kořit vrahu cizímu. Jak ti možná bude dýchati, živu býti v cizí krajině? Lubomíre, neopouštěj nás! Anna. Lubomíre, otec již nás volá! – Lub. Pojďte, Anno! – Vari, chlapče, ustup! Jar. Žena svedla tebe z pravé cesty – nuže tedy, mečem rozseknu svazek, jenž tě pojí s naším vrahem. (Zdvihne meč na Annu.) Lub. Ha, stůj! – braň se! (Potýkají se – Jaromír klesne.)
Jar. Dobře udeřils! Trestu pro svou zradu neujdeš. (Umře.) Hrabě a rytíř Hugo vystoupí.
Hugo. Jsme u cíle – vojvoda je blízko. Hrabě. Pospěšte si! Již se rozbřeskuje. – Co se nehýbáte, Lubomíre? Lub. Slova umrlého zní mi v uchu. Hrabě. Kdo tu leží mrtev? Lub. Jaromír! Ještě chlapec byl – mou padl rukou – nebudu se chlubit činem tím; a co mluvil, začíná se teprv nyní rozléhati v duši mé. Jmenoval mne zrádcem – a já jsem 45 zrádcem, pakli s vámi půjdu dál. Slyšela jsi jeho slova, Anno – dražší jsi mi nežli život můj, řekni, mám-li zůstat, mám-li jíti s tebou? Hugo. Nyní v okamžení posledním na rozpacích jste a váháte? Hrabě. Čiňte, co se líbí, ale rychle, nebezpečné jest nám váhání. Lub. Anno, nemožná mi s tebou jíti, skutečným-li nechci vrahem býti. Měj se blaze, dívko milovaná, památka tvá ve mně vytrvá. Anna. S Bohem! na věky se neloučíme, tajný srdce mého hlas mi praví, že se ještě jednou uvidíme. Hrabě. Vaším dlužníkem já zůstanu. (Hrabě, Anna a rytíř odcházejí.)
Lub. (sám, za nimi hledě). S Bohem – naposled mi s Bohem dala, s sebou všechno moje blaho vzala, zmizela jak krásný klamný sen, zcela jsem zas nyní opuštěn. – Ha! zde k mrtvému jsem přimražen. Mrtvý, oči otevřené máš, s výčitkou je na mne upíráš; zavřena jsou bledá ústa tvá, posud však se ve mně rozléhá hlas tvůj – jako rána hromová.– Nemohu víc do své ruky vzíti meč tvou teplou krví zbarvený. 46 Beze zbraně, s hlavou sklopenou, jako přemožený vracím se k opuštěným spolubojovníkům. (Odchází pozvolna v levo.) Výstup druhý. Otevřená planina s vrbím, rákosím atd.
Vojevůdce německý, hejtman, vojínové, Miliduch a slovanský průvodčí.
Voják. Do močálu dostali jsme se, nemůžem dál jiti ani krok, koně v bahně po krk boří se. Vojevůdce. Jaks nás vedlvedl, ty slovanský pse? Miliduch. Ha ha! Ještě věříte psu slovanskému? Vojevůdce. Cestné vyplatí se tobě hned. Miliduch. Přičinění mé se podařilo, ha ha! bohatě jsem zaplacen. Vojevůdce. Odveďte a utopte ho hned v bahně, do něhož nás zavedl. (Slovana odvedou a všichni odejdou krom vojevůdce a hejtmana.)
Vojevůdce. My kraj neznáme a věrného průvodčího nelze dostati. Nejen všechen zdejší lid, i sama půda nepřátelsky k nám se má. Nesčíslné roje jezdecké oblétají nás co krkavci do neschodných míst nás loudíce. Nenadále zjevují se 47 a tratí se zase příšerně, jakoby se v zemi ukryli. (Slovanská žena s dítětem v náručí se přivede.)
Voják. Tato žena nabídla se nám, že nás suchou cestou vyvede. Hejtman. Nevěřte jí, pane, také jest z plemene nám nepřátelského. Vojevůdce. U sebe má dítě – dítě to rukojmím nám bude za ženu. (K ženě.) Ženo! je to tvoje dítě? Žena. Moje. Vojevůdce. Znáš-li dobře tuto krajinu? Žena. Znám. Vojevůdce. Vyvedeš nás z bažin? Žena. Vyvedu. Vojevůdce. Pakli neprávě nás povedeš, zaplatíš to smrtí, ty i dítě. Babo, slyšela jsi dobře? Žena. Dobře. Hejtman. Vypadá jak čarodějnice, opakuji, nevěřte jí, pane. Vojevůdce. Uši otevři a slyš mě, slyš: Pak-li z bahniště nás vyvedeš, odměním se tobě bohatě; dopustíš-li se však podvodu, pak tě koňmi roztrhati dám, tebe a tvé dítě. Slyšelas? Žena. Slyšela. Vojevůdce. Nuž, přivažte ji k hlavě koňovi a nechejte ji napřed 48 jít a pozor na ni dávejte, aby neutekla. Nuže jděte! (Všickni odcházejí kromě vojevůdce.)
