Kázaní Polské, v Paříži dne 29. listopadu 1849.

Vincenc Furch

Slavnost výroční se slaví V chrámě de l’assumption, Polskou emigrací volá Do kostela zvučný zvon. Ejhle Poláci se hrnou K službám Božím v cizině – Nesmějí se k Hospodinu Modlit v drahé otčině. Bloudějí už šírým světem Roků osm a dvacet – Otevřen jen krom ojczyzny Veškeren jim velký svět; Avšak po šírém co světě, Když je domov zavřený – Co je vše ostatní země, Když je ráj, ach, ztracený? – Mše se četla na památku Velikého povstání, Na kazatelnu pak vstoupil Kněz a začal kázání: „Patres nostri peccaverunt, Naši otci hřešili, Nesvorností – vlastní vinou Samostatnost ztratili. Nadějná noc nastala pak, Bratří, ve Varšavě nám – Zdálo se, že vystavíme Nový Polské Slávy chrám; Krvavě se nad Varšavou Ranní záře zdvihala – Před námi se dávná Polska V krvozáři míhala. My jsme šťastně bojovali Pro ojczyznu posvátnou, Bílý orel vedl k boji Polskou mládež udatnou; Darmo však jsme krev svou lili, Marna byla udatnost – Poznovu nás pokořila Staropolská nesvornost. Slze krvavé bych plakal Nad ojczyzny osudem – Ni svých synů kosti nesmí V lůno pojmout Polská zem; Její syni – vyhostěnci Po světě pouť konají – Kamby hlavu položili – Místa v světě nemají! – Slze krvavé bych plakal Nad osudem Poláků, Neohrožených a statných, Světoznámých vojáků – Zbraň jest na toulavé pouti Jejich družka jediná – Jejich touha – jejich zdání Daleká jest otčina. K Polákům zvuk zbraně mluví Sladkým hlasem těšícím – Zbraně blesk je Polákovi Světlem v noci svítícím; Avšak zbraň ho posaváde K vlastní zkáze vedla jen – Nad nocí ach Polskou posud Nejeví se spásy den! – Poznovu jste k boji vstali V ruce s mečem plamenným, Maďarům jste pomáhali Proti vlastním bratrům svým, Proti volnosti Slovanské V Uhersku jste brojili – Bratrovraždu – matkovraždu V Uhersku jste strojili. Jako Kain z Uherska Polák Ubírá se v dálinu – Myslil, bratrskou že krví Vykoupí svou otčinu; Avšak bratra Bůh zachránil, Polák ale kletbou hnán Světem bloudí bez domovu Krváceje z tisíc ran!“ – – Vysoko na kazatelně Jako prorok nadšený – Ejhle stojí Kajzevič kněz Duchem Slávy zbuzený, Aby národu Polskému Hříšné skutky vytýkal, Aby jejich pyšné srdce K matko-, bratrolásce zval. – Na začátku pozorlivě Poláci naň hlídali, Ale jakoby se pod ním Vlny mořské hýbaly – Jako s nebeské když výše Hromu hlas se rozlíhá – Moře šumem odpovídá, K nebesům se pozdvíhá – – Tak se nenadále budí V chrámu Páně hluk a šum – A slyš! major Borski nahlas Volá: „Sláva Maďarům!“ A Poláci opouštějí S bouřným hlukem Boží dům, Volajíce: „Sláva, Sláva Polákům a Maďarům!“ –