Vojevůdce (dálku hledě). Jistým krokem žena postupuje, pod nohama pevnou půdu má. Také za ní kůň si vykračuje pevným krokem. Jak se úzká cesta bahnem divně kroutí sem a tam. Není možná bez průvodčího z toho močálu se dostat ven. Ó, jak zdlouhavě se pochod děje, jako husy, jeden za druhým táhnou moji statní vojínové; je to k popukání smíchem, zlostí. – Jindřich k hradu Verlskému se blíží skokem jako rozdrážděný lev, a já brodím se zde bahništěm. Kdyby vrah teď na nás udeřil, zle by bylo; pevnou pod sebou půdu musí cítit noha má, mám-li v pěsti pevně držet meč. Co to? Nepořádek – přišli s cesty; což se zase v bahně boří? Vojín (spěšně). Pane, běda, žena podvodnice zavedla voj do bahniště hloub. Rázem sprostila se vazeb a na útěk se dala s dítětem; chvílkami se pozastavujíc šklebila se na nás. Za ní se mnozí jezdci hnali. Běda jim, 49 všickni v bažině se propadli. Nastal zmatek. Přední vojáci, nevidouce cestu před sebou, začali se hnouti nazpátky; koně hloub a hloub se bořili, v nepořádek přišel celý houf, každý chce jen sebe zachránit. Vojevůdce. Zvolna! netlačte se! Stůjte, stůjte! Vůdci, udržujte pořádek! (Troubení.)
Co to? (Vojín spěšně vstoupí.)
Vojín. Přibyslav nás dohonil, jeho jezdci obklopují nás, zde se blíží jeho hlasatel. Hlasatel. Přibyslav král tebe vyzývá, abys se svým vojem se mu vzdal. Na místě, kde stojí vojsko tvé, nemožno ti bitvu podniknouti, nemožno ti ani uprchnouti. Vojevůdce. Smilujte se někdo nade mnou, prožeňte mi mečem srdce bídné, přistoupněte ke mně, náčelníci, raďte, jak se máme chovati! Hejtman. Odhodláme-li se k odporu, v těchto močálech pak zhynem všickni. 2. hejtman. Vůdce náš, tvou povinností jest vojsko darmo neobětovati. 3. hejtman. Nezbývá nic v našem postavení, nežli Přibyslavovi se vzdáti. Vojevůdce (meč zlomiv podává jej hlasatelovi). Přines meč můj Přibyslavovi! 50 Výstup třetí. Okolí hradu Verle. Na pravo v pozadí hrad Verle s branami a hradbami, které ale jen tak vysoké býti mají, by diváci viděti mohli, co se na nich děje.
Vratislav, Lubomír, hrabě Budevide, Jindřich, hlasatel, vojín.
Vojín. Širošírá krajina se hemží bojovníky nepřátelskými, postupují blíž a blíže k nám. Vrat. Nepřekvapuje mne jejich příchod, připraven jsem k jejich uvítání, zápas krvavý nám nastává. (K Lubomíru.) Ty jsi dnešní noci vyšel z hradu podívat se na německé vojsko, ještě jsi mi zprávu nepodal, co jsi viděl? Zdali jsme my s to, ubránit se jejich návalu? Snad jsi mluvil také s vojvodou? Nedoufal jsem, že se navrátíš. Lubomíre, co jsi učinil? Krásná žena tebe zavedla, že ses vrahům našim úhlavním přiblížil, že snad již zradu strojíš – mohu-li ti ještě důvěřit? Lub. Netajím, že Annu miluji, ji a otce jejího jsem dnes v noci na svobodu provodil. Kdybych však byl zradu zamýšlel, nebyl bych se více navrátil. 51 Vrat. Lubomíre, jak ti možná jest na ženu jen pomysliti v době, v které bídný strmácený lid náš poslední své síly namáhá, by se sprostil jarma cizího. Oheň pošmourný ti v očích hárá, nevěřím ti více, Lubomíre. Lub. (pro sebe). Byl jsem slabým věru pošetilcem, že mě slova Jaromírova na mé přímé cestě zadržela, jiskru, která ještě v tajném nitru srdce mého slabě doutnala, tys ji, Vratislave, rozdmychal, a již plamenem zas ve mně hoří; nevěříš mi – nuže nemůžeme dále jíti cestou společnou. Vojín. Roje nepřátelské blíží se četné jako mraky, když se k bouři se všech nebes koutů sbíhají, vojevoda Jindřich sám je vede. U sebe má stroje dobývací, jakéž v zemi vlaské uviděl, jsou to nebetyčné netvory – běda zámku – vrahy zde již máme. Hlasatel vystoupí.
Hlasatel. Vratislave, synu Niklotův! Vyzývá tě Jindřich vévoda: vzdej se jemu! Bude milostiv tobě a i Přibyslavovi, bratru tvému, složíte-li zbraň, 52 přislíbíte-li mu věrnost – a dáte-li se oba pokřtiti – pak vás čestně přijme na svůj dvůr. Vrat. Nebojujem jenom pro výživu, bojujeme pro svobodu svou, bojujeme za věno svých otců, národu a Niklotovcům patřící! Hotovi jsme potýkat se vždy, dokud zbude jeden z nás jen muž! Hrabě. Znám já sílu hradu vašeho, dlouho udržet se nemůžete. Vrat. Aj, i vás tu vidím, pane hrabě, ovšemť znáte sílu zámku, v němž jste velitelem a pak vězněm byl. – Přicházíte, abyste snad zase převzal velitelství toho hradu, jenž se vám tak snadno z rukou dostal? Čili vracíte se do zajetí, z něhož jste dnes v noci tajně prchnul? Hrabě. Ztráta zámku sklíčila mě hanbou; buď se vrátím do něho co vítěz – aneb zhynu – ale neustoupím. Jind. Vratislave, dobře rozvažte; zámek vojskem mým je obklopen, ne-li mečem, přemohu vás hladem. Vrat. Hluch jsem pro všechno, co pravíte, slyším jenom jeden hlas a ten káže mi, bych do posledního okamžení zámek věrně bránil, ještě doufám v pomoc bratrovu. (Raněn šípem.) Vojín. Běda, běda, klesá Vratislav! Proboden jest šípem – běda nám! 53 Lub. Šípem raněn padl Vratislav! Jest mi, jakoby se přede mnou temno bylo rozdělilo bleskem, cestu k cíli ukazujícím. Místo Vratislava nyní já rozkazuji v této pevnosti. Slyš mě, vojevode Jindřichu, slyš mě, Lubomíra, potomka knížat Lutických a nynějšího velitele hradu Verlského: Byť i na delší čas nebylo možná udržet se v těchto hradbách, avšak bez zápasu krvavého nevydobyl bysi vítězství. Vévodo, slyš: Odevzdám ti zámek – přislíbíš-li těla bezpečnost Vratislavovi a slovanským vojínům všem s ženami a dětmi, jež se v tomto hradě zdržují! Jind. Přísahám! Lub. Ať padne tedy most! Vojín. Ha, zrada! nepusťte sem vraha! Jind. Jen dál, dále, ztečena jest brána! Lub. (k hraběti). Hrabě, pojďte do náručí mé! Vojín (po Lubomíru míře sekne hraběte). Zrádce! vezmi odměnu zde svou! Hrabě. Rána platí vám, já nejsem zrádcem! (Opona klesne.)
54 Jednání čtvrté.
Výstup první. Krajina plným měsícem magicky ozářená na moři, v kterémž průzračně vidět jest potopené město Vinetu s chrámy a věžmi; zvony slabě znějí z hlubiny.
Nad Vinetou sedí v čluně Přibyslav tiše, beze hnutí, se skloněnou hlavou, kol něho v čluně stojí několik veslařů pokojně držících vesla v ruce. Na břehu stojí žrec, Ratibor a Mojmír.
(Veslaři zpívají:) V mořském lůně kryje se Vineta, průzračnými vlnami hladkými vidět na dnu mořském chrámy její, zvony její tajně z hloubky znějí. Byla mořskou královnou Vineta, koráby všech národů a zemí hojné drahé zboží přinášely v bohatý bezpečný přístav její. Pohostinna byla vždy Vineta.Vineta, každému své brány otvírala, každý směl v ní žíti dle svých mravů, pakli se nerouhal jejím bohům. Vyznavači nové víry přišli s křížem, s nahým mečem do Vinety, vrhajíce oheň v chrámy bohů [55] a stavíce nové chrámy s křížem. Povstal proti nim lid bohy ctící, kostely křesťanské začal bořit. Tu se ve základech zem zatřásla, a Vineta propadla se v moři. (Pohanský kněz na břehu se zjeviv volá na Přibyslava.)
Kněz. Co se snům oddáváš, Přibyslave, zachovej si ducha pružného, činným buď, sic osud Vinety zastihne zem celou, národ celý. Meč tvůj podobá se paprsku vítězného slunce ranního, když se jeho mocí dělí mlha bledě nad údolím ležící. Proč zbraň tvoje nyní zrzaví? Jindřich k boji dalšímu se chystá, ty mu času přeješ k posile. Už jak řeka rozvodněná zhoubně jeho roj se na nás přivalí. Bojuj, bojuj, dokud pozdě není! (Přibyslav pozdvihne se v člunu a pozvolna vystoupí na břeh.)
Přib. Bratr můj jest v moci nepřátelské, v nebezpečí bych jej uvedl. Žrec. Na lid, ne na bratra pamatuj! Přib. Vratislav jest matčin miláček! Žrec. Neměj na paměti matku svou, jedině se starej o národ; lidem vyvolen jsi za krále, lidu přislíbil jsi věrnou službu, lidu nesmí vadit bratr tvůj. Vzhůru, Přibyslave, bojuj zas! 56 Výstup druhý. Posel Vratislavův, Předešlí.
Posel. Přibyslave! Ode bratra tvého nebohého zprávu tobě nesu. Z tmavého žaláře posílá ti pozdravení své a toto psaní. Přib. (čte). „Drahý bratře, hanebná jest vazba, v které Jindřich vévoda mě drží. Na těle mně ovšem neublížil, ale odejmul mi světlo denní, nepřeje mi vzduchu čerstvého. I hrozí mi smrtí, pakli že, Přibyslave, neodložíš zbraň. Avšak smrti horší jest má vazba. Proto nedej, bratře, na hrozbu vévodovu, sáhni k meči zas. Násilím jen možná vydobyti volnost národu a bratru tvému; vítána mi volnost nebo smrt.“ (K poslu.) S mého srdce padla velká tíž, duch můj opět směle rozpíná pružná křídla k letu dalekému; budu bojovat až k rozhodnutí. – Kde jest nyní zrádce Lubomír? zdržuje se ještě u vévody? Posel. Nyní již ho u vévody není. Markhrabě jest žádal od Jindřicha, aby jemu Lubomíra vydal, sice že své vojsko, kteréž byl vévodovi propůjčil, zpět vezme. 57 Zatím Anna, dcera hraběte Budevidského, jest zmizela potajmu, že nikdo neví kam. Prchlý Lubomír se rozsopil vévodovi předstíraje, že se k němu a i k Vratislavovi dle daného slova nechoval; i prohlásil se, že sám a sám v Braniborský kraj se odváží, by tam zbytky lidu domácího proti Albrechtovi pobouřil, aneb aspoň hrob si vykopal. Přib. Trubačové, trubte! Pokoj mine, vojsko vzhůru! Nový boj nám kyne! Výstup třetí. Pustá v mlhu zahalená krajina.
Předešlí, později vojínové.
Přib. Ticho, opatrně, bez hluku! Příliš hlasitě mi bije srdce v žebra, škodit může nám i nejmenší náhoda a blízko jsme již cíle. Rat. Celé vojsko již jest přichystáno, aby přes řeku se přepravilo; není na něm ani pozorovat, že dnes takový kus cesty mělo. Přib. Lid ten údy má jak z ocele, nepopustila ni pružnost jejich, ačkoliv jak kočky divoké od bílého rána na nohou již jsou. 58 Vojín. Neprůhledná mlha všechno kryje, nepřišla nám nikdy vhod jak dnes. (Odejde.) Přib. Jistě ani ve snách hraběti Holštýnskému nenapadá, že jemu tak jsme blízko; jeden skok – a jsme v prostřed jeho táboru. 2. vojín. Netuší, že s této strany jemu nebezpečí hrozí, naopak myslí, že mu řeka záda chrání. (Odejde.) Přib. Kýžby jen byl brzo hotov most. Jeden jediný svit slunečný, jenžby hustou mlhou protrhl, všechny naše naděje by zmařil. 3. vojín. Za půl hodiny most hotov bude. Podle tvého rozkazu se díl vojska přeplavil již na druhou stranu, aby se tam upevnil a ostatním přechod usnadnil. (Odejde) 4. vojín. Také já byl na protějším břehu. Zpěv a hudbu veselou je slyšet, zdá se, že se slavnost nějaká odbývá dnes v saském táboře. Toť se také pozvem k slavnosti. Přib. Pak-li se mi podaří tě přelstít, Adolfe, jenž sluješ věhlasem mezi všemi vůdci německými, pak-li nad tebou dnes zvítězím, pak se zasvítí mé jméno leskem, jímž se skví tvé jméno, reku starý. 3. vojín (se vrací). Posud vrah nic nepozoruje, přepadnutí se nám podaří. 2. vojín (se vrací). Beze hluku hotoví se most. 59 3. vojín. Přivezli jsme stromy poražené, a i pltě byly připraveny, tak že málo práce zbývalo. 1. vojín (se vrací). Most je dohotoven konečně. Přib. Nuže, vrhněme se na vraha, jako povodeň, jak horský příval. Za mnou! já vám cestu ukážu v prostřed německého táboru. Hledat budu v boji Adolfa, bych se potýkal s ním o čest a slávu dne dnešního. – Výstup čtvrtý. Velký stan vojenský.
Hrabě Adolf Holštýnský a rytíř Markrad sedí při kostkách.
Adolf. Dnes se na mne štěstí neusmívá, nepřeje mně ani jednu výhru. Mark. Byť i nepřálo vám štěstí ve hře, v skutečnosti vám však hoví vždycky; vždy vám posud věrné bylo, když se jednalo o sázku života. Adolf. Spokojen jsem s vaším výkladem, budiž tomu, jak vy pravíte; štěstí se již se mnou rozloučilo, proto že jest válka dokončená. Mnoho bojoval jsem v živobytí, nyní doufám, že mi přáno bude hovět sobě doma delší čas po boku mé milé věrné ženy. Těžce jsem se tentokrát s ní loučil. 60 Mark. Nemyslím, že pokoj trvat bude, Přibyslav jest ještě ozbrojen. Adolf. Stojí ještě v poli jako hastroš, zlomena je všechna jeho síla, ten nás ze spánku již neprobudí. Mark. Jindřich bratrům nedůvěřuje, jinak zajisté by Vratislava v tuhé vazbě nezadržoval. Adolf. Právě proto nesmí Přibyslav rušit pokoj, aby život bratrův nepřivedl do nebezpečenství. Mark. S Bohem, pane hrabě! Adolf. Zůstaňte! Mark. Odpuste, chci přehlížet svůj zástup, jejž jsem od včerejška neviděl. Adolf. Nechejte to. Služebníci, hej! Postupujte, plné konve sem! (Vojevůdci přicházejí.)
Vítejte mi, přicházíte v čas. Vojevůdce. Prosíme vás o rozkazy, pane. Adolf. Pozděj, dřív mi poctu zavdejte. Právě dnes je tomu dvacet let, co jsem k oltáři ved ženu svou. Nuže, naplňte své poháry, přátelé a spolubojovníci! Často naše krev se míchala na bojišti. Krevní přátelé, pijte ženě mojí na zdraví! Vojevůdci. Mnohá léta vám a vaší choti! Hlasy (z venku). Nepřátelé! Vzhůru! nepřátelé! 61 Adolf. Co to? Vojín. Slované nás přepadli, první naše stráže coufají! Adolf. Není možná, křídel nemají, nemohou se k tomu odvážit. Stůjte, stůjte, křik to jalový! Hlasy. Už jsou mezi námi Slované! Adolf. Stůjte, stůjte, nemůže to být. Běžte, udržujte pořádek! (Křik.) Hanbu dnešního dne nepřečkám, jako nováček jsem přelstěn; zlomte meč a rozbijte můj erb! Vojevůdci, spořádejte šiky! Hrot chci nastaviti vrahovi, aby do něho jak kanec padl. (Pádí ven.) Hlasy (z venku). Sláva tobě, slávasláva, Přibyslave! (Přibyslav a Adolf každý z jiné strany.)
Adolf. Tebe hledám! Přib. A já dlouho toužil, s tebou potkati se na tom poli. (Potýkají se – Adolf klesne.) Toto okamžení vítězné náhradou mi jesti dlouhých muk. Voj. něm. Padl hrabě, mrtev je náš vůdce, utíkejte! Přib. Pode železem lidu mého padá nepřítel, jako zralé žito v době žní. Hlasy. Utíkejte! Slované. Sláva, sláva PřibyslavoviPřibyslavovi! (Opona spadne.)
62 Jednání páté.
Výstup první. Otevřená krajina. V pozadí na pahorku vysoký strom, s něhož Bodrčtí bojovníci sundávají mrtvolu Vratislavovu.
Ratibor a Mojmír pomáhají klást Vratislava na zem k nohám krále Přibyslava, jenž tu skormouceně stojí.
Moj. Vzácnějšího plodu nenosil v šírém světě posud žádný strom. Rat. Pozorlivě, jak by dřímal, pána sundejte a na zem položte. Přib. Tak tě vidím, nebohý můj bratře; myslel jsem, že slze mi již vyschly, a teď z očí se mi potok valí; a hle, nepláču já sám, pláčete vy se mnou, druzi moji, tvrdá srdce se vám obměkčila, se mnou cítíte vy bolest velkou, se mnou neslýchanou potupu. Vojín. An jsme mrtvolu tu viděli, nemá pro nás žádné hrůzy smrt. Kdo by ještěnaještě na živu chtěl zůstat, an tak bídně zhynul Vratislav. [63] Přib. Jako mladý strom byl Vratislav ve vichru a bouři vyrostlý; nehrozil se bouří budoucích, jeho duše byla bez strachu. Směle přistál k břehu domácímu, nenadále vraha překvapil. Připraven byl: zvítězit neb zhynout, první jeho krok byl vítězný. Zradou padl v ruce nepřátelské. Vrahu zpupnému se nepokořil, ze žaláře do zbraně nás vyzval, v svatém boji padnul hrdinsky. Rázem shaslo jeho mladé světlo, kolem truchlí osiřelá země, před časem že zhynul mladý rek. Moj. Přiveďte sem zrádce Lubomíra, pěsťma vlastníma ho zardousím. Jeho vinou padl Vratislav do zajetí vraha ukrutného. Rat. Lubomíra nedostihneme. Povídá se, že se vlkodlakem stal a v lesích braniborských že zuří proti cizím nepřátelům. Výstup druhý. Ležení Jindřichovo.
Jindřich a vojín.
Jind. Co mi přinášíš? Tvá bledá tvář ohlašuje zprávu neblahou. Vojín. Zprávu velesmutnou přináším. 64 AdolfAdolf, slavný hrabě HolštýnskýHolštýnský, prohrál bitvu a nechal v ní život. Jind. Blouzníš? Kdo by ho byl porazil? Kde je rámě k tomu silné dosti? Vojín. V ležení jsme byli bez starosti, o Slovanech nikde ani slechu. Od časučasu, co Vratislav je zajat, zdálo se, že všechna chuť a síla k boji dalšímu je opustila. Jind. Tedy Přibyslav se zase hnul? Vojín. Hustou mlhou kryta byla zem, tak že na krok vidět nebylo. Toho dne jsme všickni mysleli, na blízku že není nepřítel, a že na pokoji zůstanem. Hrabě Adolf byl jest pozval v stan svůj náčelníky, aby s nimi slavil výroční den svého zasnoubení s milou chotí, kterou byl jest pojal před lety dvaceti pěti. Plný předtuch neblahých byl hrabě, za to maje, že se nikdy více se svou manželkou již neuvidí: l byl, jako dříve každý rok, toho rána též u přijímání. Celý tábor hýřil toho dne; na zdar hraběti a hraběnce jsme připíjeli, co se zatím již hrozné dopuštění blížilo. Najednou se hromem rozIehlo: Nepřátelé! nepřátelé! 65 Slabé přední stráže ucoufly a již v prostřed ležení jest vrah. Jind. Adolfe, ty reku opatrný, přepadnout ses nechal? možná-Ii to? – Dále, dále vypravuj, nic netaj! Vojín. Nastal zmatek, těsný, hrozný zápas; každý lítě na vraha se vrhá, zuby, nehty zatíná mu v tělo; a kdo smutnou ranou doražen, s sebou na zem odpůrníka strhá. Jind. Bojují tak – tak se nenávidí – Vojín. První všude v půtce jeví se s mečem v ruce mladý Přibyslav, volá velkým hlasem Adolfa na souboj – i dostavil se hrabě vůdci slovanskému. Na sebe se vrhli oba – Přibyslav co rána hromová – starý hrabě vážně odporuje – štěstí přálo Přibyslavovi. Jeho mečem prohnán klesl Adolf, a s ním padlo toho samého nešťastného dne tři tisíce nejlepších tvých statných bojovníků, milostivý, jasný vojvodo! Jind. Adolfe můj, druhu srdce mého! ach, tys mrtev; pomstím, pomstím tebe! Hroznou přísahu mou slyší nebe, slyš i ty mne nade hrobem svým: Celou bodrckou zem zpustoším, celý bodrcký lid vyhubím! První obětí byl Vratislav! 66 Výstup třetí. Ležení slovanské.
Přibyslav, Mojmír, vojínové; později Tetva.
Přib. S oblaků se shýbá jasný Niklot, vítá syna svého zabitého, vítá nás všech, co zde ještě dlíme, volají nás k sobě věční bohové. Slunce krvavě skrz mraky svítíc našich vrahů zástupy nám jeví; připravte se k boji poslednímu,poslednímu. Heslo naše budiž: Vratislav! Vojíni. Vratislav! Vratislav! Tetva. Kdo to volá mého Vratislava, kde jest synáček můj nejmilejší? Propustil ho předce Jindřich z vazby? Neříkala jsem vám vždycky, že ho na svobodu Jindřich propustí? Kde jsijsi, můj synáčku Vratislave? Mojmír. Ejhle, kněžno, zde máš syna svého, jako psa ho Jindřich dal udávit. Tetva. Syn můj! – oh – oh! Vratislave – dítě – synáčku, slyš! matka volá, zbuď se! Ó jak hrozně vypadáš! Pukni, pukni, srdce mé, já jsem živa a mé dítě mrtvo! 67 Synáčku můj drahý, miláčku můj! Běda, že jsem tebe porodila! Vyschly oči moje, nemám slzí, abych tebe oplakávala. Mnoho plakala jsem pro Niklota, chotě svého, a pro národ dobrý, jenžto v marném, tuhém boji hyne. Vratislave, kdybys v boji byl padnul slavně, jako otec tvůj, umírnila by se bolest má. Mužům souzeno jest bojovat, krásná je smrt hrdinská, ale tato! – Slyš mne, Přibyslave, slyš mne, synu, nyní jediný, vždy jsem k pokoji ti radila, nyní, nyní vyzývám tě k pomstě! Pomsti, pomsti bratra. Maria, rodičko bolestná, pomstěn i syn Tvůj! Na kameni kámen nezůstal z Jeruzalema! Rozptýlen jest po světě národ židovský, že ukřižoval Syna Tvého! Maria, Maria! pomsti, pomsti mne, pomsti syna mého! (Padne bez sebe na zem.) Přib. Vytrpěla, puklo její srdce! Blaze tobě, matko, že jsi se za svým miláčkem již odebrala. Nelituji tebe, ale blahoslavím tě,tě. 68 Pro tebe zde místa nebylo! Žádna matka nemilovala dítě svoje víc než Tetva. Bouří zachvácena, poražena leží celá moje rodina. Já jsem posud vytrval, Niklotovec poslední. Stojím u nejhlubší propasti, vida svého lidu záhubu. Rat. (spěšně přikročí). Naši udržet se nedají, již již vrhají se na vraha! Přib. Nuže, vzhůru, vzhůru, lide můj! (S mečem pozdviženým jde do pozadí v levo, kde se Slované k boji chystají.) Válečný zpěv Slovanů.
Nejdem v bitvu, bychom zvítězili, Již jsme bojovali dosti, Jdeme v bitvu, bysme položili Do mohyly meč a kosti. Jdeme v bitvu, jdeme k smrti! Vrahovi se v smrti nepoddáme, Volní, věrní bohům umíráme! Přijmete nás v síň svou, bohové, Přicházíme k hodům, otcové, Jdeme v bitvu, jdeme k smrti! 69 Výstup čtvrtý. Válečná hudba německá za jevištěm zahučí. V pravém pozadí ukáže se čásť voje německého, jenž započne zpívat.
Válečný zpěv křesťanů.
Smiluj se, o Pane, nad křesťany, vrhej svoje blesky na pohany. Kyrie elejson! S námi jdi do boje, chraň vojíny svoje, Síly do nás vlej, vítězství nám dej! Kyrie elejson! Žrec a mnich.
(Pohanský kněz vykročí v levo a vystoupí na pahorek, vynikající nad krajinou zadní. V pravo vystoupí mnich, zůstana státi. V daleké zadní pahorkovité a lesnaté krajině začíná se v nejasných obrysech bitva s hlukem temným, sotva slyšitelným.)
Žrec. Věrný lid svůj slyšteslyšte, bohové, ve své síle osvědčte se vrahům! Běda, běda, síla vrahů roste! Hrozivě se nad nešťastnou zemí výš a výše k nebi zdvihá kříž, ramena svá rozepínaje. S kříže jedou zkázné hromoblesky, porážejíce nás všechny, všechny. Moře, pozdvihni se ze svých hlubin, mořské vlnyvlny, přestoupněte břehy, přes tu bídnou zemi valte se; zmařte všechen lid zde dychající, veškeren lid domácí a cizí! Běda zemi, jenž mě porodila, 70 klesej, klesej do hlubiny mořské, propadni se jako Vineta. Mnich. Takto zatracenci v soudný den volat budou: Strhejte sese, nebesa, horyhory, zakryjte mě, zemězemě, otevři se! Zahlť mě. – Už nastal soudný den zemi té a lidu zdejšímu. Znamení se množí, soud se blíží, darmo vzýváš pomoc bohů svých! Ku pomoci volej jediného Boha věčného, jenž ve své zlosti tvému národu jest soudcem strašným! Vzývej Hospodina, koř se jemu, milostiv pak budu lidu tvému. Žrec. Věřím v Boha tvého hrozného, jenž nás všechny zahladiti chce, věřím v něho jako v Černoboha! Nebudu se klanět jeho hrůzám, na vzdor jeho bleskům vytrvám, věren zůstanu svým bohům! – Vzhůru, vzhůru k boji! bojujte! Sloužit bude, kdo živ zůstane! V boji padlým kyne svoboda! Bojuj, v boji padnipadni, národe! Výstup pátý. Krajina na břehu mořském. Několik rybářů s ženami a dětmi ukládají věci své do korábu.
Rybáři. Ke břehu se plaví zbytky lodě, ejhle! zasmušilí mužové vystupují, je to Runský lid. 71 Runští. Bohové, co jste nás zachovali? Rybáři. Nebědujte, Runští mužové, ještě stojí svatý chrám Arkonský; zde však klesly všechny svatyně a lid zdejší všechen umírá. Runští. Slyšte, slyšte, a hrůzou se zděste, pakli ctíte věkožízné bohy, rukou dánskou klesla Arkona, shořel Svantovitův svatý chrám, zpupný vítěz na ssutinách dlí. Rybáři. Běda, v rumech leží Arkona. Runští. By Arkona svatosvatá klesla, udeřily na ni dánské lodě, dánské lodě počtem nesčíslné, ozbrojené reky zkušenými. Naše lodě neměli jsme doma. Naši reci statně bojovali v krajích těchto v krutých bitvách vašich; co však byli doma pozůstali, bránili se statně nepřátelům, klesajíce mečem vraha, zubem hladu, jedem moru. Širokými plameny se zdvihl nenadále oheň z městské brány, sáhající kolem sebe žravě, až dosáhl svatosvatý chrám. Ejhle, božská socha obrovská zbořila se v moři ohnivém. Aj tu nejvyšší kněz Svantovitův k bohu svému skočil do ohně – do ohně se za ním vrhal lid. Běda! do Arkony svatosvaté 72 vítěz divoký se vedral a postavil kříž nad zbořeným chrámem. Rybář. Lidu všemu, Slovanům všem byla milostivým sluncem Arkona. Shaslo slunce, už nám nezasvítí, pusté temno nastává nám všem! Zpěv.
Svantovite, nejvyšší náš Pane, tvoje svaté sídlo kleslo rumem, tvá Arkona už už nepovstane, kolem ní lká moře věčným šumem. Svantovite, nebudou k svatému chrámu tvému putovat poutníci, nebude tě v čase žní radostných národ slavit tobě děkující. Věncem z klasů zralých ověnčený kněz nejvyšší nebude Tě vzývat, národ z blízka z dálky shromážděný nebude ti chvalopísně zpívat. Nebude tvůj obraz čtverohlavý kolem do všech úhlů světa hlídat, nebude v tvé ruce roh hojnosti úrodu a obílí předpovídat. Ticho, pusto bude na Arkoně, živ tam bude cizí lid mlčící, nebude tam ze slovanských krajin přicházeti nároď tebe ctící. 73 Svantovite, částka lidu tvého už už Bohu jinému se klaní, všickni tvoji věrní brzo zhynou, běda, končí se tvé panování. Ejhle, bohové se odbírají a my bychom měli zůstati? Nebědujte – bohové se loučí a my s nimi opustíme zem. Výstup šestý. Otevřená krajina s hlubokým pozadím.
Žrec, Jindřich, vojíni němečtí a slovanští, chlapec.
Chlapec slov. (běží přes jeviště). Matko! kde jsi, matko, matičko?! 1. vojín. Kdy pak vyhubeno konečně v této zemi budešbudeš, plemeno nenáviděné? – I z vlčete dravý vlk se stane, pakli se dříve neubije. Tu máš, zhyň! 2. vojín. Což máš málo hříchů na své duši? Chlapče, běž a matku nalezni! Toho hospodaření zde v zemi hrozím se. Ach, to jsou vyznavači! Pane Bože! rač se smilovat! Něm. vojíni. Lev se blíží, lvovi ustupte! Údy lidu slovanského roztrhal. Sláva vojvodovi! 74 Vojvoda se blíží, sláva jemu! Sláva krotiteli Slovanů! Zmař jich zbytky poslední. Slované. Běda lidu našemu, jistá již jest jeho záhuba. Utíkejte do lesů! Žrec. Poroba vás čeká, zhyňte radš! Nechci vrahu sloužit, přijmete měmě, bozi! Jind. Za nimi se pusťte do lesů a na moře! Kterých dosáhnete, porážejte je, když vzdorují, ostatní pak hoňte ke křestu. Netrpím dél pohanů v té zemi! Něm. vojíni (přinášejí Přibyslava na hrotech). Přinášíme krále Přibyslava raněného – ještě život v něm. Jind. Opatrujte ho a uzdravte ho, nezačal on tuto těžkou válku, ale sám k ní donucen byl lidem zarytě a ztuhle visícím na svých starých bludech zděděných, lidem, vzdorovavším slovu, meči, a teď v šíré zemi hynoucím. Slabí v odporu jsou knížata, nestojí-li národ za nimi, snadno otvírá se ucho jejich zisku osobnímu, vlastnímu. Jistě podá se i Přibyslav. Vojín. Vojvodové pomorští se blíží, krajanům svým přinášejí pomoc. 75 Jind. Za nimi jít mohou do lesů a na moře, pomoc přišla pozdě. Vítězně se rozléhají rohy, soud svůj dokonal jest Hospodin, kříž se zdvihá nad kleslými bohy, pravdě ustupuje klamu stín. (Opona klesne.)
76